Pes je zvíøe a v tom je taková nìjaká jistota.
Lidské city jsou takové nestálé…
Lásku, jakou umí projevit pes,
vám ¾ádný èlovìk dát nedoká¾e.
(Vlastimil Brodský)
Mùra, Bubák a ti ostatní
Prvního psa jsem si pøinesla domù zabaleného do kabátu. Jako tøináctiletá jsem našla malého voøíška u kluzištì, kdy¾ jsem šla z bruslení. Tøásl se zimou a mnì ho bylo moc líto. A tak jsme od té doby mìli doma psa.
Kdy¾ jsem se vdala, pøivedla jsem si do man¾elství svého pejska Ajdina, Milda v té dobì ¾ádného nemìl. Jednou jsme jeli na dovolenou a zastavili se u man¾elova pøítele Antíka, docenta Františka Èervinky, který trávil prázdniny ve Strá¾i nad Ne¾árkou. Antíkova paní bytná mìla zrovna nìjaká štìòata. Kdy¾ je Milda „zavìtøil“, zbystøil a nevinnì zaèal: „Podívej, Janièko, jsou to takové vyhublé chudinky, kdo ví, èím je tady vùbec krmí.“
Bylo na nìm znát, ¾e by si chtìl nìjaké štìnì odvézt. Tenkrát jsem byla zásadnì proti a namítala jsem, ¾e u¾ doma jednoho psa máme. Nicménì Antík nám do auta štìòátko pøece jenom strèil. Byla to èerná fenka a my jí dali jméno Muška, proto¾e byla moc roztomilá, taková titìrná a malinká, opravdu jako muška, a mìla na tváøièce elegantní flíèek, nìco jako okrasnou pihu. Pùl roku jsme se z ní tìšili, jenom¾e pak nám ji nìkdo ukradl.
Její ztrátu jsme nesli tì¾ce, byli jsme zoufalí – pøedstavovali jsme si, jak chudinka nìkde trpí a pro¾ívá krušné chvíle. A tak Milda poprosil nìkdejšího øeditele Èeskoslovenské televize Jiøího Pelikána, jestli by mohli odvysílat zprávu o ztrátì naší milované Mušky. Po tom, co se její fotografie objevila na obrazovce, vypukl velký mumraj. Z rùzných míst se nám ozývali lidé, ale ¾ádný z tìch pejskù, které nám nabízeli, nebyl Muška. Museli jsme se zkrátka smíøit s její ztrátou.
Dlouho jsme však nemohli zapomenout. A¾ to jednou mùj mu¾ nevydr¾el a povídá: „Takhle to u¾ dál nejde, to bychom se utrápili, musíme si najít na tu naši bolest nìjaký flastr.“
Tak¾e jsme zaèali shánìt nového pejska. Milda mìl odjak¾iva rád kníraèe. Tehdy jich moc po Praze nebìhalo a já vùbec nevìdìla, jak ta rasa vypadá. Dostalo se mi vysvìtlení, ¾e je takový fousatý a jakoby sra¾ený. Nic jsem proti tomu nemìla, a tak se v naší rodinì objevil první kníraè, osmimìsíèní polobláznivá fenka Mùra, o ní¾ pozdìji man¾el èasto mluvil i psal. Mùra si u¾ila své, ne¾ pøišla k nám. Sleèna, které patøila, studovala, nemìla na ni èas a celé dny ji zamykala v komoøe. A ještì ke všemu Mùru porazilo auto! Po takovém neutìšeném mládí se stala na celý ¾ivot strašnou panikáøkou, takovým jankem jankovatým.
V ¾ivotì nezapomenu, jak rodila. Bylo to v sobotu 5. èervence 1970 a já chtìla stihnout nákup na nedìli, kdy¾ vtom jsem uslyšela volat babièku: „Rychle, rychle, pojï sem honem! Z Mùry nìco leze!“ Bylo to štìòátko. Okam¾itì jsem telefonovala zvìrolékaøi Stankovi, ale ten byl právì na obchùzce. U¾ nevím, kdo mi po telefonu poradil, co mám dìlat. Nicménì jsem se do porodu pustila sama. Nad plynem jsem sterilizovala nù¾ky, štìòatùm pak ustøihávala pupeèní šòùry a vytírala hadøíkem z tlamièek plodovou vodu. Kdy¾ se doktor Stanko nakonec dostavil, mìla ji¾ Mùra jedenáct štìòat na svìtì. Všichni jsme si mysleli, ¾e u¾ je po všem. Najednou koukám – co to?! A ona se vám drala ven ještì další dvì štìòata. Tìm jsem musela pomáhat na svìt sama, nebo» vyèerpaná Mùra byla se silami u konce.
