WELLINGTON
Anglické názvy míst se opakují, a tak, jak existuje v Anglii “Liverpool”, mají ho i v Austrálii jako jednu ze ètvrtí v Sydney. Název hlavního mìsta Nového Zélandu “Wellington” se opakuje v Austrálii v podobì malého vnitrozemního mìsteèka v Novém Ji¾ním Valesu, poblí¾ mìsta Dubbo. To jsou pouze pøíklady názvù míst, ale o tom se rozepisovat nechci. Jde mi o malou pozoruhodnou historku, co jsme v australském Wellingtonu za¾ili.
Oba synové i mùj mu¾ vlastní malé poš»ácké motorky a èas od èasu se rodina domluví na nìkolikadenním výletì a vyrá¾íme kempovat do pøírody.
Chlapi jedou australskou buší na motorkách, naše snacha a vnouèata naskládají stany s potøebnými vìcmi do mého auta. Já potom s nimi následuji motorky, ovšem po asfaltkách. Na domluvených místech se scházíme, napøíklad na rozcestích, a èekáme,a¾ mu¾i vyjedou z buše.
Kdy¾ jsme tehdy dojeli do Wellingtonu a našli vhodný kemp na pøespání, rozhodli jsme se vyhledat vhodnou restauraci èi hospùdku k poveèeøení. Bylo ji¾ kolem šesté veèer, kdy¾ jsme hladoví procházeli hlavní ulicí. Proto¾e byl všední den, tìch pár restaurací, co jsme míjeli, reklamovalo pouze snídanì a obìdy. Blí¾ili jsme se ke starému hotelu s hospodou. Pøed vchodem do budovy australský domorodec zaléval stromky ve velkých kvìtináèích. Zeptali jsme se ho, jestli podávají veèeøe? Poukázal na tabuli s nabídkou dne a zavolal svou ¾enu. Australská domorodkynì nás uvedla a my s napìtím pochodovali za ní v oèekávání, co bude dál?
Prošli jsme kolem lokálu, kde pár místních kumpánù nasávalo pivo a vedlo hluèný rozhovor. Najednou paní otevøela dveøe do velké jídelny. Vítala nás místnost se zata¾enými závìsy, naprostá tma a ¾ádní hosté tam nesedìli.
Paní rozsvítila všechna svìtla a místnost se objevila jako na divadelní scénì po odta¾ení opony. Nedùvìøivì jsme koukali, kdy¾ nám ukázala stùl, kde se máme posadit.
Tady budeme veèeøet? Dívali jsme se po sobì s úšklebky a nejradìji bychom utekli ven. Cítili jsme se jako v pasti bez úniku. Za jídelnou byla prostorná kuchyò, ale bohu¾el byla tam také tma a nic se tam momentálnì nedìlo.
®ena otevøela dveøe do kuchynì, rozsvítila a celou dobu se na nás mile šklebila. Najednou zakøièela z plných plic: „Shirley, kde jsi? Máme hosty!!“
Z prvního patra sebìhla drobná Australanka, údajnì švagrová oné paní, a teï to zaèalo.
„Copak si pøejete k veèeøi? A co ty dìti?
Máme pro nì zmrzlinu,“ úšklíbla se lišácky domorodkynì, „ale to a¾ po veèeøi.“ Zamrkala a upøela pohled na Nelinku a Jana. My dospìlí jsme si objednali rybu se salátem, dìti chtìly øízek. To jsme zvìdaví, co to bude za jídlo? Nìjak jsme nechtìli vìøit, ¾e bychom z té zdánlivì ne¾ivé kuchynì dostali nìco èerstvého.
Moc jsme se mýlili. Sklenìná stìna oddìlovala jídelnu od kuchynì a my skrz ní pozorovali ty dvì hospodynì, jak se ohání s pøípravou našich pokrmù. Pustily muziku, aby nám nebylo smutno, donesly všem pití a jestli nám pití nebude staèit, ne¾ dodìlají veèeøi, máme si dojít do lokálu a tam nás s radostí obslou¾í bratr paní, co nás uvedla.
Dìlo se vše podle rady. Do hodiny bylo jídlo na stole, s èerstvì udìlaným salátem, chutnou rybou i vonícími øízky dìtem. Následovala slíbená zmrzlina a potom si obì pani pøišly s námi popovídat. Jako bychom byli jejich vzdálení pøíbuzní, které dlouhou dobu nevidìly.
Z chování jsme byli neèekanì nadšeni. Doporuèily nám, kam se máme zítra podívat a po zajímavém veèeru jsme náš hotel opouštìli smìr stany . Ještì jsme nebyli poøádnì ze schodù dole na chodníku a svìtla zhasla, jako kdy¾ skonèí divadelní pøedstavení. Opona se zatáhla a pouze z malého lokálu bylo slyšet dru¾né rozhovory lidí.
