Motal se u kladenské Komerèní banky. Uprostøed silnice zoufale plakal a volal: „Babièko, babièko!“ Na trièku mìl oran¾ové káèátko.
Auta ho objí¾dìla. Øidièi a pasa¾éøi se pobavenì a naštvanì divili. Spoleènì s mým vnukem jsme toho ani ne ètyøletého èlovíèka odvedli na chodník. Tøásl se strachem uprostøed neznámého svìta velkých domù a velkých lidí.
„Kde máš babièku?“ zeptal jsem se.
„Nevím,“ plakal.
„A jak se jmenuješ?“
„Venda!“
Víc nemohl ze sebe vypravit. Potom se poèùral. Mìl strach. Z auta to zahlédla opálená dáma a srdeènì se smála. Mùj vnuk pøivedl dva mìstské strá¾níky.
„Já ho vidìl pøed dvìma hodinama na hlavní tøídì,“ vyprávìl potetovaný mu¾, kterého se klouèek dr¾el za ruku, „volal babièku, plakal a potom vbìhl do obchodu. Myslel jsem, ¾e u¾ ji našel. To u¾ je skoro dvì hodiny.“
Hladil èlovíèka a strá¾ník si sedl do podøepu a utìšoval: „Neboj se malièkej, babièku najdeme.“
„Venda,“ opakoval malièký na otázku strá¾níka a dr¾el se jeho ruky jako stébla. O pomoc bylo postaráno.
Odcházeli jsme. Mùj tøináctiletý vnuk øíkal cestou: „Dìdo, kde je jeho „milující“ babièka? Kde jsou peèliví rodièe?“
Myslel jsem na to, proè nikdo z tìch, kteøí museli ten malý pytel neštìstí vidìt, nepomohl. Ten zá¾itek u¾ pùjde s malým Vendou celý ¾ivot.
Svítilo sluníèko, dìti u¾ívaly poslední dny prázdnin, v ulicích plných dobøe ¾ivených lidí šumìly hlasy. Vnuk dlouho mlèel.
„Na co myslíš, Pepiku,“ zeptal jsem se.
„Dìdo, já se nìkdy za lidi stydím!“
„Já taky,“ pøikývl jsem, „pláè a smích chodí svìtem pospolu. A jak to tak vypadá, budeme se stydìt víc a víc.“
dla opálená dáma a srdeènì se smála. Mùj vnuk pøivedl dva mìstské strá¾níky.