Pohádky z kerského lesa, kde Hrabal napsal Slavnosti snì¾enek
Øehounkovu knihu pohádek, mají v oblibì pøedevším dìti pøibli¾nì ve vìku od šesti do dvanácti let, ale pøeètou si ji se zájmem rovnì¾ dospìlí ètenáøi. Jedná se o pohádkové pøíbìhy zasazené do velmi známého místa, proslaveného pøedevším Bohumilem Hrabalem a jeho Slavnostmi snì¾enek (a samozøejmì filmovým zpracováním Jiøího Menzela). Kersko má odteï nejen svoji restauraci Hájenku se servírovaným kanèím "se zelíèkem" èi "na šípkové omáèce", turistickou trasu "Po místech, která mìl Bohumil Hrabal rád", ale i místa, kde mù¾ete díky pohádkám potkat tøeba obra, èerta nebo vodníka.
"Majitelé keramického Lesního ateliéru Kuba v Kersku Jana a Bronislav Kubovi pøišli za mnou s nápadem, ¾e by pro svoji prodejnu chtìli svoji vlastní kní¾ku pohádek. Inspirovala je kní¾eèka S pohádkami do Svatojiøského lesa, kterou jsem pøed dvìma lety napsal pro Svazek obcí Svatojiøský les a která se tehdy setkala s velikým ohlasem - vyšla v nákladu devìt tisíc výtiskù," øíká spisovatel Jan Øehounek (Pohádky z kerského lesa jsou jeho u¾ pátou pohádkovou, celkovì dvacátou kní¾kou).
Hlavním hrdinou kní¾ky je hrnèíø Kuba. On a jeho hrnèírna jsou prùseèíkem všech pøíbìhù, které se odehrávají na konkrétních známých místech v Kersku - u památných borovic, Svatojosefského pramene, svícnového smrku, menhiru, u rybníka Pod Hrází, na Pastviskách, v aleji Nymburaèka, v Hajstrech, na Pøívlakách u Labe... "Pro první napsanou pohádku jsem se nechal inspirovat mistní povìstí o zakletých duších dvou panen do památných borovic. Další u¾ se rodily z inspirace kouzelnou atmosférou kerského lesa," dodává autor.
Kerský les o¾ivil nejen lidmi, kteøí tu pøebývají ve vzájemné pospolitosti (hajnej Š»ovíèek, uhlíø Èvanèara, tulák Franta, vdova Pavlásková, pastýø Matìj a jeho ¾ena Madlenka, vèelaø Lojza...), ale i takovými, kteøí jim obèas dìlají problémy (kní¾epán Hohenlohe, správce Klofáè, loupe¾níci hejtmana Sakrapráce, zlodìj Klokoèka...), a také rùznými nadpøirozenými bytostmi, jim¾ øíká „hem¾ílci“, co¾ jsou napøíklad víly (jednu z nich - lesní vílu Janinku, si Kuba vezme za ¾enu), vodník ®blabuòka, skøítci, ohniváèek Krucajda, hejkal Šupšpajcl, obr Balabán, èerti, èarodìj Kolodìj, Smrt...
Laskavé pohádky napsané kvìtnatým jazykem doprovodila krásnými ilustracemi a obrázkovými iniciálami akademická malíøka Milada Kudrnová.
Jak èert nesplnil smlouvu a zkamenìl
Zaèalo tenkrát nad celými Èechami a tedy i nad Polabím a samosebou i nad Kerskem pršet a lilo nepøetr¾itì rovných deset dní a nocí.
Co¾pak lidem v kerském lese, tìm bylo hej, les doká¾e takové deštì mechem vypít a co nevypije, odteèe strouhami do Labe. Však se také Labe vylilo z bøehù, proto¾e nejen strouhy z Kerska, ale i potoky a øeky do nìj od samotných Krkonoš se vlévající, pøedevším Úpa, Metuje, Orlice, Chrudimka, Cidlina a Mrlina, do jeho koryta pøinášely všechnu vodu, kterou pøi svém toku posbíraly. Proto na tom byli lidé z roviny kolem øeky špatnì. Rozlitá voda zaplavila vesnice, jen tak tak staèili zachránit holé ¾ivoty.
Tehdy také shora, od Krkonoš, plavili voraøi spoustu obrovských kmenù, které císaøpán potøeboval, aby mohl nechat stavìt pro vojáky pevnosti a kasárna. A pøi té velké vodì se to stalo. Dlouhé prameny vorù se potrhaly. Nìkteré klády uplavaly, ale v zátoèinì øeky za Hradištkem se všechno to døevo zdrclo, vytvoøila se bariéra, nad kterou stoupla voda ještì výš a obrovskou silou ty kmeny pøehazovala a šprajcovala a vršila na sebe. Chudáci voraøi! Sice z vorù staèili na bøeh uplavat, to víte, celý ¾ivot jsou na vodì, plavat dovedou jako bobøi, ale s tou pohromou si nevìdìli rady. Naštìstí pøestalo pršet a voda opadla.Pøedák voraøù Javùrek poshánìl po vsích v okolí mu¾ské, pomoci šli i chlapi z Kerska, aby ty uvízlé a všelijak pøes sebe pøeskládané a nakupené klády rozebrali a zase z nich uvázali vory. Døeli se nìkolik dní, ale podaøilo se jim z té obrovské, kládami zje¾ené hromady vytahat jen malou èást døeva urèeného pro císaøpanského vojenského stavitele.