Tehdy byly naší dceøi Barboøe dva roky, a tak jsme mìli doma poukázky na sunar. Tímto sušeným mlékem jsme pøikrmovali všech tøináct štìòat, Mùra toti¾ nemìla pro tolik dìtí dostatek vlastního mléka. Takhle to nešlo dìlat vìènì, a proto jsem zaèala shánìt náhradní matku. Hned první zájemce s kojící fenkou mne však poøádnì znechutil. Bydlel ve Vršovicích na Bohdalci v takových domeècích pro chudé a v jeho bytì vládl nepoøádek, byla tam špína i smrad. Do takového prostøedí bych nikdy naše štìòata nedala. A tak jsme i nadále peèovali o všechna. Polovinu jich krmila Mùra a druhou my sunarem. Kdy¾ jsem zaèala shánìt zájemce o kníraèe bez rodokmenu, pøihlásilo se jich kupodivu dost. Po peèlivém výbìru a rozdìlení štìòat nám jich zbylo ještì sedm. I ta jsme však bìhem letních mìsícù rozprodali. Jedno z nich si koupil i Václav Havel, Ajdu, a jedno jsme Mùøe ponechali.
Milda miloval povahu kníraèù – to, ¾e jsou stále veselí, mají rádi dìti, no prostì bezvadní a a¾ neskuteènì vìrní. Mùru mìl ale nejradìji. A ona mu to oplácela stejnou mìrou – milovala ho nade vše. Musím se pøiznat, ¾e jsem té její lásky k nìmu obèas trochu zneu¾ívala. Stávalo se, ¾e podlehla loveckým pudùm a zmizela kdesi v polích za chalupou. Kdy¾ mne neposlechla, staèilo jen zavolat: „Ahoj Mildo!“ V tu ránu byla u mne zpátky. Oklamala jsem ji. A ona pak uilovnì hledala Mildu po celém domì – a on nikde. Ovšem¾e mi jí bylo líto, jinak jsem si však nedokázala s její nekázní poradit.
Do všech štìòat naší Mùry jsem byla šílenì zamilovaná a ka¾dé, co šlo z domu, jsem obreèela. Tenkrát jsem si øekla, ¾e ne¾ bych mìla poka¾dé takhle trpìt, to u¾ radìji ¾ádná štìòata mít nebudeme. Cítila jsem se, jako bych rozdávala vlastní dìti. Toho psího kluka, kterého jsme si nechali, jsme pojmenovali Adam. Pozdìji jsme mìli ještì Adama II. – ten ale nepocházel z tého¾ rodu. Zkrátka a dobøe, stále jsme pou¾ívali osvìdèená psí jména. Bubáky jsme mìli také dva, pøièem¾ Bubák II. byl kníraèem posledním.
Kdy¾ Mùra opouštìla tento svìt, byli jsme hroznì smutní. Mìla rakovinu ¾aludku, nejedla a zvracela krev. Museli jsme ji dát utratit. Brzy nato nám kdosi otrávil jejího synka Adama I. Dodnes to nechápu, v¾dy» naši psi nosili náhubky. Jak tedy mohl Adam nìco špatného se¾rat?
Proto¾e jsme si zvykli mít dva psy, tak jsme v krátké dobì sehnali Adama II., co¾ byl støední kníraè, pepøák. Záhy jsme mu opatøili kamaráda – èerného støedního kníraèe Bubáka I. Oba zahubila zákeøná rakovina. Kdy¾ jsme na podzim roku 1993 pøišli o Adama II., zaøekli jsme se, ¾e u¾ nikdy ¾ádného psa mít nebudeme. Pravda, pøemýšlela jsem sice o nìjakém pejskovi z útulku, ale nepøenesla bych pøes srdce, ¾e si jednoho odvedu a ostatní tam zùstanou. Ze stejného dùvodu nemám ráda televizní poøad „Chcete mì?“, i kdy¾ vím, ¾e je potøebný a moc pomáhá opuštìným pejskùm.
