Máme rádi zvíøata, zvíøata, zvíøata,
Proto¾e jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradì, zahradì, zahradì
Nehlaïte lva po bradì, ukousne vám prst.
Jako zaèátek dnešního pøíspìvku Ivana Kolaøíka jsem si dovolil napsat kousek textu písnièky Jitky Molavcové „Máme rádi zvíøata“ a také tímto názvem jsme pojmenovali nový seriál tentokráte o zvíøatech.
Není tomu dávno, co na stránkách našeho magazínu probíhal úspìšný seriál „Mezi nebem a zemí“, do kterého jste pøispívali svými pøíbìhy. A tak tomu bude i nyní u nové série "Máme rádi zvíøata...". Jak bude dlouho trvat, bude zále¾et jen na vás tím, ¾e se rozpomínáte a budete nám posílat své pøíbìhy. Nebude se jednat o odborné texty ale jen o veselé i neveselé pøíbìhy o zvíøátkách a zvíøatech kolem vás.
Jako první zaèíná dnes ètenáøùm známý a úspìšný èechoaustralský autor Ivan Kolaøík, který je také autorem nápadu nového seriálu „Máme rádi zvíøata“ a také nám pøislíbil, ¾e „Kookabrurra“ nebude jediným zvíøetem o kterém bude psát. Rád obš»astní ètenáøe dalšími pøíspìvky o zvíøatech ¾ijících v Austrálii.
Pohodové poètení vám všem pøeje
Václav ®idek, èlen Redakèního týmu
* * *
Kookaburra aneb jak jsem zmátnul Japonèíky
Austrálie je známá svými zvíøátky. Ano, máme tady snad nejjedovatìjší všechno co ve zvíøecí øíši existuje. Kdy¾ si nedáte setsakramentský pozor tak za strašných bolestí opustíte tento svìt díky uštknutí hadem, šlápnutím na jedovaté ryby, se¾rání ¾ralokem nebo krokodýlem, bodnutí pavoukem nebo jinou havìtí. A to je èasto mnohem bolestivìjší ne¾ kdy¾ vás ¾ena bací po hlavì váleèkem na nudle.
Alas! Ne všechna zvíøátka jsou ¾ivotu nebezpeèná. Máme zde moøe milých a krásných zvíøat, které, kdy¾ nepoòoukáte, tak jsou k vám pøívìtivá a èasto vám vykouzlí úsmìv na tváøi a zlepší vám náladu.
Vezmìme si na pøíklad naší, lidmi velice oblíbenou, kookaburru.
Pokud se nemýlím tak je to v èeštinì ledòáèek obrovský. Tento opeøenec nás hlavnì fascinuje svým chechotem. Ten se rozléhá po buši a nerozluènì patøí k Austrálii. Celkem vzato, je to macek, jeho¾ velikost èasto dosáhne a¾ 40 centimetrù.
Tento pták se nièeho nebojí. Je známý tím jak sedí tøeba na vìtvi eukalyptu a bedlivì pozoruje co se kolem nìj dìje. A ejhle! Kookaburra v buši zmerèí hada a u¾ se jí sbíhají sliny jak si na nìm pochutná. Je to pták mazaný. Z vìtve se spustí bleskovou rychlostí na zem, do silného a dlouhého zobáku uchopí plaza, vylétne s ním do výšky, ze které pak ubohého hada, který nemá šanci ptáka uštknout, pustí na zem. Pokud mo¾no na tvrdý povrch, tak¾e had dostane otøes mozku a u¾ má na kahánku. Jeho smrt kukaburra urychlí tím, ¾e v zobáku hadem mrská ze stany na stranu a údery ho zabije. A pak si na nìm zgustne!
Kookaburry se lidí nebojí. Naopak. Dovedou být pìknì vlezlé a drzé. Lidé jsou obyèejnì potìšeni, kdy¾ k nim kookaburry pøiletí, usadí se nìkde na brdlení a èekají, a¾ jim hodní lidé dají nìco k snìdku. Vdìkem se pak na celé kolo rozchechtají a lidi s nima. Jen¾e…Tito pacholci se pak nièím nedají odradit a nedostanou-li v urèitou hodinu svùj pokrm, zaènou se ho vší silou domáhat. Dìlají to nálety na okna a na samotné lidi. Z miláèkù se stanou potvory, kterých se lze jenom tì¾ko zbavit.