„Èert aby to vzal!“ zaklel rozzlobenì jednoho veèera Javùrek. Jenom¾e jakmile si èlovìk takto uleví, je to to samé, jakoby satana pozval k sobì domù na veèeøi.
V ten okam¾ik se objevil rohatý a chlupatý slu¾ebník Pekla.
„Co si pøeješ, voraøi?“ ptá se.
Javùrek vidìl, ¾e pøestøelil a ¾e se jen tak èerta nezbaví.
„Já jsem tì vlastnì ani nevolal, jen tak jsem si povzdechl, ale kdy¾ u¾ jsi tady, tak bys nám s tìmi kládami mohl pomoci.“
„Cha, chááá!“ zasmál se èert. „Já vám pomù¾u, ale co za to? Zadarmo ani kuøe nehrabe, øíkáte vy lidé. My v pekle se zase øídíme pravidlem: Za ka¾dou prácièku, upíšeš dušièku!“
„Jak takový obchod probíhá?“ ptá se opatrnì Javùrek.
„Sepíšeme smlouvu. Z té smlouvy pak musí být všechno, jak to v ní stojí, do ka¾dého písmene, splnìno. Já vykonám práci, ty dáš duši!“ vysvìtluje èerchmant.
„Musím si to rozmyslet. Pøijï ráno, sepíšeme smlouvu,“ nechal si Javùrek trochu èasu a šel se poradit ke Kubovi.
Kuba se drbe na hlavì, potahuje si ucho, tøe si nos a pak Javùrkovi vykládá, co vymyslel.
Ráno stojí ïábel na vršku nad labskou zátoèinou, v ruce papír a brk. Javùrek mu do pera diktuje: „Já, Javùrek Josef, voraøský pøedák z Vrchlabí, dám Peklu duši za to, kdy¾ mocnosti pekelné splní slovo na této smlouvì podpisem èerta stvrzené. Já, ïábel, zplozenec Pekla, se zavazuji, ¾e do dnešního poledne rozeberu všechny klády nahromadìné v bariéøe na Labi pod Hradištkem a svá¾u z nich osm pramenù, po osmi vorech, ka¾dý z osmi kmenù, tak jak byly pøedtím, ne¾ se potrhaly.“
„Víš co, èerte? Ještì mi v té smlouvì chybí, co se stane, kdy¾ úkol nesplníš,“ obrátil se k èertovi Javùrek.
„Napiš si tam, co chceš! Poradit si s takovou hromádkou tøísek, je pro mne hraèka!“ naparuje se chlupatec.
Javùrek vzal tedy brk a na spodní okraj papíru dopsal: „Nesplním-li však svùj úkol, stane se ze mne kámen.“
Èert toho nedbal. Rozradostnìný, jak lacino dostane voraøovu duši, nepøemýšlel pøíliš ani nad znìním smlouvy. Ostatnì èertí myšlení je zadrhnuté, pomalé. Ceduli okam¾itì podepsal. Javùrek se píchl do prstu a ujednání stvrdil svou vlastní krví, jak na tom rohatec trval.
Pak u¾ všichni, co se tady na vysokém bøehu shromá¾dili, nestaèili koukat. Èert mával rukama a jak ukázal, klády samy se z té strašné zmìti hladce vyproš»ovaly a pøi bøehu se na hladinì rovnaly, hou¾ve se mezi kmeny samy kroutily a vory svazovaly a ty se do pramenù øadily. Za dvì hodiny nebylo po obrovské bariéøe ani památky. Jen¾e co to? Èert bìhá po bøehu, prstem si ukazuje, oháòkou mává, èárky klacíkem do písku kreslí, prsty na rukou štrykuje, jak usilovnì poèítá, ale a» poèítá, jak poèítá, dopoèítat se nemù¾e. Po jedné kládì ve dvou vorech a dvì klády ve tøetím voru chybí.
„Jak je to mo¾né?“ vzteká se.
„To máš tak,“ vysvìtluje mu Javùrek, „kdy¾ se stane, ¾e velký proud vory potrhá, obvykle si, ne¾ se klády zašprajcujou, nìjaké dolù po øece odnese. Proto se nemù¾eš dopoèítat. Vory nejsou tak, jak byly pùvodnì. Z toho vyplývá, ¾e jsi smlouvu nesplnil.“
V ten okam¾ik v útrobách Zemì zarachtalo a zabublalo, to se pekelný vládce Luciper rozvzteklil. Zablýsklo se a na vršku, kde ještì pøed chvilièkou dupal kopytem chlupatý èert, stál vysoký èerný kámen. Splnila se podmínka, kterou Javùrek dopsal do smlouvy. Od té doby, kdy¾ plují podél Hradištka a Kerska voraøi a na vysokém bøehu vidí kámen, kterému lidé øíkají Èertùv, nebo také Menhir, vesele halekají: „Èert s dlouhým vocasem, po bøehu bìhá tam a sem, neumí spoèítat prameny, proto je teïka kamenný!“
Jan Øehounek
* * *
Ukázka z knihy Pohádky z kerského lesa
Ilustrace Milada Kudrnová
https://www.databazeknih.cz/nakladatelstvi/jan-rehounek-kaplanka-1441 Zobrazit všechny èlánky autora
Zaèalo tenkrát nad celými Èechami a tedy i nad Polabím a samosebou i nad Kerskem pršet a lilo nepøetr¾itì rovných deset dní a nocí.