Felliniho komparz
Byla jsem napnutá jak guma na bangee jumping. Kamarádka Ála ve mnì svým vyprávìním vzbudila takovou zvìdavost, ¾e jsem poèítala dny, kdy mì seznámí se spoleèností, která se schází ve vinotéce v Køivé ulici.
„Hotový Felliniho komparz,“ øekla u¾ na olomouckém nádra¾í. „Budeš zírat, za to ti ruèím." A pak zaèala vypoèítávat na prstech: „Doktorka Iva, její mu¾ Honza – dramaturg, kuchaøka Nela, kunsthistorik Slávek, mana¾er Filip, profesor angliètiny Jaroslav, astrolo¾ka Jana s pøítelem Zdeòkem, co je taviè par excellence, zlatnice Inka a její láska, zámeènický mistr Miloš, který by ovšem mohl vaøit v grandhotelu, zubaøka Jarèa, operní pìvkynì Vìrka, houslistka Helenka, památkáø a malíø Tom, øidiè Hubert, rozhlasový moderátor Mojmír, Karel – co o sobì tvrdí, ¾e je galanterní pokrývaè, kvìtináøka Alice, strojaø Laïa, studenti Tomáš a Míša a majitelé vinotéky magistra Jitka a Petr – zemìdìlský in¾enýr. Líheò pøíbìhù ze ¾ivota, pro spisovatele nekoneèná inspirace.
Pøivítali mì, jako bych mezi nì odjak¾iva patøila. Na stole stály napìnìné pùllitry, sklenièky s vínem, pekáè klobás, co vykouzlil dvoumetrový Miloš, a narozeninový dort, který upekla Nela.
„Dej si s námi ètvrtku,“ nalil slivovici do malé stopky Laïa.
Všichni èekali, ¾e se budu upejpat. Copak je mù¾u zklamat? Øekla jsem si a v poøádném záklonu slivovici pustila po jazyku, tak jak se na Moravì pije. A jak mi pøi tom padl pohled na strop, ètu na nìm nápis napsaný malíøskou štìtkou: Dobrý den.
„Tady je ka¾dý den dobrý, proto¾e tu bývá nejvìtší skupenství dobrých duší na zemìkouli," øekla Ála.
„A proto jsem tu š»astnej. A proto mám letos krásný narozky," radoval se Laïa. "Loni mì oslava minula,"poèmejral se ve vlasech. "To jsem ještì sedìl v base.“
Málem mi zaskoèilo. „To jako ve vìzení?“
Pøikývl a tváøil se, jako kdyby vyprávìl zá¾itky z lázní.
„Asi autonehoda s tragickým koncem,“ podotkla jsem opatrnì.
„Kdepak," øekl upøímnì, a pak naznaèil chmat nenechavých prstù.
„Laïa je šikula," øekla jen tak mimochodem Ála. „Doká¾e otevøít ka¾dý zámek, ale taky dovede všechno opravit.“
Na Laïovi bylo vidìt, jak je pyšný, ¾e je takový machr: „Kdybys potøebovala dát v bytì nìco do cajku, staèí mi svìøit klíèe a pøijdeš k hotovému,“ nabídl velkoryse.
Zøejmì mu neušlo, ¾e jsem se zarazila.
„Neztratil by se ti ani knoflík," ujiš»oval mì. „Tobì bych tam nechal ještì bombošku.“ Pak se zadíval na pohárek proti svìtlu, okam¾ik si liboval, jak slivovice ve skle øetízkuje, a øekl: „Já jsem definitivnì polepšenej. U¾ nechci nikdy cedit vzduch pøes møí¾e. U¾ ¾ádný všivárny, ¾ádný podrazy. Poliši mù¾ou klidnì spát.“
„Vèera teda moc nezaøezávali," promluvil promtnì Hubert. „Dva mì v noci zastavili u Nové ulice. Chcete mnì pomáhat nebo chránit? zavtipkoval jsem. Zírali, jako ¾e nevìøí svým uším. Pak jeden pronesl – pan øidiè je ¾ertéø. A druhý – radši jeïte, pane vtipnej, ne¾ vás ta legraèní sranda pøejde."
Ála mìla pravdu. Inspirace pro spisovatele jedna báseò. Historka tu støídala historku. Všichni, co se tady dnes sešli, opravdu perlili.
Najednou se rozlétly dveøe a do lokálu vplul Mojmír. Ihned mu padly oèi na pekáè klobás. „Jak vidím, právì vèas," olízl se mlsnì.
„Zíráš na nì jako mimino na dudlík," hned mu strèil jednu klobásu pod nos Miloš. „Kdo zaváhá… znáš to, ne?“
Mojmír se u¾ po prvním soustu rozzáøil: „To je teda šmakuláda.“
„Však jsem je udil celou noc, zatímco vy jste chrnìli," øekl dobrácky Miloš. „To se vám teï z té delikatesièky dìlají boule za ušima, ¾e?" mnul si ruce. „Jsem to ale kus š»astnýho vola." Pak pøejel všechny vyzývavým pohledem: „Tak nešetøete pochvalou."
„A co kdybych ti ty klobásy pohanil?“ zeptal se s plnou pusou Mojmír.
„Tak to bys mìl pøíštì tlamu leda na spaøenej š»ovík," odpovìdìl Miloš a nechal pekáè s klobásami kolovat kolem stolu.
„To teda nehrozí," zasmál se Mojmír.
„Ty klobásky jsou na mou duši lepší ne¾ proslavené maïarské,“ libovala si Jana. „A mnì vìøte, my máme se Zdeòkem srovnání. Ka¾dé prázdniny jsme stanovali u Balatonu."
