Škytavka. Anglicky hiccup. Dánové to píšou hikke. Španìlsky se øekne hippo. Francouzsky bouquet. Hebrejsky šihuk. Rusové øíkají iknuc. Italsky je to singhiozzo. A doktoøi pou¾ívají singultus – je to samozøejmì latinsky a pìknì to obchází problém, jak ten zvuk vyjádøit. Ale tak jako kýchání, zívání, krkání a prdìní, i škytavka je obvykle neškodná zále¾itost, která se vyøeší sama, a více se o ni zajímají amatérští léèitelé ne¾ opravdové lékaøské kapacity.
“Sta¾ení bøišního a hrudního svalstva, zejména bránice.“ „Bránièní køeè zpùsobující náhlé vdechnutí, které je pøerušované køeèovitým uzávìrem hlasivkové štìrbiny.“ To je v podstatì odborný popis škytavky. V kní¾kách s vtipy jsem o škytavce ¾ádné humorné zkazky nenašel. Ani v slavné Bartlettovì knize citátù nic nebylo. I lékaøská literatura je pomìrnì skromná – zabývá se hlavnì chronickými pøípady a krajními léèebnými prostøedky, vèetnì chirurgického zákroku. Je to zvláštní, ¾e takový bì¾ný jev s velkým spoleèenským dopadem je literaturou tak pøehlí¾en.
Lékaøská vìda si škytavky povšimla u¾ v dobách Hipokrata, a i kdy¾ je škytavka spojená s prakticky neomezeným mno¾stvím chorob, podmínek a okolností, nikdo vlastnì neví, co ji zpùsobuje. A léèebných prostøedkù je tolik, co zjevných pøíèin. Škytá ka¾dý. Dokonce i nenarozené dìti v dìloze škytají. Dùvodem, proè vìtšina receptù nìkdy u nìkoho zabere, je to, ¾e škytavka obvykle trvá mezi sedmi a tøiašedesáti škytnutími, ne¾ sama od sebe ustane. Cokoliv, èím trávíte èas, ne¾ škytavka odezní, se pak zdá být „léèebným prostøedkem“, a tak èím je léèení zábavnìjší, tím lépe. Je to zále¾itost, která sama odezní. Asi tak jako obyèejné nachlazení, které obvykle pøejde za sedm dní, kdy¾ nedìláte nic, a které trvá asi tak týden, kdy¾ se øídíte radami lékaøe.
No to je jedno. Jestli vám to nepøestane tak asi kolem šedesátého škytnutí, tak máte škytavku chronickou a posunuli jste se do první ligy škytavkové historie. Guinnessova kniha rekordù zaznamenává pøípad Charlese Osborna z Anthonu v Iowì, který škytá ka¾dých dvanáct minut u¾ od roku 1922. zaèalo to, kdy¾ porá¾el prase. Jinak ¾il obyèejným ¾ivotem. O¾enil se a mìl dìti a tak dál. Jeho ta škytavka otravuje hlavnì teï, proto¾e se mu pøi škytání pohybuje umìlý chrup. Pøes nesmírné úsilí lékaøù se pro škytavku pana Osborna nenašel ani dùvod, ani lék. Pøišly mu desítky tisíc dopisù s nabídkami neuvìøitelného mno¾ství léèebných postupù. Kromì neménì nepøíjemného nachlazení nemá ¾ádný jiný zdravotní problém tolik receptù na léèení.
Mì škytavky zajímají ze spoleèenského hlediska. Škytavková síla. Schopnost škytavek úplnì zmìnit situaci v jakémkoliv lidském shromá¾dìní. Fascinuje mì, co se stane v místnosti plné lidí, kdy¾ se tento jev vyskytne. Škytavky okam¾itì vyvolají pozornost. Jenom si párkrát škytnìte a ti okolo vám hned pøispìchají na pomoc a budou doporuèovat léèbu nebo nìjaký zásah. Výskyt škytavky posune veèírek od letargického tlachání o nièem, jako nìkde na autobusové zastávce, k náladì, jaká bývá na pohotovosti. Lidé se mimo jiné budou nabízet, ¾e vás bouchnou do zad, pøinesou vám vodu nebo vám pøes hlavu pøetáhnou papírový pytel. „Postavte se na hlavu“, „Zadr¾te dech“, „Poskakujte“, a tak dále. Lidé si zaènou vyprávìt o pøípadech škytavky a sdìlovat si, co na to pomáhá. Škytající osobì se pøi zápase s køeèovitými stahy dostane øady návodù a na šamana, který pøišel s vítìzným prostøedkem, se pak všichni dívají s úctou, jaké se tìší vìdmy a zaøíkávaèky. Do spoleènosti vjede nový ¾ivot a energie. A pøedevším – lidé se budou smát. Škytavky jsou legraèní.
(Poznámka: Vzhledem k tomu, ¾e zvuk, jaký pøi škytání jednotliví lidé vydávají, se písemnì nedá poøádnì vyjádøit, chci vás po¾ádat, abyste pomohli s o¾ivením následujícího pøíbìhu. A¾ budete èíst, hlasitì, prosím, po svém škytnìte, kdykoliv v textu narazíte na slùvko škyt.ze zkušenosti vám mohu øíci, ¾e to zvláš» dobøe funguje, kdy¾ je pøi tom s vámi v místnosti ještì nìkdo jiný.)
