ØIDIÈÁK
Ve svých dvaceti osmi letech jsem byla donucena nìco podniknout, abych byla pojízdná. Doposud jsem byla závislá na Vladimírovi, na místní dopravì a na svých nohou.
®ili jsme v Melbourne, ohromném, rozlehlém mìstì. Ráno dìti doprovodit do školy, v bìhu do práce, z práce do školy a utahaná domù.
Vlastnili jsme starého Forda, co u¾ nìco za¾il, a mùj mu¾ byl ochoten se o nìj se mnou podìlit. Zaèalo to teoretickými testy, které se a¾ napodruhé podaøilo udìlat. Kdy¾ nìkdo, jako já, nemá logické myšlení, trvá mu to o nìco déle, ne¾ ostatním.
Kdy¾ byl papír v ruce, zajímala jsem se o jízdy. Vladimír se nabídl, ¾e mì bude uèit. Nalepili jsme Elko na Forda a zaèali s jízdami.
„To musíš tak a takhle. Proè to dìláš tak køeèovitì, s citem by to bylo lehèí!!!“
Po nìkolika hodinách jeho trpìlivosti a mé rozzlobenosti jsme uznali, ¾e s uèitelem autoškoly to bude jistìjší. Byla tu obava, ¾e okopíruji Vladimírovy za¾ité chyby, o kterých nemá ani zdání.
Kamarádka doporuèila Itala, “Romea”. Byla s ním spokojená, tak proè ho také nezkusit?
Romeo byl samá legrácka, mu¾ typického jihoevropského vzezøení. Nevìdìla jsem, jestli pøi jeho výkladu pøijdu o zuby, nebo slíznu pár facek, jak moc rozhazoval rukama. No to si u¾iju, promítalo se mi hlavou. Nakonec jsem si na projev ¾oviálního Itala zvykla a vše šlo podle normálu a¾ do doby zkoušky.
Ráno v osudový den, jsem u autoškoly netrpìlivì èekala na Romea. Na zadní sedaèky do jeho auta usedl inspektor. Na nìm záviselo, jestli zkouškou projdu. Romeo zase šprýmoval a podlézal inspektorovi, který se vùbec neusmál. Pøi tak dùle¾ité práci chtìl pùsobit autoritativnì, Vyjeli jsme na frekventovanou ulici a jako první úkon jsem mìla zaparkovat mezi dvì auta u chodníku. Z nervozity mnì to nešlo, i kdy¾ s Romeem to bylo na jednièku, jak mì nìkolikrát ujiš»oval. Pajtlovala jsem volantem, sna¾ila se vsunout mezi dvì vozidla, ale strach, ¾e obì auta poškodím, to nedovoloval.
V zrcátku jsem vidìla pøísnou tváø inspektora, jak zapisuje do papírù a hyperaktivního Romea jak se vedle mne na sedadle kroutí nespokojeností nad mým jezdeckým výkonem.
Nakonec se mi pøece jen podaøilo mezi dvì auta vøadit, ale auto bylo vzdáleno metr od chodníku, skoro v polovinì jízdného pruhu.
Inspektor pokynul rukou, a» vyjedu a v testech pokraèuji. V dìsném stresu jsem pokraèovala v jízdì smrti. Nevšimla jsem si chodce na pøechodu. Mìl chudák co dìlat, abych ho na místì nesprovodila ze svìta.
Vtom Romeo zmìnil taktiku a z rozšafného Itala se stal ubohý patolízal. Dìlal chudinku pøed nadøízenou šar¾í, jak se v uèení sna¾il a to co dìlám, je hrùza.
Ve mnì všechno vøelo. Zkoušející pokynul, a» zastavíme a naøídil Romeovi, aby nás odvezl do stanice, ¾e test je ukonèen diskvalifikací. Sotva se inspektor ztratil z dohledu, rozzuøený Romeo zaèal nadskakovat a vyèítat mi, co jsem to pøedvedla za jízdu? Prý jsem ho shodila pøed inspektorem. Vùbec jsem ho nevnímala, jeho bìdování se mì nijak nedotýkalo.