„Jezero Magyar tenger, tedy maïarské moøe," pøikývl Zdenìk. „Tam stanovala celá východní Evropa, kdy¾ k tìm exotickým jezdit nemohla. Balaton byl od jara do podzimu Babylon. Kempy plné stejných stanù, stejných sluneèních brýlí, stejných saténových trenclí z NDR, co se staly módním hitem.“
„Zdenìk si taky jedny modré koupil v Drá¾ïanech a u Balatonu v nich frajeøil," prozradila Jana.
„To u¾ je z dnešního pohledu za cara Juchara,“ prohlásil Zdenìk.
„Ale jak jsem tì jednou ráno chtìla pøekvapit, to si ještì pamatuješ?" optala se Jana.
Zdenìk se rozchechtal na celé kolo. „To jak sis spletla stan?"
„A trenýrky," zavzpomínala Jana. Pak se pustila do vyprávìní: „Vleèu sí»ovku se snídaní a tu vidím zadnici v modrých trenkách, jak vyèuhuje ze stanu. Zdenìk uklízí naše mini šapitó, napadlo mì. Hned pìknì po špièkách k nìmu a chòap do tìch trenek. Budliky budliky, nesu èerstvý rohlíky, laškovala jsem. Jen¾e hlavu ke mnì otoèil úplnì cizí chlap. Krve by se ve mnì nedoøezal."
„Tak to bylo jako z grotesky,“ málem nám tekly slzy.
„Mnì ovšem do smíchu nebylo," pøiznala Jana. „Chlápek ale nehnul brvou a trumfnul mì: Nestyïte se sáhnout znova, já jsem toti¾ Casanova," øehnil se.
„Já chci bejt taky Casanova," Laïa se z té bujaré atmosféry tetelil štìstím. Do sklínek rozlíval tekuté hrozny a jásal: "U¾ chybí jen zpìv a taneèek.“
Jako na zavolanou vstoupila do lokálu Helenka. Futrál s houslemi odlo¾ila na parapet a bylo na ní vidìt, jak celou olomouckou filharmonii hodlá pustit z hlavy.
„Nesedej,"pøesvìdèoval ji Laïa. „Vyndej skøipky a zahraj.“ Helenka se dlouho pøemlouvat nenechala. „Andantino Variato od Paganiniho ode mne asi neèekáte," levou rukou uchopila housle za javorový krk, nasadila si je pod bradu a pak na ebenový hmatník kladla prsty a pravaèkou táhla smyèec po strunách. Housle se rozezpívaly a my s nimi: „Víneèko bílé, jsi od mé milé, budu »a pít, co budu ¾ít, víneèko bílé,“ znìlo vinotékou, div z toho neruply tabulky v oknì. A co teprve kdy¾ nasadila svùj zvuèný mezzosoprán operní pìvkynì Vìrka. Ze sladkobolných písní jsme postupnì pøešli k tìm svi¾nìjším, a¾ došlo na èardáš. „Stála jsem tam toho rána, v duši stesk a ¾al, známá píseò od Kálmána znìla opodál. Já zoufalá potají v duši doufala, ¾e starý housle pana Kiše zaènou tiše lkát a Monty èardáš hrát,“ polo¾ila se do textu Vìrka, a¾ nám z toho trnulo u srdce. Na provizorním parketu krou¾il Slávek s Inkou a studenti Míša a Tomáš. Oba páry vedla tklivá melodie, ale i zápolení taneèníkù, kdo z nich je vìtší jednièka a se svou partnerkou vymyslí originálnìjší figuru. Jen¾e èardáš postupnì nabíral grády. Helenka pøi hraní stále zrychlovala tempo, a¾ se nakonec smyèec v její ruce málem promìnil v neèitelnou šmouhu, a Vìrce, která bravurnì intonovala, se v refrénu z raketového papápapádašibidibišibidibi skoro zasukoval jazyk. V takové rychlosti u¾ taneèní kreace Slávka a Inky nemìly šanci. Oba si sedli ke stolu a ovívali se dlanìmi jako vìjíøem, tak je ten tanec rozehøál. Míša s Tomášem tanèili jen o malou chvilku déle.
„Heuréka,“ jásal Tomáš. „Vítìzství je naše," dìlal legraèní grimasy a vypadal jak malé dítì u vánoèního stromeèku. „Já jsem holt takovej soutì¾ivej klaïas.“
„V¾dy» to bylo skoro fifty fifty,“ zdálo se mi spravedlivé Slávka vyzdvihnout. „Nezapomeò na ten vìkový rozdíl," sjela jsem Tomáše pohledem. "Slávek je náhodou skvìlý taneèník."
Ten se ale zakuckal smíchy. „Já jsem pøece totální netaneèník.“
„Do dvou promile netaneèník, poté Fred Astair,“ zašklebil se na nìj dobrosrdeènì Tomáš. „Pøíštì budeš urèitì stát na bednì ty. Pøíštì dohlídnu, aby mi došel vèas dech.“
Pøipadala jsem si jako v oáze pohody, kde ka¾dému zále¾í na tom, aby tomu druhému neotrávil den. Sledovala jsem ono pøedivo lidských vztahù a došlo mi, ¾e jsem svìdkem zkráceného podání velkých událostí. I Federico Fellini, oskarový re¾isér z Rimini, který dokázal ze všední reality upøíst na plátnì fascinující, témìø magickou podívanou, by se tu pøesvìdèil, ¾e ani v ¾ivotì není malých rolí. Takový komparz by dozajista bral všemi deseti.