Jednou takhle sedíme s mu¾em pøed chalupou, byla dovolená, srpen, krásné prázdniny. Tu najednou Milda z nièeho nic povídá: „Tohle není poøádná dovolená, ¾ádná pohoda, v¾dy» my nemáme psa!“ A já mu na to: „Pøece jsme se na tom domluvili!“ Mu¾ byl ji¾ tehdy vá¾nì nemocen, a tak vùbec nepøipadalo v úvahu, ¾e by mohl psa venèit. Bez ètyønohého kamaráda mìl nepøedstavitelný pocity prázdnoty a neustále mne pøemlouval, jestli bychom si nemìli pøece jenom nìjakého sehnat. Za týden mi vítìzoslavnì oznámil: „Objednal jsem velkého kníraèe!“ „Ty ses snad zbláznil! V¾dy» je jako tele!“ opakovala jsem nìkolikrát. Spìchala jsem zavolat paní, u ní¾ Milda štìnì zamluvil. Vymyslela jsem si, ¾e budeme malovat, doma vládne zmatek, … Všechno zbyteènì! Zkrátka to byla špatná výmluva. Štìòátku bylo šestnáct týdnù a paní chovatelka mì ujistila, ¾e nìjaké malování mu rozhodnì nebude vadit. Zato ¾e je nejvyšší èas, aby mìlo pána, tak¾e nám pejska sama pøivede…
Nepøivedla však psa jednoho, nýbr¾ rovnou dva. Jeden z nich se u nás okam¾itì uvelebil a vzápìtí usnul. A tak u nás zùstal a dostal jméno Bubák II. Dnes u¾ vím, ¾e jsme udìlali dobøe, kdy¾ jsme si ho vzali. Skoro rok jsme byli bez psa a po celý ten èas, jako by nám nìco scházelo. Najednou jsem zase vìdìla, co si poèít s èasem ráno, ne¾ jsem šla na zkoušky, pøes den i veèer. Pøedstavení pro mne zaèínalo procházkou s Bubákem, potom jsem se rychle dala do gala a letìla do divadla.
Po smrti mého mu¾e se na mne Bubák ještì více upnul, pøímo mne miloval, zbo¾òoval. Stala jsem se otrokem jeho lásky a on byl mým milovaným tyranem. Kdy¾ jsem byla bez nìho déle jak tøi hodiny, u¾ jsem nervóznì sledovala èas. Bylo mi líto, ¾e je doma sám. A Bubák, to byl paneèku skvìlý hlídaè, s ním jsem se nikdy nebála. Jak se nìco pohnulo za dveømi, hned byl u nich a pouštìl hrùzu.
Bubák byl a¾ do své psí puberty dosti rvavý. Nejednou jsem na to doplatila. To jakási paní vzala ze strachu pøed ním do náruèe svého malého pejska – a to nemìla dìlat! Bubák na ni zaèal tak zuøivì skákat, a¾ jí potrhal svrchník a udìlal na ruce modøinu. Stálo mì to tenkrát tøi tisíce korun. Pozdìji si ji¾ psù nevšímal, snad proto, ¾e zmoudøel.
Pejsci velice dobøe vycítí, kdy¾ je èlovìk nemocný nebo mu není dobøe. Nijak se nevnucují, polo¾í se v tìsné blízkosti vedle nìho a trpìlivì vyèkávají. Stejnì se choval i Bubák. Kdy¾ jsem sbírala nové síly, nechal mne v klidu odpoèívat. Je ale fakt, ¾e i kdybych lezla po ètyøech, musela jsem s ním jít ven. Za¾ila jsem to, kdy¾ mi ochrnuly nohy kvùli potí¾ím s páteøí. Pøesto mu musím podìkovat. Kdyby mne „nedonutil“ k vycházkám, snad bych dnes ani nechodila a skonèila na vozíèku.
Jestli¾e všichni naši kníraèi byli znaènì nenasytní, Bubák pøedstavoval v tomto smìru výjimku. Nikdy nese¾ral všechno najednou, dokázal si potravu rozdìlit. Pejskaøi se tomu divili. Všichni mi vyprávìli, ¾e ten jejich si na pozdìji nic nenechá a hned všechno „schlamstne“ Bubák si však poèínal jako hotový labu¾ník, pøímo noblesnì.
