Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Václav ®idek – Jan Èáka: Helena Fediová od Královské, pøezdívaná Vltavìnka
 
Je tomu ji¾ více jak 20 let, co jsem se poprvé setkal v Berounì u Prahy ve studiu nakladateltství Baroko a Fox s panem Janem Èákou. Obìma nám toti¾ souèasnì vycházely u tohoto nakladatelství naše knihy – panu Èákovi „Zmizelá Vltava a mnì „Sám ve víru zdymadel“. Obì knihy mìly jedno spoleèné téma – VLTAVA. Kdy¾ mi byl pan Èáka pøedstaven, netušil jsem, o jak významného èlovìka se jedná a ¾e se o pár let pozdìji stane jedna postava, ¾ena podivínka, z jeho kní¾ky pro mne námìtem pro další mou plánovanou knihu o lidech mající nìco spoleèného s plaváním v zimì. Tato ¾ena se jmenovala Helena Fediová, jinak na Slapech pøezdívaná Vltavìnka, Vltavka a nebo i bába Vltava a vyplòovala po jistou dobu èas mých návštìv Prahy a jejího okolí za úèelem získání co nejvíce informací o ní.

 
***

Døíve však, ne¾ napíši pár slov o Helenì Fediové, rád bych ètenáøùm pøedstavil pana Èáku. Narodil se v roce 1929 v Praze a své dìtství pro¾il v Hostivaøi. V roce 1941 se celá jeho rodina pøestìhovala do Pøíbrami, kde s menšími pauzami Jan Èáka ¾il a¾ do roku 2018. Bylo mu 89 let.

Od jeho dìtství mìl velkou lásku k malování a jeho úøednickou kariéru u dráhy pøerušilo v roce 1948 pøijetí do druhého roèníku na Státní grafickou školu v Praze v oboru kni¾ní ilustrace a u¾ité grafiky. 

Zamìstnání, které pozdìji našel, splnilo jeho pøedstavy a naplnilo spokojeností – dostal práci u pøíbramských Uranových dolù jako kartograf. Vedle této èinnosti se pilnì vìnoval grafice, která mu pohlcovala stále více a více èasu.¨

Díky své úspìšné tvùrèí práci se roce 1967 stal èlenem Unie èeskoslovenských výtvarných umìlcù, co¾ mu umo¾nilo se plnì vìnovat grafické tvorbì a literární èinnosti na „volné noze“.

Jan Èáka vytvoøil mnoho stovek dìl v mìdirytu, leptu, døevorytu a napsal nepøeberné mno¾ství odborných èlánkù. Mimo toho mu vyšlo na 14 knih, z nich¾ si dovolím vyjmenovat pár titulù: Po Brdech se chodí pìšky, Junácká symbolika, Poutník Mácha, Obrázky z Podbrdska, Toulání po Brdech, Zmizelá Vltava a další.  

 
***

Bìhem jednoho roku se mi podaøilo vypátrat a sehnat na ®dáni a v okolí Vltavy o Vltavìnce mnoho zajímavostí od rùzných pamìtníkù jako byli Marie Slabá, Marie Poláèková, Vladimír Kulíèek, Karel Bárta, František Neu¾il (bývalý starosta ve Slapech), Vladimír Komárek a mnoho dalších. Díky paní Marii Slabé, která se dobøe znala s Helenou Fediovou a bydlela poblí¾, jsem získal psaný deník otce Vltavìnky, velké mno¾ství fotografií a také jsem našel v Praze jejího synovce pana Vratislava Brabce.

Od samého zaèátku jsem byl skálopevnì pøesvìdèen, ¾e pøíbìh této pozoruhodné ¾eny je tak zajímavý, ¾e by byl na samostatný román a bylo by všech tìch materiálu škoda pou¾ít jen pro jeden povídkový pøíbìh. Jeliko¾ nejsem spisovatel, nechtìl jsem se do nìèeho takového pouštìt. Mìl jsem ale štìstí, ¾e jsem se v roce 2003 pøi jedné literární akci v hotelu Praha na Hanspaulce seznámil se spisovatelkou Blankou Kubešovou, které jsem po nìjakém èase napsal o Vltavìnce, jestli by se nechtìla toho tématu ujmout a napsat knihu. Pøesto¾e to nebyla její „parketa“, tak ji pøíbìh velmi zaujal a do psaní románu se s velkou chutí pustila. Od toho èasu vzniklo mezi mnou a Blankou Kubešovou moc hezké pøátelství, které trvá a¾ do dnes a za které jsem vdìèný Vltavìnce, ¾e to vlastnì byla ona, co nás seznámila.

