Odjak¾iva miluju létání. Je to moje nejvìtší radost, vlastnì byla. Nìco se stalo, nìco, na co si nedoká¾u vzpomenout. Jako bych se úplnì rozbila. Nejen, ¾e nelétám, já nedoká¾u ani bì¾et, dokonce ani chodit nedoká¾u. Celé dny jenom le¾ím a pláèu.
Všechno jsem se musela nauèit znovu. Ovládat ruce i nohy, ústa. Koneènì se mi podaøilo vyslovit: „Maminko, kdy mi narostou køídla?“
„Ale jdi, ty jedna,“ usmála se maminka. „Co¾pak jsi holubièka nebo motýlek, abys poletovala po svìtì? Buï ráda, ¾e máš zdravé ruce.“
To mi mìlo staèit. Nestaèilo, zoufale ne.
Pak jsem se dozvìdìla o Je¾íškovi. Dì»átko, které plní pøání ostatních dìtí. Pøání bylo zde: Mít køídla. Maminka slíbila, ¾e to zaøídí.
Nekoneènì pomalu vlekly se dny, nakonec však byl Štìdrý den pøece jenom zde. Celá hromada dárkù èekala na mì pod stromeèkem, mì však zajímalo jediné. Moje køídla. Byly tam, ale úplnì jiné, ne¾ jsem chtìla, z papíru a nalepeného peøí.
Maminka si všimla mého zklamání. „Copak, nelíbí se ti?“
Byly pìkné, já ale potøebuji opravdová køídla, taková, se kterými se dá skuteènì letìt. A tak jsem zaèala trénovat, bez køídel, proto¾e já létat umím. Vím, ¾e jsem létala pøed narozením, a stejnì tak vím, ¾e budu létat po tom, èemu se øíká smrt. Tak proè ne mezitím? Jediným problémem je tìlo, je tak tì¾ké, i kdy¾ jím opravdu jenom málo a maminka se potom na mì zlobí. Ty její vìèné obavy a úzkosti mi také právì nepøidávají. Navíc mi zakázala trénovat. Trénuju stále, a» se jí to líbí nebo ne, šplhám na støechu kùlny a skáèu dolù.
Stovky a tisíce pokusù zaèínají koneènì pøinášet ovoce. Mé skoky se èím dál tím víc podobají letu. Mo¾ná ne navenek, tìlo má pøece jenom svoji tí¾i, ale tam uvnitø, tam uvnitø na zlomek vteøiny, nìkdy i na celou vteøinu, skuteènì letím.
Nejdùle¾itìjší je na nic nemyslet a nebát se. Ka¾dá myšlenka strachu je daleko t쾚í ne¾ celé tìlo. Všechno by zkazila.
Stojím na støeše. Na jejím okraji. Pomalu se nakláním dopøedu. Rozpa¾ím ruce. Vítr si hraje s mými vlasy. Vše bez jediné myšlenky. Není tøeba na nic myslet, všechno se dìje samo.
„Okam¾itì slez z té støechy! Chceš se zabít?!“
Vytrhne mì køik. Moje maminka stojí dole na zemi a divoce gestikuluje rukama. To mì splete. Zapomenu, ¾e jsem chtìla letìt, a zøítím se k zemi. Nezabila jsem se, akorát v noze to køuplo.
„Kolikrát jsem ti øíkala, ¾e na tu støechu nemáš lozit!“ pøibìhla maminka, celá vystrašená, v oèích slzy. Ani ona se mnou to nemá lehké. Ale já to nemù¾u vzdát. Létání je mùj ¾ivot. Létání, to jsem prostì já.
Dar køídel