„Jsou lidé bez høíchu – to jsou ti ochoèení.
Jsou lidé bolaví – a to jsou básníci.“
... A lhostejno, zda píší veršem èi prózou, èi zda svoji vlastní podstatu vyjadøují jiným druhem umìní. Sdílejí spoleènou vlastnost – citlivost. Pøed nedávnem jsem èetla, ¾e poezie je tam, kde nechybí cit. Pøidávám, ¾e na èem se cit podílí, to všechno je poezie. Kruh se uzavírá a je to tak dobøe. Vstupme tedy spoleènì na chvíli do kruhu, v nìm¾ tvoøí svoje úsmìvné, pøitom však pod svým povrchem hluboce lidské pøíbìhy opavská spisovatelka Anna Malchárková. Její kniha POZTRÁCENÉ KORÁLKY by nemìla chybìt v knihovnì dnešního citovì vyspìlého jedince. Jarmila Moosová
Pøišel advent s Mikulášem Na teplém místì blízko kamen trèely z vázy ètyøi uøezané vìtvièky tøešnì. Bylo svaté Barborky a maminka si je pøinesla ze zahrady celé prokøehlé zimou. Dala je do teplé vody a teï bude èekat a¾ do Štìdrého dne, kdy rozkvetou. Na stole le¾el pøipravený adventní vìnec. Nebyl ještì tak docela hotov a Klárka jej dokrášlovala malými borovými šiškami. Byl uvitý ze smrkových vìtvièek a ozdoben oøechy a sušenými jablky. Ètyøi bílé svíèky tam tatínek pøipevòoval drátkem, aby dr¾ely a mohly se zapálit. Klárka vìdìla, ¾e se blí¾í Vánoce. Na nì se hroznì tìšila, pro ni to byly ty nejkrásnìjší svátky v roce. V kalendáøi si odškrtávala dny, aby jí rychleji ubìhlo to nekoneèné èekání. Nejdøíve pøijde svatý Mikuláš, pak Je¾íšek a oba dva nadìlují.
V duchu pøemítala, zda byla hodná, ponìvad¾ to byla jedna z podmínek, aby nìco dostala. Druhá podmínka byl pùst na Štìdrý den a ještì s pøíslibem, ¾e uvidí zlaté prasátko. I ten se sna¾ila dodr¾et, ale aè se postila sebevíc, prasátko nikdy nevidìla.
První adventní nedìle byla zaèátkem pøedvánoèní doby a na vìnci hoøela první zapálená svíèka. Vìnec v teple zaèal usychat a zavonìl pryskyøicí. Vùnì pøipomnìla blí¾ící se Vánoce. Zafoukal studený vítr od severu a veèerní obloha byla plná hvìzd.
Tatínek pøedpovídal, ¾e pøijdou suché mrazy.
„Pokud nenapadne sníh a neochrání koøeny pøed mrazem, vymrznou a budou škody.“ Staral se v¾dy, kdy¾ prošel zahradou a podíval se na pole oseté ozimem.
Rána byla celá zkøehlá od suché zimy a slunce snad ani nehøálo. Okna od severu se zatìsòovala hounìmi, aby severák nevyfukoval teplo z místnosti. Ka¾dé ráno mráz namaloval na oknech nové kvìty a Klárka vyškrabovala prstem skulinku na skle, aby vidìla a¾ k brance.
Èekala na maminku vracející se z ranní pobo¾nosti, které øíkala roráty. Pøispìchala v¾dy promrzlá a ještì v kabátì zapalovala nachystané tøísky v kamnech.
„Klárko, byla jsi hodná? Pøijde svatý Mikuláš a bude nadìlovat,“ podívala se na Klárku choulící se u okna. „Musíš poèkat na veèer a poslouchat, a¾ odzvoní klekání. Dívej se na kostelní vì¾. Svatý Mikuláš se bude spouštìt po zlaté šòùøe i s andìlem. Pak pøiberou èerta a zaènou obcházet dìti hodné i ménì hodné.“
Klárka se nemohla doèkat veèera. Ten pøišel, zahalil vše do tmy a nebylo vidìt nic, ani tu vì¾ kostela. Zklamaná odcházela od okna.