Uplynul rok a román „Vltavìnka“ spatøil svìtlo èeského svìta – byl velmi rychle rozprodán. Druhé vydání nenechalo na sebe dlouho èekat a vyšlo o tøi roky pozdìji v roce 2006 v nakladatelství Eroika, a to v rozšíøené formì „Mùj otec s velkým O“.

 
***    

Jako bývalý aktivní èlen I. Oddílu otu¾ilcù a plavcù vytrvalcù TJ Praha Hostivaø jsem se s Helenou Fediovou párkrát setkal, a tak mohu potvrdit, ¾e byla skuteènou podivínkou a pro své leckdy podivínské chování nemìla mnoho pøátel.

Dojímavá je legenda, která se o ní vypráví. Jako mladé dìvèe se velmi zamilovala do chlapce, který za ní pøicházel pravidelnì v noci pøes Svatojánské proudy. Jeden z jeho pøechodù, který byl poslední, se mu stal tragicky osudným – nepodaøilo se mu pøejít na druhý bøeh dravé øeky, zabalancoval, spadl do øeky, Svatojánské proudy si ho odnesly a tak se stal pro Vltavu dalším z mnoha utopených obìtí.  

Dnes, po více jak 24 letech, jsem se opìt setkal s panem Èákou, ale u¾ ne osobnì. Stalo se to prostøednictvím jeho knihy „Zmizelá Vltava“. Pøi hledání zcela jiného titulu v mé knihovnì jsem na ni narazil a po mnoha letech ji znovu otevøel. Znovu jsem si pøeèetl ¾ivotní pøíbìh podivínky Heleny.

 
***
Jan Èáka: Helena Fediová od Královské, pøezdívaná Vltavìnka

Charakteristické postavy od naší øeky mìly jedno spoleèné: všichni ti lidé byli na Vltavì doma vìtšinou po øadu generací. Teï však pùjde o výjimku. ®ena, která si vyslou¾ila pøezdívku Vltavìnka, byla odjinud a svou vášnivou láskou k naší øece vzplála a¾ v prvních letech své dospìlosti.
Helena Fediová se narodila roku 1906 v Praze a tady pro¾ila dìtství. Byla slabou, nedu¾ivou a velice èasto nemocnou holèièkou, párkrát se pochybovalo o tom, jestli pøe¾ije. Její zdravotní stav zùstával velmi neutìšený i v dobì, kdy ukonèila základní školu. Z tohoto dùvodu nemohla pomýšlet na studia ani se nìèím vyuèit. Bylo by ji velmi lákalo studium hudby, mìla absolutní sluch, milovala díla hudebních klasikù. Takøka sama se nauèila hrát na klavír, a to tak dobøe, ¾e pozdìji, aby pomohla finanènì rodinì, vyuèovala høe na klavír dìti v sousedství.

V jedné letní zotavovnì, kam byla vyslána, udìlala však tato dívka u¾iteèný objev: zjistila, ¾e jejímu chatrnému organismu velmi prospívá studená proudící voda. Tu pak v pøíštích letech zaèala cílevìdomì vyhledávat – neodmítla ¾ádnou nabídku k výletu do pøírody, který vedl k vodì. Pro Pra¾áky to byla samozøejmì Vltava, krajiny proti proudu. Tak Helena Fediová nedlouho po svých dvacátých narozeninách objevila vltavský zákrut pod majestátní ®ïánskou horou u vesnièky Královská. Toto pùvabné místo pak ovlivnilo celý její pøíští ¾ivot.

