Máme doma psa Fredyho
V dìtství jsem mìl dva pejsky. Jednoho u babièky a dìdeèka na venkovì a druhého v Praze. Ten druhý mìl takové typicky èeské jméno, jmenoval se Pun»a a byl to nalezenec. Jednou jsem vám ho šel, já kluk bláhový, pøed cestou do školy vyvenèit, ale zdrhnul mnì do polí, vzal zkrátka do zajeèích. Pøišel jsem kvùli tomu o hodinu pozdì a byla z toho hned poznámka do tøídnice. Nemusím øíkat, ¾e tìch poznámek pak byla ještì celá øada, ale to u¾ je jiné vyprávìní.
O léta pozdìji, mohlo mi být nìco po tøicítce, jsem dostal od Jiøího Muchy – syna malíøe Alfonse Muchy – irského setra. Frip byl nádherný pes, ale nesmírnì temperamentní a neustále v bìhu. Jak to šlo, tak nám zmizel. Náhodnì jsem se dovìdìl, ¾e na Barrandovì je jistý odborník, který cvièí psy a tak jsem se za ním vypravil, aby ho tìch zajeèích choutek zbavil. O odbornosti cvièitele jsem mìl hned od zaèátku silné pochybnosti. Ty ještì vzrostly, kdy¾ jsem vidìl, jak „odbornì“ tenhle výcvik vypadá v praxi. Poka¾dé kdy¾ chudák Frip neuposlechl na první zavolání, vystøelil po nìm z praku kulièku. Bylo to aspoò pro mne velmi drastické a srdce mì bolelo. Jednou jsem tou kulièkou koupil i já do nohy. To vám byla bolest, ¾e jsem u vidìl všechny svaté v èele s Františkem z Assisi, jak na mne hrozí prstem. To rozhodlo. Vìdìl jsem, ¾e asi neèiním dobøe ale jinak jsem nemohl - Fripa jsem mu sebral a zaèal jsem ho cvièit sám. Teï se obrátily role, kdo s kým cvièil, byl Frip se mnou, a dál si dìlal, co chtìl. Má snaha se minula výsledkem, ale z lásky k nìmu jsem se s tím smíøil. Frip byl zkrátka rozený individualista!
Zvláštní, øekl bych a¾ sbìratelské zalíbení, choval Frip v pono¾kách. To kdy¾ k nám pøišla pánská návštìva, hned se jí hnal po nohách. Obratnì stáhnul provonìnou fusekli a zmizel s ní okam¾itì pod postelí. A u¾ ji nevydal! Stálo mì to poka¾dé nové pono¾ky. Pøece nenechám o Fripovi rozhlašovat, ¾e je zlodìj!
Jindy se nám Frip ztratil a nevidìli jsme ho nìkolik dnù. Byl to rozený tulák. Ale jaká radost, kdy¾ jsme objevili inzerát, ¾e se náš pes našel a¾ na Vinohradech. Ze Smíchova a¾ na Vinohrady, to je celý on, v tom ho poznáváme, øíkali jsme si nadšenì a hned jsme se za ním vypravili. Dùm byl nepøívìtivý a temný, ale sotva¾e jsme zazvonili, uvítal nás radostný štìkot. Dveøe se rozletìly a irský setr se na nás š»astnì vrhnul, div, ¾e nás neporazil. ®ena plakala dojetím a Frip slintal blahem. Bylo to shledání, jak má být. Sotva¾e jsme vdìènì podìkovali našemu „dárci“ a s oèima plnýma slz vyšli na slunnou ulici, s hrùzou jsme zjistili, ¾e ten rozradostnìlý setr není náš. A tak jsme k naší bolesti psa zase vrátili. Mo¾ná jsme to nemìli dìlat, falešný Frip se stavìl na zadní a ¾ivou mocí nechtìl zpátky.
U¾ jsme se smíøili s myšlenkou, ¾e jako chovatelé a majitelé jsme zklamali, kdy¾ jsme po ètrnácti dnech koneènì pravého Fripa na druhém konci Prahy našli. Tentokrát urazil cestu ze Smíchova a¾ do Braníka. Ubytoval se tam v nìjaké vilce s lidmi, jejich¾ dìti si ho oblíbily tak, ¾e kdy¾ jsme si pro Fripa pøijeli, plakaly. Nakonec jsme to rozøešili následovnì. Ti lidé mìli v Mladé Vo¾ici u Tábora babièku. Dohodli jsme se, ¾e ho tam dáme a budeme za ním støídavì jezdit, co¾ jsme také èinili.
Asi pøed ètyømi lety jsme pod stromeèek mému synovi Ládíèkovi darovali se ¾enou štìòátko – bernského salašnického psa. Byl krásný a kluk plakal štìstím. Neèekal to. Pøivezli jsme ho domù z Jindøichova Hradce a¾ na Štìdrý den veèer a zavázali mu kolem krku rù¾ovou mašlièku. Samozøejmì ne Ládíèkovi, ale našemu salašnickému štìòátku. Pejsek mìl prùkaz pùvodu, jeho otec byl dánský šampión. On sám také nezahálel a asi za tøi mìsíce byl první na výstavì psù coby junior. Ani tady nám však štìstí nepøálo. Na chalupì nám ho nìjací mladí kluci zabili autem. Jeli moc rychle na místì, kde nemìli. Ten, kdo mìl psa si dovede pøedstavit, co to pro nás znamenalo – rodinná tragedie. Jen¾e ¾ivot jde dál.
Bernský salašník se nám natolik zalíbil, ¾e jsme si pøed dvìma lety poøídili dalšího, Fredyho. Je to naše nejvìtší zlato, zlatíèko. Pøišel na svìt u¾ disciplinovaný, poslouchá, neutíká, miluje nás a my milujeme jeho. Kdykoliv jsme nìkde v cizinì a hlídá nám ho náš známý, neopomeneme ho pozdravovat. On asi èíst neumí, ale aèkoliv je ze Švýcarska, tak rozumí èesky. Náš ¾ivot bez Fredyho si nedovedeme pøedstavit. Náš Fredy se stal zkrátka miláèkem rodiny.
Ludìk Sobota
Ludìk Sobota se narodil v 1943 v Praze. Po maturitì a ukonèení studia DAMU v Praze hrál nejprve externì v Ústí nad Labem v Kladivadle, pozdìji v divadle Ypsilon v Liberci, poté v divadle Semafor, kde byl spolu s Miloslavem Šimkem autorem a hercem skupiny Šimek – Sobota. Hrál v mnoha filmech, napø. „Jáchyme hoï ho do stroje“, „Jen ho nechte, a» se bojí“ a úèinkoval v mnoha televizních poøadech. Napsal knihu „Fachy místo pohádek“ a poté, co odešel z divadla Semafor zalo¾il svoji skupinu – Smìšné divadlo Luïka Soboty. S pejsky se kamarádil u¾ od svého dìtství. Nyní má bernského salašnického psa Alfréda, se kterým rád chodí nìkolikrát týdnì do pøírody.
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“