Pøi svém pobytu v lázních v Teplicích jsem se v¾dy tìšila na odpolední volno, kdy jsem chodila na procházky a podnikala výlety do okolí za poznáním pøírodních krás severoèeské krajiny. Èasto moje cesta vedla na znìlcový Doubravský vrch, odkud, byl krásný výhled na Èeské støedohoøí i na Krušné hory, pokud jsem mìla štìstí, ¾e se mi krajina neschovala v mlze, co¾ se, vzhledem k tomu, ¾e byl listopad, stávalo èasto. Proto jsem na mapì hledala i jiné cíle a jednoho dne zlákalo mì úpatí Krušných hor.
®ádný problém. Autobusem jsem se svezla do Dubí, odkud jsem mohla pokraèovat pìšky lpo ¾luté znaèce, vystoupat na ®idovský vrch a odtud zpìt do Dubí po modré znaèce - udìlat si malé podkrušnohorské koleèko. Poèasí bylo lákavé. Byl to jeden z krásných podzimních dnù, kdy sluneèní paprsky rozehrály symfonii teplých barev podzimu. Oblast kolem Teplic jimi doslova hýøila. Jsou tu vìtšinou listnaté lesy. V autobusu jsem se otáèela za kuèeravými tmavì rezavými støedohorskými kopeèky, kde se zvláštì vyjímala jejich královna Milešovka.
Míjíme nádherný, exoticky pùsobící kostel Santa Maria, který byl postavený v letech 1898 - 1906 z iniciativy hrabìte Clary-Aldringena a místních obyvatel. Projekt vypracoval italský architekt P. Bigaglio, inspirací byl kostel Santa Maria dell Orto v Benátkách. Na stavbu byl pou¾it italský bílý a èervenavý mramor.
A u¾ je tu koneèná a já se vydávám na svoji "objevitelskou cestu" po ¾luté, která mírnì stoupá a zavádí mì do bukového lesa. Podél cesty vpravo bublá potùèek. Tady zaèínají hory s názvem Krušné. Zatím se krušné vùbec nezdají. Naopak. Slunce se slabì opírá do korun bukù s šedostøíbøitými kmeny a vìtvemi a listí v barvách mìdi dodává jas. Kam se paprsky nedostanou, tam je temnìji, co¾ dodává lesu vìtší hloubku. Je bezvìtøí a listí jen zvolna a neslyšnì padá k zemi, kde vytváøí èervenavý koberec, z nìho¾ vykukují spletité koøeny stromù a místy šedavé kameny. Nebude dlouho trvat, kdy první mrazík promìní obraz lesa. Z hustého koberce se budou tyèit stromy s bezlistými vìtvemi perfektnì graficky vyvedenými. Obloha zešedne a objeví se první vloèky snìhu....
Klid lesa proøízne ostrý køik sojky, která hlásá všem jeho obyvatelùm pøíchod vetøelce. Pøelétne z jednoho stromu na druhý a pak letí nìkam dál a cestou ještì zakøièí. Pøes cestu pøebìhne srnka v zimním šatu. Stoupání zaèíná být strmìjší, ale to mi vùbec nevadí. Nepotkávám tu jediného èlovìka, kdo by se hrabal do takového kopce, no já jsem ve svém ¾ivlu. Vnímám barvy, zvuky a neopakovatelnou vùni podzimního lesa. Klid lesa, k nìmu¾ patøí i zimní nesmìlé a smutné trylky sýkorek, je¾ se ojedinìle ozývají.
Pak pøichází nejpøíkøejší úsek cesty, který mì zavede k místu, kde se podle mapy mají køi¾ovat znaèky. Teï bych mìla pokraèovat po modré vpravo a okruhem se vrátit do Dubí.
Ale ouha! Køi¾ovatka tu je, ale rozcestník nikoliv. Namísto modré znaèky ¾lutou køi¾uje zelená, která na mapì není. Pohled do mapy mì ujiš»uje, ¾e ¾lutou má køi¾ovat modrá. Co to má znamenat? ®e by zmìnili trasu a modrou zrušili a nebo jen pøemalovali modrou na zelenou, ale proè? Není tu jediný èlovìk, který by mi poradil. Co teï? V¾dy» se musím vèas vrátit do lázní, abych stihla veèeøi - jako pacient na "køí¾ek", tedy na nemocenskou, musím dodr¾ovat lázeòský øád, k nìmu¾ patøí i vèasný návrat z odpolední vycházky . Mìla bych vzít zpáteèku po ¾luté do Dubí, ale cesta by byla delší ne¾ kdybych šla naplánovaným okruhem. Znovu si nevìøícnì prohlí¾ím mapu a všimnu si roku jejího vydání - 1961, je tedy 35 let stará. A mo¾ná, ¾e právì to mì zláká vydat se po zelené, v¾dy» vede stejným smìrem jako modrá na mapì. Ale co kdy¾ nìkde po sto metrech zmìní smìr? Brzy se zaène šeøit. Není moc èasu na rozhodování a já, i kdy¾ se strachem, zvolím cestu dobrodru¾ství - vydávám se po zelené.
Pùvodní modøe znaèená cesta by mì dovedla asi po pùldruhém kilometru k hájovnì, Co udìlá zelenì znaèená? Trochu klesá, ale zatím udr¾uje západní smìr, který potøebuji. Sluníèko u¾ je hodnì nízko a já pozoruji, jak mìdìné odstíny bukù tmavnou. Ještì naposledy se ozve sýkorka a pak se v lese rozhostí ticho, pøerušované jen mými kroky po kamenité cestì a šustícími suchými listy. Dívám se pozornì pod nohy, abych nezakopla. A po chvíli to uvidím, le¾í to na cestì, hnìdé, zakulacené a trochu vìtší, je to ovèí trus. Zajásám, hájovna je nìkde nablízku. A také byla. Teï mi bylo jasné, ¾e nová zelená znaèka mì dovede do Dubí.
Po západu slunce se hodnì ochladilo. V údolí ji¾ byla mlha. Z lesa jsem vyšla za soumraku, stanice autobusu byla blízko. Stála jsem tu se studenými tlapkami, ale s høejivým pocitem, ¾e výlet se nakonec vydaøil.