Kout øeky, z jejích¾ proudù vycházela v¾dy Helena jako znovuzrozená, navštìvovala èastìji a èastìji, a¾ si usmyslila, ¾e si tu postaví malou chatièku. Prostøedkù na stavbu mìla však minimálnì, a tak se rozhodla, ¾e si všechno udìlá jen svýma vlastníma, dosud jen na klavír navyklýma rukama. Jedinì na podezdívku si pøizvala zedníka, všechno ostatní pak skuteènì zvládla sama. I kdy¾ okolo dívek jejího vìku se toèili mládenci, køehouèká Helena zùstávala a v¾dy zùstala sama.

Do své chatièky zají¾dìla stále èastìji a èastìji, a¾ se v roce 1933 rozhodla usídlit v ní natrvalo. Aby se tu u¾ivila, chodila v létì vypomáhat na pole okolním hospodáøùm a v zimì spøádala ovèí vlnu. Obyvatelé Královské ji brzo pøijali za svou, zvykli si na onu hubenou ¾enskou s šátkem na hlavì, znali ji i v okolí. Dvakrát tøikrát v týdnu se s batohem objevovala v obchodu èi na poštì ve Slapech. A široko daleko se mluvilo o jejím ka¾dodenním zvyku jít si zaplavat do øeky, a to nejen za letní pohody, ale i v tuhé zimì. Tehdy dokonce mnozí zvìdavci nelitovali zajít na Královskou, aby vidìli, jak ona podivínka vybíhá v plavkách do snìhu a pak se noøí do ledových vln. Pro tento svùj zvyk si Helena vyslou¾ila pøezdívku Vltavìnka, nìkdy vyslovovanou i zkrácenì – Vltavka. Neví se u¾, kdo ji tak prvnì pojmenoval, ale jisté je, ¾e záhy ji pod tímto jménem znali v celém kraji.

 
 

I pøes svùj takøka poustevnický ¾ivot Fediová kontakty s civilizací nepøerušila. Èetla, zajímala se o kulturní i jiné dìní v hlavním mìstì. Kdy¾ se dozvìdìla, ¾e proslulý pra¾ský plavec Nikodém utvoøil partu otu¾ilcù, která rok co rok o Vánocích pøeplavává Vltavu, byla záhy i ona v jejich øadách a s Nikodémovci podnikla v jedné zimì i propagaèní cestu do zahranièí. Zimy Heleny Fediové na Královské byly ovšem krušné. V prvním údobí existence její chaty pro¾ívala èas nejtvrdších mrazù ještì v Praze u rodièù, ale kdy¾ je ztratila, zbývající pøíbuzenstvo se od ní odvrátilo. Její chování bylo v té dobì nìèím neslýchaným, spoøádané mìš»any pobuøujícím. Èasem obav býval ka¾doroènì i závìr zimy, dunìní praskajícího ledu ohlašující døenici. Zvýšený stav øeky s tøíští ker byl pro chatu Vltavìnky, zbudovanou nepøíliš daleko nad hladinou, opravdovým nebezpeèím. Nìkolikrát se ledy døely tìsnì o její práh, a¾ v roce 1940 míra ¾ivlu pøetekla. Ledy jí tehdy chatièku úplnì rozdrtily a stì¾í zachránila pár vìcí a ¾ivot. Novou chatu si Vltavìnka u¾ prozíravì postavila výše. Zadlu¾ila se tenkrát vydatnì a zase to byly jen její ruce, které musely dluh splácet. Opìt pilnì pracovala u hospodáøù v okolí, pøedla a pletla. Ve váleèných letech se tì¾ko shánìlo ¾ivobytí, její podvý¾iva byla zøejmì pøíèinou, ¾e Vltavìnka opìt zaèala stonat. Lékaøi objevili poèínající tuberkulózu. Pøemohla ji však opìt svým zpùsobem: ještì usilovnìjšími koupelemi v øece. A Vltava jí skuteènì zase zdraví vrátila.

Po skonèení války se Helena Fediová stala pøevoznicí na Královské a navíc vymyslela i nìco nového pro zvýšení svého pøíjmu. U chaty si postavila velikou voliéru a v ní pìstovala druh koèek, které pak od ní vykupoval lékaøský výzkumný ústav. Tehdy však také pøišla zpráva Vltavìnku velice zarmucující: jejím zamilovaným proudùm bude konec, chystá se pøehrada, která Královskou zatopí. Musí zmizet i její chata. Co si poène? V¾dy» u¾ jinde ne¾ tady ¾ít nemù¾e…
 

 
 
 

Úøady však k Vltavìnce byly vlídné. Daly jí postavit novou chatu na plošinì poloostrova, který po napuštìní Slapské pøehrady vznikl mezi Vltavou a zátokou, ji¾ vytvoøilo ústí Sladovaøského potoka. Toto místo pøevzalo jméno zatopené osady ®dáò. Do nového pøíbytku Vltavìnky pøibylo tehdy navíc nìco, co ve své osamìlosti snad nejvíc postrádala – malý klavír.

