... a nevypadal jako Bùh, ale jako svìtlo. Koncentrovaný záøivý bod, ze kterého všemi smìry vychází proud svìtla. Pokud se proud dotkl nìèeho ¾ivého, tak to rozzáøil. Svìtlo explodovalo v ka¾dém èlovìku, kterého se dotklo, a byla to nádherná podívaná. Zvláš» kdy¾ vím, ¾e to svìtlo je láska. Láska ve smyslu vnitøní radosti, kterou vnímáme v sobì a také ji doká¾eme rozdávat, všem a ka¾dému bez rozdílu, bez ohledu na okolnosti.
Škoda, ¾e v nìkterých lidech velmi rychle pohaslo. Nejrychleji u tìch, kteøí jsou pøíliš ponoøeni sami do sebe, pak jsou zlí, závistiví, zákeøní. Jistì, nejspíš je sem, do okam¾iku vlastní temnoty, dovedly špatné zkušenosti, bolest a strach, èasto zpùsobené zase jinými lidmi èi zlými zkušenostmi. Bo¾í svìtlo v tìchto lidech zhaslo. Pohltily ho negativní energie, které se v tìle rozrostly jako nemoc, pohltily do sebe vše hezké, zdraví, lásku, štìstí. Lidé bez svìtla si nakonec nedoká¾í u¾ít krásné chvilky, polibku, prachobyèejné radosti z pøítomnosti nìkoho blízkého.
Je mi z toho smutno. Proto¾e cítím, ¾e všichni tihle lidé mají velmi snadný pøístup k tomu, aby pro¾ili hezký ¾ivot - staèí jen tu radost, vnitøní lásku, štìstí v sobì rozdmýchat. Je to tak jednoduché, ale vím, ¾e zároveò tak strašlivì tì¾ké! Skuteènì je tì¾ké omluvit se, odpustit nebo se vzdát nutkavé potøeby penìz. Ironicky ale èím víc se úpornì sna¾íme lpìt na své ura¾enosti èi penìzích, tím víc dalších negací k sobì pøitahujeme. Jediná správná cesta je uvolnit to, nechat to být, pustit to a stát se volným.
A proè tohle všechno píšu? Proto¾e tato má vize Boha popisuje prùbìh jedné z mých meditací. Co¾ je velice zvláštní s ohledem na okolnost, ¾e jsem jako èlovìk vychovaný reálným socialismem pùvodnì materialista. Celý ¾ivot se ale nìèemu novému uèím, pozoruji, poznávám a pøehodnocuji své staré postoje. Pochybuji. Je opravdu celý svìt jen to fyzické, hmatatelné, nebo jsou vìci, které nedoká¾e vìda uchopit a popsat?
Je jisté, ¾e jakkoliv pochybuji, nikdy ze mì nebude køes»an, proto¾e tupá víra (s prominutím, myslím tím nauèená, vnucená, nekritická) mì odpuzuje. Ráda bych pøišla na kloub vnitøní pravdì. Proto¾e kdy¾ se nad tím hluboce zamyslíte, musíte si pøipustit, ¾e jste mnohdy intuitivnì nìco vycítili, jak která situace dopadne, komu mù¾ete èi nemù¾ete vìøit, co byste skuteènì rádi dìlali místo toho, co skuteènì dìláte. (Ale pak pøevá¾í rozum, dùvody dané logikou, a vy se zachováte jinak...) A tahle intuice, lze nìjak vìdecky vysvìtlit? Nebo musíte hledat vysvìtlení jinde a jinak?
V posledních letech o tom pøemýšlím èasto. I proto se i má poslední kniha JEN JEDEN SVÌT, která vyšla na podzim 2018, zabývá podobným tématem. Kromì pøíbìhu o jednom podezøení z vra¾dy se v nitru hlavní hrdiny Bianky odehrává podobné prozøení – ¾e mo¾ná nìkdy jen – kvùli rozumu – nechceme vidìt, co je tak zøejmé naší duši. Doufám, ¾e kniha mo¾ná probudí zájem nìkoho dalšího o nevysvìtlitelné jevy kolem nás, o víru v lepší svìt a tøeba také o principy psychosomatiky, které leccos naznaèují o fungování duše...
Vidìla jsem Boha