Revoluèní kvasnice
„Napøíklad Honza, èlovìèe. Na ministerstvu skonèil. U¾ byl v dùchodu za pár babek. Makal tehdy dál jako kontrolor plateb pojistného u zdravotní pojiš»ovny. Taky jen tak na lehko, ale sedm litrù k penzi byly dobrý. Nakonec si ale polepšil.“
„To bych øek‘ bláho, tenkrát to byly ještì peníze.“
„Vyprávìl, jak se dostal ve Strašnicích ke špeditérský firmì. Parádní barák, zvonky s kamerou, dveøe bez kliky, úplná pevnost. Byla to prej nìjaká nìmecká firma. Ohlásil se, dveøe zabzuèely a vešel. Hned za dveøma ho uvítala známá z ministerstva a bouølivì ho uvítala. Asi byl dost známej, proto¾e v prvním patøe u¾ ho zdravila fùra lidí z ministerstva, který znal.“
„Èlovìèe, jak se tam tolik lidí z ministerstva dostalo?“
„Poèkej, hned uvidíš. Hned mu nabízeli kafe, panáka a zaèali se vyptávat. A von né, ¾e se musí napøed ohlásit u øeditele. Na to se všichni rozesmáli, ¾enské tleskaly a ochotnì mu ukázaly dveøe velkého šéfa. Na jejich sešlém houfu byla vidìt radost a oèekávání další taškaøice. Honza za»ukal a neèekal, byl tam skoro postrèen. Dveøe se za ním zavøely a Honza ztvrdnul.“
„Co se stalo, kdo tam byl?“
„Ministr!“
„Ministr? Neblbni, jakej ministr?
„No ministr dopravy!“
Honza prej koukal jak na zjevení. Øíkal, ¾e zaèal koktat, proto¾e nevìdìl, jak ho má pozdravit. Jak by si ho pozdravil ty, kdy¾ ještì pøed pár týdny pøed ním smekal a zdravil èest práci soudruhu ministøe!“
„No jó,“ rozpaèitì pøisvìdèil, „to bych byl asi taky vedle!“
„Prej zaèal koktat, a vypadlo z nìj ‚Èest‘!“
„Je¾íši, to je vùl,“ rozchechtal se Karel, „prosím tì co mu na to øekl?“
„Neblbni a posaï se!“
„To je tedy gól,“ uznale prohodil Karel, „to musel bejt Honza na vìtvi.“
„To víš, ¾e byl,“ pokývl hlavou a s trochou závisti v hlase pokraèoval, „ten blbec, podle tebe, nakonec dostal nabídku, aby nastoupil do zastoupení té firmy v Hamburku.“
„Vzal to?“
„Vzal!“ s pokýváním hlavou dodal, „vod tý doby u¾ s náma na pivo nešel.“
„No jó lidi,“ povzdechl si, „tenkrát to kvasilo.“
„Bylo to docela snadný,“ pøidal se, „staèilo sto tisíc, zalo¾it si eserko, najmout kanceláø, zamìstnat sekretáøku, vzít auto na pùjèku a u¾ si mohl jet natvrdo.“
„To máš pravdu,“ rozpomnìl se, „znal jsem jednoho u nás v domì. Byl to vnitrák. Propustili ho a dostal na odchodnou dvì stì tisíc. Zalo¾il si poradenskou firmu, zamìstnal sekretáøku a vesele pokraèoval. Mìl všude fùru známejch, daøilo se mu dobøe.“
„My jsme mìli v baráku instruktora obvodního výboru,“ pøispìl svou vzpomínkou.
„Chodil k nám èasto na schùze obèanskýho výboru pøednášet marxismus, to víš, starý soudru¾ky si ho chválily. Dìlal tehdy øeditele kulturního domu, to bylo nìco. Patøilo mu k tomu asi šest kulturních støedisek. Kdy¾ to skonèilo, vyhrál v aukci malý privatizace obchod s botama. Mìl tam tøi baby a pøes noc se stal ze soudruha podnikatel. My jsme jen kroutili hlavou, jak k tomu pøišel.“
„Byly to pionýrský doby. Kdo byl u lizu a mìl pøíslušné kontakty, ostré lokty, mìl se dobøe, dokonce ještì lépe. To se to privatizovalo. Hele, staèilo tøeba získat velkoprodejnu hutního materiálu v Suchdole, dát ji do zástavy bance proti pùjèce, dluh nesplácet a peníze z pùjèky investovat na další privatizaci a furt dokola.“
„Co dìlala banka s prodejnou hutního materiálu?“
„Co by, nabídla ji levnì v aukci.“
„To si ji ale mohl koupit i pùvodní majitel!“
„Jó, to mohl. Mo¾ná se to i stalo. Kdo v tom umìl chodit, ten se mìl. Ten si mohl leccos dovolit.“
„Prosím tì, u¾ radši mlè, proto¾e mì štveš!“
„Èím tì štvu nádivko?“
„Èím? Tak já ti to øeknu. Teï vidím, jak jsem blbej. Byl jsem jenom samý OF a hesla, a zatím jsem moh‘ bejt milionáøem, kruci!“
„To víš, teï je jiná doba. Napøíklad kvasnice jsou dra¾ší o dvacet procent z dùvodù zvyšování cen ropy a plynu.“