Helena Fediová musela o¾elet proudy, ale její ka¾dodenní nìkolikeré vykoupání v ka¾dé roèní dobì a za jakéhokoliv poèasí pokraèovalo i na tiché jezerní hladinì. Na ¾ivotì, jakým po ètvrt století ¾ila u své øeky nechtìla nic mìnit, ale zmìnilo se všechno kolem ní. U¾ zde nebyla poustevnicí, naopak v ka¾dém letním èase se okolí jejího nového domova stávalo hustì zabydlenou krajinou. Rok od roku tu pøibývalo chat a rekreaèních zaøízení podnikù, vznikl zde rozsáhlý autokemp. ®dáò se posléze stala nejlidnatìjším místem celé Slapské zdr¾e.

Tehdy pøestávala být Vltavìnka spokojeným èlovìkem. Stará ¾ena se víc a víc uzavírala do sebe a vzpomínkami se vracela ke své zmizelé proudící øece a klidné pohodì u ní. Zaèala být pøesvìdèena, ¾e jí bylo uloupeno to nejdra¾ší, co mìla, a ¾e všichni ti noví, mladí a rozesmátí lidé, kteøí se k ní vetøeli, za to mohou.

Kdy¾ Helena Fediová pro¾ila na ®dáni tøi desítky let ¾ivota, postihl ji ošklivý úraz – zlomila si nohu v kotníku. Všichni si u¾ mysleli, ¾e tohle bude Vltavìnky konec, ¾e u¾ se s ní na ®dáni neshledají. Pobyt v nemocnici byl dlouhý, ale pøece jen se vrátila, i kdy¾ o dvou berlích. Snad jediní lidé, s nimi¾ se Helena Fediová na ®dáni opravdu spøátelila, byli man¾elé, kteøí spravovali zdejší parkovištì a pozdìji kemp. Ti se jí po návratu z léèení ujali a všemo¾nì jí pomáhali. Dojí¾dìli za ní z Prahy i mimo letní sezónu a pøivá¾eli jí vše, co k ¾ivotu potøebovala. Na berle si Helena brzo zvykla, a i kdy¾ v pomalém tempu, opìt byla ve svém drobném hospodáøství sobìstaèná.

A voda nepøestala Vltavìnku pøitahovat ani za její zhoršené pohyblivosti. Opìt se koupala i v tuhé zimì. Vycházela z chaty v zimníku obleèeném na nahém tìle, a kdy¾ se pøišourala ke bøehu, odhodila jej i s berlemi. Pokud byla hladina zamrzlá, mìla bedra omotaná provazem, za kterým byla zasunuta sekera. Tou led rozbila a ponoøila se do vody.
 


V polovinì ledna 1987 zastavilo auto správce ¾dáòského kempu pøed chatou Vltavìnky. Mu¾ vstoupil do místnosti a uvidìl staøenu na posteli. Okam¾itì poznal, ¾e je zle. Zaøídil pøevoz do nemocnice, kde Helena Fedievová po nìkolika dnech skonala. Bylo jí osmdesát let.
 
***
 
Z knihy Jana Èáky Zmizelá Vltava
Ilustrace z románu Blanky Kubešové „Vltavìnka“ a z publikace Jana Èáky „Zmizelá Vltava“

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 11.07.2023  13:37
 Datum
Jméno
Téma
 11.07.  13:37 Svìtlana
 03.12.  11:45 Václav ®idek
 03.12.  11:37 Blanka K.
 03.12.  09:40 Zdenìk a Jana Èlánek je nádherný
 02.12.  17:46 Jaroslava Pechová
 02.12.  14:25 Kvìta dìkuji
 02.12.  09:57 Von
 02.12.  08:00 Jitka