„Stýská, ach mì se stýská,“ pobrukovala si Irena.
„Prosím tì a po èem? U¾ to tady bruèíš od rána,“ tak nìjak namíchanì prohodila kolegynì.
„Po èem, no pøeci po lese, Marie!“
„Po lese?“
„Jo! Víš ty, jak to bylo krásné, vyšlapovat si ve válenkách, va»áky na sobì, papachu na hlavì, na zádech stroj – èerstvì napadlým snìhem, od pusy se mi kouøilo, sníh mi skøípal pod nohama? To si tì¾ko mù¾eš pøedstavit.“
„Pøedstavit si to mohu, ale dìlat bych to nechtìla. Jsou to sentimentální øeèi. V¾dy» si na tu svoji práci tak nadávala!“
„To je hrozný, ale v poslední dobì poøád slyším, ¾e jsem sentimentální. A proè bych nemohla být? A» se kouknu doprava, nebo doleva, vidím kolem sebe sentimentální lidi. Asi takoví jsme. Proè se poøád hlídat? Co je vlastnì na vzpomínkách sentimentálního? Jenom ten fakt, ¾e má èlovìk nìco za sebou, nìco, co se nevrátí.“
„Prosím tì, nech toho, dneska lítáš po doktorech a máš to jen z toho snìhu skøípajícího pod nohama. Kdy¾ na nìm máš být celý den, tak je po romantice. To pøece není práce pro ¾eny!“
„Tak ti dìkuji Maruško, u¾ stojím zase na zemi. Ale kdy¾ je èlovìk mladý, tak mu to je jedno!“
„Døív pøeci geometry dìlali jenom mu¾i, ne?“
„To máš pravdu a v zimì nikdo nevytáh z kanceláøe paty. Ale bylo to stejnì krásné.“
„Víš, kdy¾ jsme dìlali na Šumavì, tak jsme mìli za figuranty dva dùchodce. Jeden byl poš»ák a ten druhý úøedník. Oba na mì brali. Na mì v¾dycky brali starší mu¾ský. Pan Soukup, to byl ten poš»ák, ten mi nosil ka¾dý den slivovici. V¾dycky rozdìlal o svaèinì ohníèek, abych se ohøála, popošel kousek od nás, aby ho pan Outrata nevidìl, vytáhl flaštièku, kývl na mì, já pøibìhla, dala si loka, no jak to chutnalo na tom snìhu, to si neumíš pøedstavit!“ Potom jsem se vrátila k ohníèku, pan Outrata se nenápadnì vzdálil, aby ho pan Soukup nevidìl, vytáhl termosku, ve které mìl kafe s rumem a já si musela loknout. To byla péèe! Kdo ti v kanceláøi nabídne loka? Ka¾dý poèítá desetníky!
„Prosím tì, ty mluvíš jako starý námoøník.“
„Jak to?“
„Slivovice, rum, to patøilo do úst v¾dy námoøníkùm a ty se tady s tím oháníš, jako kdyby to byla zásluha.“
„Já pøeci neøíkám nic takovýho Maruško, já chci jenom øíct, ¾e to bylo krásný být uprostøed lesa s hodnýma lidma. Co všechno doká¾í lidi v lese øíct a všechno to má nádech krásna.“
„Takový pan Outrata, ten bojoval v první svìtový válce a kdy¾ zaèal vyprávìt o Itálii a o Italkách, tak se mu oèièka rozzáøila. Tomu ty Italky tak uèarovaly, ¾e zapomnìl na svoji v Èesku! Ta však nelenila, nasedla na vùz a jela ho tam profackovat a samozøejmì si ho pøivezla domù!“
„Jó Irenko,“ v¾dycky øíkal, „tenkrát bylo málo mu¾ských, tak si nás baby pova¾ovaly.“
„Nebo pan Soukup, jak ten mìl krásnì pa»atý nohy. Naposledy jsem takový vidìla v Jugoslávii a taky patøily poš»ákovi. Kde dneska v Èesku potkáš poš»áka? Je to samá baba. Pan Soukup, kdy¾ zaèal vyprávìt, tak mu z úst vycházeli hotoví lidé, to byla ¾ivá kronika! Co ten mìl košilatých historek. Èlovìk by si øek, ¾e pro sex bylo stvoøeno mìsto, které ho ukrývá do svojí anonymity, ale víš, ¾e na venku, je pøítomný všude? Paní Soukupová si toho byla vìdoma a kdy¾ dìda chtìl ka¾dý den èistou košili, tak jsme jednoho dne zùstali bez figuranta! Ale veèer jí stejnì utek a pøišel do hospody! Od té doby jsem neslyšela vášnivìjší vyznání lásky. No, a pak se mi nemá stýskat!“
„Nìco na tom asi bude,“ zamyšlenì øekla Marie.