Na bílém obláèku sedìl andìlíèek a díval se dolù. Èekal, a¾ vyjde první hvìzda a po jejím paprsku se snese k zemi. Byl Štìdrý den a sám Pán Bùh jej vyslal jako posla dobrých zpráv. Dal mu ètyøi zázraèné vìci. Kouzelný klíè, aby v ten den mohl otevøít všechna lidská srdce dobru. Lucernu se ¾lutým svìtlem, aby zapálilo svíèky na vánoèních stromech. Malý støíbrný zvoneèek, aby hlasitì zacinkal a ohlásil pøíchod Je¾íška na zem.
A nakonec pøidal støíbrnou hùl. Jejím mávnutím se z nebe zaènou sypat hvìzdièky snìhu a zahalí kraj do slavnostní bílé barvy. Tyto ètyøi dary si andìlíèek nesl s sebou na zem a stále si opakoval, který dar èemu poslou¾í, aby to nespletl.
Pøišel veèer a s ním vyšla první hvìzda. Andìlíèek se spouštìl k zemi a ze strachu z pádu pøidr¾oval se oblohy støíbrnou hùlkou. Tøpytivé vloèky se zaèaly lehce pokládat na støechy chalup. Celá zem se v m¾iku zachumlala do snìhobílé peøiny. Vykukovaly jen kouøící komíny a osvìtlená okna. Andìlíèek byl témìø u zemì, kdy¾ zavadil køídly o špièku zeleného smrku. Pøi doteku jeho køídel se smrèek celý ojínil støíbrným prachem. Stál tam krásný, ale sám.
A tak andìlíèek znovu vzlétl a zamával køídly. Støíbrný prášek se zaèal sypat na zelené smrèky i stromy bez listí tak dlouho, a¾ byly všechny postøíbøené rovným dílem. Byl spokojen. První dar poslou¾il kráse.
Kráèel dál tiše po špièkách a nahlí¾el do oken chalup. V ruce dr¾el kouzelný klíè pøipravený otevøít srdce dobru. Vidìl rodiny, jak se scházejí u veèeøe. Spoleènì se modlí a pøejí si pìkné svátky. Na stolech zapálené svíèky, kouøící hrachové polévky. Na talíøi ryby, jablíèka s oøechy i trochu cukroví.
V jedné chalupì byla tma. U kamen sedìla staøenka a nemìla, s kým by poveèeøela. V hrnku mìla trochu hrachové polévky a tu posrkávala l¾ící sama. V tu chvíli si andìlíèek promnul prokøehlé prsty a pøehodil klíè z jedné ruky do druhé. Klíè se otoèil smìrem k vedlejšímu domu, kde se právì chystali veèeøet. U stolu zùstalo jedno místo prázdné. Andìl otoèil klíèkem ještì jednou a najednou se hospodáø zvedl a zamíøil k chalupì staøenky. Vzal ji pod pa¾í a odvedl ji do svého domu. Usadil ji na prázdné místo a po¾ádal, aby s nimi dneska veèer poveèeøela u jednoho stolu. Andìlíèek klíè strèil do kapsy s pocitem radosti, ¾e i druhý dar poslou¾il dobru.
Spokojen kráèel dál a v ruce dr¾el lucernièku se ¾lutým svìtlem. Vidìl zavøené dveøe, za nimi ozdobené vánoèní stromky, které stály tiše ve tmì a jen èekaly, a¾ se jich dotkne svìtlo a ony se rozzáøí plamínky svíèek. Pozoroval oèi dìtí, jak s nedoèkavostí èekají a napínají uši, kdy u¾ koneènì uslyší zvonìní støíbrného zvoneèku.
Andìlíèek ještì chvíli pøešlapoval a zaèalo mu být zima. Postavil lucernièku na zem, ¾e se probìhne a zahøeje. Pak pøijde ten správný èas a on rozdá dva zbylé dary od Pána Boha. Rozbìhl se po zledovatìlé zemi, uklouzl a upadl. Pøevrátil lucernièku i se svìtlem a z kapsy mu vypadl støíbrný zvoneèek. ®luté svìtlo z lucerny vyklouzlo ven a najednou zaèalo zapalovat všechny vánoèní stromky. Sklenìnými tabulkami oken vycházela záø od skotaèících plamínkù svíèek.
Svítily do tmy z ka¾dého okna, velkého i malého. Andìlíèek zaèal hledat ztracený zvoneèek. Trvalo chvíli, ne¾ ho našel zapadlý v závìji. Zaèal jej èistit a oprašovat od snìhu. Zvoneèek zaèal cinkat a jeho zvonìní bylo slyšet všude. Slyšely ho v lese srnky, které zvìdavì zvedaly hlavy, v poli zajíci, co se zastavili a panáèkovali, i v chlévì oveèky, co zrovna pøe¾výkávaly seno. Hlas zvonku prošel všemi zavøenými dveømi, dostal se do všech koutù svìta. Zvonil hlasitì, ohlašoval narození Je¾íška a ten, kdo mìl uši, musel ho slyšet.
Ještì chvíli se andìlíèek díval do š»astných oèí dìtí a tìšil se spolu nimi z dárkù. Pozoroval usmìvavé lidi, kteøí se na sebe nezlobí a šíøí kolem sebe jen pokoj a lásku. V tu chvíli se mu zaèalo na svìtì líbit. Mo¾ná by zde i zùstal, ale vìdìl od Pána Boha, ¾e to nezùstane dlouho.
Ještì jednou si prohlédl tichý, pokojný veèer, naplnìný dobrou vùli a vzájemnou láskou. S prvním úderem zvonu, který svolával lidi na pùlnoèní mši, se znovu vznesl po hvìzdném tøpytu do oblak a odešel zpátky do nebe. Na lidi jdoucí na pùlnoèní mši padal bílý sníh a svítil jako støíbro. To andìlíèek zavadil køídly o mraky, hùlkou za»ukal na nebeskou bránu a zvolal: „Dary jsou lidem rozdány, posel se vrací zpìt.“
Stromy se ohnuly pod tíhou námrazy Pomalu, potichu Advent ji¾ odchází...
A¾ s tichem veèera ustane shon. Èlovìèe zastav se a hlavu svou skloò. Pøichází dlouhá noc, pak protne se v pùli Protkána štìdrostí, má dobrou vùli...
Dostal jsi darem vánoèní èas, pryskyøic vùni a tiché snìní. A» jen to dobré zùstává v nás Láskou jsme byli obdaøeni.
Pìkné Vánoce pøeje Anna Malchárková
a celá redakce SeniorTipu