Nìkdy se mnou chodil i do divadla, jen¾e se mu tam moc nelíbilo. Velký poèet lidí ho znervózòoval. Kdy¾ jednou Milda odjel hrát s divadlem, musela jsem vzít Bubáka s sebou na zájezd s divadlem do Tábora. Sledovala jsem text za jevištìm. Vtom se pøiøítila Líba Gepertová, ¾e Bubák v šatnì „straší“ neboli strašnì vyvádí. Po pùlhodinì nápovìdy jsem tedy skonèila v šatnì u Bubáka. A tak jsem vlastnì jela do Tábora jen proto, abych prosedìla pøedstavení se svým psem v šatnì.
Bubák, kdy¾ chtìl, tak se pøišel pomazlit sám. Choval se podobnì jako koèka. Mazlení zále¾elo na jeho vùli – tím však nechci øíci, ¾e kdy¾ jsem se s ním chtìla pomazlit já, ¾e by nepøišel. Pøišel, jen¾e to pìknì odbyl. Kdy¾ se chtìl ale pøitulit on, skoèil na mne pøedními tlapami, div mne samou láskou nepovalil. Ostatnì jsem se ji¾ zmínila, ¾e to byl pes jako tele. Vá¾il bez pár kilogramù pùl metráku.
Není tomu dávno, co mne náš Bubák po tì¾ké nemoci opustil. Ano, ten samý Bubák, kterého jsme si poøídili s Mildou pøed deseti lety. Dodnes to tì¾ce nesu a nemohu se s jeho ztrátou vyrovnat, pøesto¾e jsem si záhy vzala z útulku psa nového, velmi roztomilou malou borderteriérku Báru.
Po létech sou¾ití s našimi psy jsem pøesvìdèena, ¾e i pes má duši a stejnì jako lidé cítí lásku, bolest i ¾al. Lidé nemají nejmenší právo ubli¾ovat zvíøatùm, ani je ovládat. Mìli by se k nim chovat s pokorou a láskou, proto¾e jsme si je k sobì pøipoutali a vzali mezi sebe. Jsem pøesvìdèena, ¾e kdo se chová špatnì ke zvíøatùm, chová se tak i k lidem.
A ještì dovìtek na závìr: Dlouhé roky chodím venèit psy s taštièkou, mám v ní pytlíky s lopatkou, a uklízím hromádky, a to i na trávì. Pøibývá nás, to je pravda, ale poøád to ještì není s èistotou pra¾ských ulic ideální. Proto mám radost z ka¾dého uklízejícího pejskaøe, kterého spatøím.
Jana Kopecká
MILOŠ KOPECKÝ (1922–1996) patøil k nejvýraznìjším osobnostem èeského divadla a filmu druhé poloviny 20. Století. Úèinkoval na mnoha pra¾ských scénách (Tvar, Vìtrník, Národní divadlo, Armádní umìlecké divadlo, ABC, Semafor, Divadlo na Vinohradech). Hrál témìø ve stovce filmù, vystupoval ve více ne¾ sedmi stech televizních poøadech a v bezpoètu rozhlasových poøadù. Mìl literární nadání, èasopisecky publikoval povídky a fejetony. JANA KOPECKÁ, roz. KØEÈKOVÁ (1939), tanèila v Mìstských divadlech pra¾ských, mj. V divadlech ABC, Komedie, Komorní, Rokoko, Karlín, a se známým baletem Josefa Koníèka mnohokrát vystupovala v Ès. Televizi. V 80. A 90.letech pùsobila jako suflérka v Divadle Na Zábradlí.
„Psi znamenali hodnì pro Mildu i pro mne, ale zejména náš rodinný ¾ivot jsme si bez nich nedokázali pøedstavit. Milovali jsme jejich vìrnost, pøátelství a èistotu povahy. Nìkolikrát jsme mìli dva psy souèasnì. Bez psa jsme vydr¾eli v¾dy jen krátce. Takový ¾ivot je toti¾ fádní a prázdný. Vztah psa k èlovìku a opaènì lidskou lásku ke psu – ty nelze nièím nahradit. A ještì posledních pár slov: Miluji všechna zvíøata kromì jednoho. Milé blechy, odpus»te, ale vás mít nemusím!“ øíká Jana Kopecká.
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja...to neznáte mého psa!“