Nedávno jsem volala do „své“ knihovny. Nìjak jsem toti¾ nestihla vrátit ètivo a chtìla jsem prodlou¾it lhùtu. Knihovnice byla chladná jako arktický ledovec. Pøineste, zapla»te pokutu a pak se mù¾eme bavit dál. Chápu, jsou urèitá pravidla, ale stejnì mi to pøišlo trochu líto. Do knihovny toti¾ chodím u¾ nìkolik desetiletí (i kdy¾ ne právì do této), a stalo se mi poprvé, ¾e bych pùjèené knihy nevrátila vèas. Tak¾e jsem se dìtinsky naštvala, a øekla si, kdy¾ vy takhle, tak si u¾ nic nepùjèím.
Okam¾itì poté, co jsem vstoupila do kouzelného prostoru plného knih, mi došlo, jak ukvapený závìr jsem udìlala. Vzpomínky se na mì navalily a opìt jsem vidìla malou, vyplašenou holku z venkova, kterou z bezpeèné zahrady malého domeèku pøesadili do velkomìsta. Byla jsem samotáøské dítì a zatímco sestra mìla kolem sebe spoustu kamarádù, mými pøáteli byli nejprve Karafiátovi brouèci, pozdìji dìti z Bullerbynu, troseèníci z Vlaštovky a dìti kapitána Granta.
Mìsto bylo pro mì nepøátelským územím, s kterým mì smiøovala pouze spousta obchodù s knihami a taky knihovny. Aè jsem byla tak plachá, ¾e mi nákup v mlékárnì pùsobil ¾aludeèní obtí¾e, prùkazku do knihovny jsem si vyøídila sama. Co¾ je dùkaz, ¾e kdy¾ èlovìk nìco opravdu moc chce, pøekoná sám sebe. Knihovnice tehdy urèitì pøekroèila pravidla – prùkazku mi vydala i pøesto, ¾e jsem pøišla sama. Mo¾ná ve mnì rozpoznala zárodek fanatického ètenáøe.
Vám, stejnì zasa¾eným virem ètenáøským, nemusím nic vysvìtlovat. Krásné prázdniny, pro¾ité pøevá¾nì na rozpálené støeše gará¾e, ve spoleènosti verneovek – však také, kde jinde byste chtìli èíst Pìt nedìl v balónì, ne¾ nìkde ve výšce. Podveèery na schùdkách od pùdy s Janou Eyrovou, marodìní s Tøemi mušketýry, nebo hodina úèetnictví s Èernými barony pod školní lavicí.
S nástupem poèítaèù mnozí pøedpovídali soumrak knih. Ale vìøte, ¾e u starého Johna se ještì stále scházejí Forsytové, podivný úsmìv paní Bovaryové okouzluje ctitele a na Vìtrné hùrce se vítr neutišil. Ještì mù¾eme v koutku plakat s malou Dorittkou, trpìt s Jeanem Valjeanem nebo se smát se Saturninem. Putovat pouští a pralesem, èi lesem køí¾ù a tázat se: quo vadis? Noc v Bombaji je poøád stejnì horká a staøec znovu a znovu vyplouvá na moøe.
Mo¾ná, ¾e právì teï se nìkdo z vás projí¾dí posledním kabrioletem, putuje s Rámou nekoneèným vesmírem, nebo tuhne zdìšením nad Sofiinou volbou. I pro vás si Sherlock Holmes zapaluje dýmku, Schliemann objevuje Tróju, šumìjí lesy a znìjí portugalské sonety. Knihy mají v sobì podivuhodné kouzlo. ®ádný text na obrazovce poèítaèe nemù¾e vonìt tiskaøskou èerní, nemù¾ete se s ním schoulit do ušáku, neuslyšíte šustìní obracených stránek. Knihu také zøídkakdy vyhazujeme, je to jako bychom chtìli zahodit lidský osud.
A èistì osobní poznámka na závìr. Mo¾ná právì ve vaší knihovnì je zasunutá staøièká malá kní¾ka s pùvodnì èernými deskami. Erbenova Kytice spolu se sebranými spisy Èelakovského. Listy v ní byly za¾loutlé u¾ tehdy, kdy jsem z ní pøi hodinì matematiky hltala horror o Záhoøovì lo¾i. Byla jsem pøisti¾ena a kniha mi byla odebrána. U¾ jsem ji nikdy nevidìla.
Vìzte tedy, ¾e je moje a ¾e jsem si kvùli ní u¾ vytrpìla dost. Poznámka v ¾ákovské, trest od rodièù, a to nejhorší nakonec – u¾ nikdy jsem to Záhoøovo lo¾e nedoèetla…