Stalo se to na svatbì. Velké svatbì. Ukázkové svatbì, která u¾ zaèínala být dlouhá a nezajímavá. Pøiblí¾il se okam¾ik slibu a nevìsta ke mnì otoèila svou bledou tváø.
“Opakujte, prosím, po mnì: Já, Mary, si beru tebe, Johne, za svého mu¾e.“
A nevìsta odpovìdìla:
“Já (škyt), Mary, si beru tebe (škyt), Johne, za svého (škyt)…“
V zadní èásti kostela se nìkdo zasmál. Ozvalo se nìkolik uchichtnutí. Podíval jsem se na shromá¾dìní a spatøil v øadách lavic potlaèované úsmìvy. Pár lidí si dr¾elo pusu dlaní. Ach jo.
Odmlèel jsem se a zhluboka se nadechl. Ovládl jsem svou tváø i mysl. Èekal, a¾ se vše zklidní. Shromá¾dìní lidé museli sáhnout hodnì hluboko do svých rezerv, aby se ovládli. Nevìsta potlaèovala škytavku a obèas sebou mírnì cukla, jako by dostávala slabé elektrické šoky nìkde u pupíku. Její ¾ivotní energie se posunula od dìsivého zá¾itku vlastní svatby a byla teï jednoduše zamìøená na ovládnutí bránice a hlasivkové štìrbiny.
Tenký hlásek kdesi v mé hlavì mì varoval, ¾e sedíme na spoleèenské èasované pumì, a jestli nevìsta otevøe ústa a obš»astní nás ještì jedním škytnutím, tak to bouchne. Èas jako by se zastavil. Zva¾oval jsem své mo¾nosti. Mohl jsem vzít v úvahu její stav, nechat poslat pro trochu vody a všechny po¾ádat, aby se zhluboka nadechli. Lidé by se usmáli, zdvoøile by se uchichtli, uvolnili se a svatba by mohla pokraèovat podle zvyklostí. Nebo jsem mohl celý problém pøejít, sliby jednoduše pøednést sám a po¾ádat nevìstu a ¾enicha, aby øekli „ano“, nebo aby jen souhlasnì pøikývli. Chci se domnívat, ¾e jsem nepochybnì tyhle mo¾nosti zvá¾il, ne¾ jsem se rozhodl jít do toho a „nechat ji vyhazovat“, jak jsme øíkávali na rodeu.
Upøel jsem pohled na kamennou tváø nevìsty a pokraèoval jsem: „Ponesu s tebou všechno dobré i zlé a¾ do smrti.“ a nevìsta, pomo¾ jí Pánbùh, do toho šla: „Ponesu s tebou (škyt) všechno dobré i (škyt)…“ Nìkdo jiný vydal takový ten zvuk, jako kdy¾ z brzd dieselové lokomotivy vychází vzduch. A jeden èlovìk o deset øad dál to nevydr¾el vùbec. ®ádné hihòání, ale poøádný smích z plných plic. Šlechtí ho, ¾e se pokusil dostat k východu, ještì ne¾ vybuchl, jen¾e tam nedorazil. Kostelem šplouchaly vlny smíchu. Já se smál, nevìsta a ¾enich se smáli a svatebèané také. Nahoøe na kùru mìl varhaník úplný záchvat. Lidé vylézali z lavic, aby popadli dech; lidé breèeli, frkali, hýkali, øehtali, øièeli, troubili a utírali si oèi kapesníky. A v¾dycky kdy¾ u¾ to vypadalo, ¾e se vrací jakési zdání klidu a øádu, tak to nevìsta udìlala znovu. „Škyt“, a vøava pokraèovala.
Nakonec asi po patnácti minutách, kdy¾ u¾ jsme ze sebe vymaèkali i poslední zbytky smíchu a shromá¾dìní vypadali spíš jako zachránìní troseèníci ne¾ svatebèané, jsem zvednutím ruky po¾ádal o ticho a øekl, ¾e jestli mají být svatby veselé spoleèenské události, pak jsme co do pøijatelné míry veselí pøekroèili veškeré nadìje a oèekávání. Také jsem øekl, ¾e všichni známe ta slova i jejich význam a ¾e v duchu tìch slov prohlašuji ¾enicha a nevìstu za mu¾e a ¾enu a jejich man¾elství ¾ehnám.
Nato nevìsta vyhrkla: „Dìkujeme (škyt) vám.“ A ten èlovìk vzadu to zase nevydr¾el a nevìsta a ¾enich bì¾eli ulièkou a místo slavnostního pochodu znìl smích, proto¾e varhaník u¾ byl mimo provoz.
Díky bohu za tyto nehody skuteèného ¾ivota, které nás chrání pøed nudou dokonalosti. Nikdy nezapomenu, kdy¾ se nìco podobného stalo na velevá¾eném pohøbu. Škytavku dostal starý strýèek zesnulého, a jak se ji pokoušel ovládnout, podaøilo se mu škytnout a uprdnout souèasnì. Nìco takového se nedá jen tak pøejít, a» se sna¾íte sebevíc, ani na pohøbu. Strýèek Jack zachránil celou situaci. Bájeèný pohøeb.
(Doufám, ¾e jste nepøekroèili své mo¾nosti – tedy pokud jste se zhostili svého úkolu a vydávali patøièné zvuky tam, kde se v textu objevily.)