Pak musí èlovìk sáhnout po baèkoøe, pometlu nebo praku.
Nám kookaburry napøíklad znepøíjemnily piknik, který jsme mìli u krásného jezera. Ani jsme v klidu nemohli dojíst obìd. Tak na nás kookaburry útoèily a domáhaly se našeho jídla. Odhánìl jsem je klackem, do nìkterých jsem se i trefil, ale marná sláva o uzenku jsem pøišel.
Tak¾e zde vidíte, ¾e i krásné a jinak rozkošné kookaburry dovedou jinak mírumilovného èlovìka pìknì vytoèit.
Fotku, kterou zde vidíte, jsem poøídil z našeho pobytu v èarokrásných Grampians, kam se sjí¾dìjí turisté jak z Austrálie tak se zámoøí. Jsou to vìtšinou posedlí lidé, kteøí s tyèkami pochodují dlouhé kilometry divokou pøírodou, kde se pak ztratí a buï zahynou ¾ízní nebo si na nich pochutná australský pes dingo a nikdo je ji¾ nikdy nenajde. Pak se o nich natáèejí hrùzostrašné seriály.
Skupinku tìchto pošetilcù oèividnì z Japonska jsme potkali zatímco jsme si pochutnávali na pøedra¾ené zmrzlinì. ®e šlo o Japonèíky jsem hned poznal, proto¾e ¾ádní jiní turisté nemají na krku zavìšené fotoaparáty a nefotí za nadšeného køiku ka¾dou naprosto bezvýznamnou vìc. Navíc, jak mnì pouèili Èíòani, Japonky mají kulaté nohy. Tak¾e jsem okam¾itì vìdìl, ¾e šlo o Japonské turisty.
Náhle jejich nadšená konverzace byla pøehlušena pronikavým chechtotem kookaburry, sedící na zábradlí vedle hlouèku turistù.
“Kookaburra, kookaburra,“ jeèeli nadšenì Japonèíci, kterým zmrzlina padala na zem, a ukazovali na ptáka, který si je s opovr¾ením prohlí¾el.
Z opodál parkujícího autobusu se vyhrnuli další Japonèíci, kteøí zrovna tak pronikavì jeèeli “Kookaburra, kookaburra!”
Jako starý, ostøílený Australan jsem k pøistoupil k hlouèku Japonèíkù a jeliko¾ nejsem buran, tak jsem se nejdøíve jemnì uklonil a s naprosto vá¾nou tváøí jsem nahlas øekl “Promiòte, ale bohu¾el se mýlíte, proto¾e zde v Austrálii tomuto ptákovi øíkáme KURABAKA.”
“No Kookaburra?”
“Definitely NO kookaburra, but KURABAKA!” zdùraznil jsem, zatímco si ¾ena Máòa sahala na èelo jako ¾e jsem magor.
“Ó Kurabaka, we silly, we thinking Kookaburra,” s omluvou a úklonkou øekli slušní, leè zmatení Japonèíci, zatímco pøijel další autobus turistù z té¾e zemì.
Kookaburra stále døepìla na zábradlí a se zájmem pozorovala co se to kolem ní dìje.
Nakonec došlo k hluèné rozepøi mezi nìkolika skupinami Japonských turistu.
Já radìji strategicky rozhnìvané turisty opustil ne¾ na sebe zaèaly tasit samurajské meèe, které by s plnou platností rozhodly, kdo má pravdu.
Ano, kookaburry patøí k mým oblíbeným ptákùm, pøesto¾e to dovedou být pìkné potvory.
Ivan Kolaøík
* * *
Fotografie Ivan Kolaøík, https://alchetron.com/Kookaburra
Internet Wikipedia
Máme rádi zvíøata… 