Hledala jsem Vladimíra, který na mì ve stanici netrpìlivì èekal, a u¾ z dálky jsem mu ukazovala palcy dolù, aby pochopil, ¾e jsem neuspìla. Chvátala jsem k nìmu a prïola Romeo mnì byl v patách. Pusu mìl stále plnou výèitek a já si zacpávala uši.
Prosila jsem Vladimíra, a» nìco udìlá a zbaví mì toho psychopata. Kliïase Vladimíra dojalo, jak se ke mnì zbabìlec zachoval, a tak se také patøiènì rozparádil. Naøídil mu, a» u¾ mlèí, ¾e teï má slovo on a od této chvíle s ním konèíme. Na další jízdy si zaøídíme nìkoho solidnìjšího a hlavnì férovìjšího. Romeovi sklaplo kdy¾ šlo do tuhého, najednou pøestal vyskakovat a mlátit rukama jako tajtrdlík.
Po epizodì s Romeem jsme se doma dohodli, ¾e v uèení pøece jenom bude pokraèovat Vladimír. No jo, ale s naší starou bombou Fordem pøece nemù¾eme jít ke zkoušce?! To by zase dopadlo. Kamarádi nám pùjèili jejich zánovní auto, Vladimír usedl vedle mne jako mùj uèitel, inspektor za nás a jelo se na další pokus o získání øidièského prùkazu. Tento zkoušející byl pøíjemný usmìvavý chlapík. Jelo se bez stresu, napìtí a najednou vše dobøe dopadlo. Dostala jsem papír o úspìšném zakonèení testù a tentý¾ den odpoledne jsem dr¾ela v ruce øidièák. Jako nedoèkavá novopeèená øidièka jsem se vypravila pro zakoupení chleba. Aspoò si je¾dìní samostatnì trochu vyzkouším bez pøítomnosti uèitele a inspektora. Ještì jsem ani nedorazila k pekárnì a na první odboèce mì stavìli dva policajti. Nejprve jsem musela dýchat do balónku, co¾ bylo v poøádku. To se mi snad jenom zdá, první samostatná jízda s novým øidièákem a hned aby mì ho odebrali, nebo snad pokutovali? To tedy pìknì zaèíná! Mladý oficír se otázal, co si myslím? Za co asi jsem byla zastavená? Tváøila jsem se asi hroznì podezøele. Ani nevím, co jsem však provedla? Trochu jsem vjela do protismìru a mìla jsem prý štìstí, ¾e zrovna nejelo ¾ádné vozidlo. Opravdu? Divila jsem se jako malé dítì, co nìco zlobivého provede a dìlá, ¾e o tom naprosto nic neví.
„Øidièský prùkaz, prosím!” Naøídil starší oficír a já ho zaèala hledat v kabelce. Nemohla jsem ho v tom zmatku nahmatat. Policajti po sobì koukali v neuvìøení, jakého ptáèka se jim podaøilo naèapat. Kdy¾ jsem po nìkolika minutách stále hledala, napadlo mì obrátit obsah kabelky na kapotu auta. Kluzká kapota trochu se sklonem, obsah neudr¾ela a vše sklouzlo pod auto. Oficíøi obìtavì pomáhali sbírat a já bez ladu a skladu cpala vìci zpìt do tašky.
Najednou se nìco zablesklo a já s radostí nad vítìzstvím podávám kartièku s mojí novou podobiznou jednomu z nich. Ten zdlouhavì studoval pøedlo¾enou kartu, podal ji tomu druhému, oba se usmáli nad zjištìním, ¾e jsem ten poklad získala dnes v ranních hodinách. Popøáli mnì hodnì zdaru, opatrnosti a nechali mì na pokoji. Oddechla jsem si úlevou. Na koupi chleba u¾ nebylo ¾ádné pomyšlení. Vracela jsem se uklidnit domù.
Nìkolik dalších týdnù jsem ještì radìj jezdila ve spoleènosti Vladimíra, ne¾ se moje dùvìra v je¾dìní posílila.