„Nic jsem nevidìla, asi nepøijdou,“ smutnì se posadila ke stolu. Najednou se nìkde venku rozcinkal zvonek a ještì bylo slyšet jiný zvuk, jako by chrastily øetìzy. Maminka vyšla ze dveøí a zvolala:
„Klárko, špatnì jsi se dívala, u¾ jsou tady.“
A opravdu. Do kuchynì vcházel veliký Mikuláš, andìl s køídly a v síòce chrastil øetìzy malý èert. Klárka s sebou škubla. Srdíèko jí zaèalo prudce tlouci a hlas uvízl nìkde v krku. Mikuláš se podíval na Klárku a mrkl. Jeho oèi byly milé a jí povìdomé. Najednou se pøestala bát a zaèala si nebeskou bytost poøádnì prohlí¾et.
Bílé vlasy vyèuhovaly zpod mikulášské èepice se zlatým nalepeným køí¾em. Stejnou barvu jako vlasy mìly i vousy a ruka Mikuláše dr¾ela zakroucenou hùl. Na dlouhé bílé košili mìl ornát jako pan faráø, ale ne tak hezký. Z dlouhé košile mu èouhaly boty, podobné co nosil tatínek. Pokynul, aby si klekla a odøíkala modlitbu. Za tu ji andìl pohladil po vlasech.
Dostala odvahu a podívala se na andìla. Mìl stejné vlasy jako Mikuláš, akorát na èele se mu svítila hvìzdièka. Na zádech mìl nìjaká malá køídla, jako od husy.
S tím nemù¾e lítat, pomyslela si Klárka. Mikuláš pokynul andìlovi a vztáhl ruku pro podávaný košík. Vytáhl z nìj perníky, jablka, oøechy a pak se zarazil.
„Mám tu napsáno, ¾e jsi trochu zlobila.“ Klárka mlèela.
„Èerte, pojï dovnitø a nadìluj ty.“
Klárka se schovala za maminku.
Ten èert byl ale škaredý. Mìl chlupatý ko¾ich, tváøe celé zaèouzené a na hlavì rohy. V rukou øetìz, jaký má straèena od strejdy, a vyplazoval jazyk. Za zády dr¾el plátìný pytlík a najednou pøed Klárku vysypal èerné uhlí a trochu brambor, ještì k tomu nahnilých. Zaøinèel øetìzem, Klárka se chytla maminèiny suknì a koutky úst se jí stahovaly k pláèi. Kdy¾ to svatý Mikuláš vidìl, poslal èerta zpátky do sínì. Ten jít nechtìl, tak mu musel Mikuláš pohrozit holí.
®e se musí poslouchat, to vìdìla i Klárka. Nadílku nechali le¾et na stole, rozlouèili se a odešli zpátky tam, odkud pøišli. Klárka se pustila maminèiny suknì a zvìdavì si prohlí¾ela, co jí vlastnì ten svatý nadìlil.
Za chvíli pøišel tatínek i s Jeníkem a Klárka jim dlouze vyprávìla, ¾e tu byl Mikuláš a mìl s sebou andìla i èerta. Dostala za modlitbu odmìnu a vùbec se nebála. „Tatínku, pøedstav si, ¾e Mikuláš mìl oèi podobné tvým,“ šveholila dále.
„Ještì mìl èerné boty, takové, co nosíš v nedìli do kostela,“ pokraèovala s plnou pusou perníku. Jeník se uchechtával, ¾e o tom ví. Prý je venku také potkal a èert ho pøetáhl øetìzem a tatínek, ten se jen záhadnì usmíval.
