PRÁŠKY PROTI VYSOKÉMU TLAKU
Vladimír u¾ nìkolik let trpí zvýšeným tlakem. Buïto je to zavinìno naší stravou, nebo, a to je pravdìpodobnìjší, dìdièné po jeho mamince, která trpìla stejnými problémy.
Tableta pøed snídaní, kterou dennodennì mu¾ polyká, tlak sni¾uje tak, aby byl v normálu. Chystali jsme se na dovolenou k moøi, kde jsme se mìli setkat s kamarády. Byla sobota ráno, kdy¾ jsme z Canberry vyrazili, smìr Merinbula. Kdy¾ jsme se blí¾ili ke Coomì, mìstu vzdáleného hodinu jízdy od Canberry, zeptala jsem se nevinnì, jestli si jako obvykle nezapomnìl vzít s sebou léky proti vysokému tlaku? Vladimír se zamyslel a pak s klidem, jako by se nic nestalo, øekl: „Nemám je, jsou doma na stole”. To je špatný, v¾dy» víš, ¾e léky se nesmí vynechat! Den by mo¾ná nevadilo, ale my jedeme na deset dní. Co kdy¾ dostaneš infarkt, nebo tì ranní?”
„Ty to dramatizuješ. Já budu O.K”.
Napadlo mì, kdy¾ jedeme pøes Coomu, stavit se na klinice a prášky sehnat. V této situaci je nebezpeèné riskovat tvým zdravím za ka¾dou cenu”. „To nemyslíš vá¾nì? “„Abys vìdìl, tak myslím, s vysokým tlakem se nezahrává”.
Dojeli jsme do horského mìsta “Cooma” pøed informaèní støedisko a tam nás nasmìrovali pøímo do místní nemocnice. Nebyli si jisti, jestli privátní doktoøi ordinují o víkendech. U nemocnice jsme zaparkovali a hrnuli se do prvních dveøí, které jsme objevili. Byly zamknuté, ale objevil se nìjaký èlovìk a hned nás zastavil, kam to míøíme?„Hlavní vchod je z druhé strany budovy. Zde jsou operaèní sály a vstup zakázán. A vùbec, o co vám jde?”
„Hledáme doktora, øekla jsem a chtìla poradit, na koho se máme obrátit.”„Jsem doktor a právì jsem ukonèil slu¾bu. Pojïte za mnou!”
Zavedl nás do ordinace a chtìl vìdìt, kdo z nás je pacient? Kdy¾ zjistil, ¾e jde o lékaøský pøedpis na Vladimírùv vysoký tlak, pokynul sestøe, a» mu zmìøí tlak. Mìl ho údajnì zvýšený a doktor se zaèal vyptávat.
„Jaké prášky u¾íváte?” „Nevím, nepamatuji si název”.
„Víte, nìkdy trvá dlouho zjistit správnou kombinaci, která úèinkuje, nebo» ka¾dý pacient reaguje na urèité léky jinak. Kdybyste vìdìl název vašich lékù pøedepsaných vaším doktorem, bylo by to jednodušší vzhledem k tomu, ¾e jedete na dovolenou. Øeknìte mi aspoò, který doktor vám léky pøedepisuje? Zavolám mu!” Vladimír zaèal tápat v pamìti. To u¾ jsem nevydr¾ela klidnì pøihlí¾et. Zaèala jsem kroutit hlavou a vmìšovat se do rozhovoru doktora s Vladimírem a zlobit se.
„Ty nevíš, kam pro léky chodíš?”
Mu¾ sedìl jako nepøítomný a mì jímal vztek. Doktor poskytl další pøibli¾ující výzvu, jak se dopídit k názvu lékù. „V jaké lékárnì v Canbeøe léky pøijímáte? Chtìl bych tam zatelefonovat.” Neèekala jsem na Vladimírovu odpovìï a hned jsem za nìho vyklopila lékárnu, kam chodí pro léky. Sestra, která vše tiše pozorovala, se na mì pøísnì podívala a zeptala se.
„V jakém jste k sobì pomìru? A proè za pacienta mluvíte? Zdá se, ¾e mluvit umí a mentálnì posti¾ený také nevypadá, ¾e by potøeboval mluvèího!”
Zbrkle jsem odvìtila. „Jsem jeho man¾elka.”
Sestra s politováním utrousila: „Aha,” podívala se na pacienta s úsmìvem a potutelnì se úšklíbla na doktora. Ten zále¾itosti tohoto druhu nevìnoval pøíliš velkou pozornost. Sna¾il se profesionálnì pomoci. Po dramatu jsme vítìzoslavnì vyšli z nemocnice s pøedpisem na správné prášky, díky obìtavému pøes èas pracujícímu doktorovi. Ten nebral zále¾itost na lehkou váhu, jako neposlušný Vladimír, který byl smíøený s osudem a èekal, co to s ním udìlá. V lékárnì jsme obdr¾eli léky a pak uhánìli smìr „Merinbula”. Kamarádi se divili, co nás tak zdr¾elo, oèekávali nás u¾ pøed hodinou.
Vehementnì jsem jim vyprávìla, co byla pøíèina zdr¾ení a oni prskali smíchy. Pak jim Vladimír øekl, ¾e jsem se tam pìknì ztrapnila. Dìlala jsem z nìho úplného, bezmocného imbecila. Omlouvala jsem to tím, ¾e si nevá¾í, jakou jsem o nìho mìla starost. Dovolená probìhla bez dalších komplikací a název práškù na vysoký tlak se nám vryl do hluboké pamìti.
