Chalupa po dìdeèkovi
Dìdeèek tiše zesnul a já jsem zdìdil chalupu. ®ádný zázrak. Støecha dìravá, nábytek prolezlý èervotoèem a o podlahách vùbec nemluvím. Jeliko¾ sám bydlím v pìkném rodinném domku opodál, uvítal jsem zájem pana Jupikáèka z Prahy a nevlídnou nemovitost mu prodal za padesát tisíc.Obchod byl uzavøen a já jsem si mnul ruce. Za takovou zøíceninu jsem dostal bohatì zaplaceno. Kdekomu jsem s potìšením vykládal, jak se mi podaøilo vzít pana Jupikáèka na hùl.
Pak se však zaèaly dít prapodivné vìci. Pøibìhl za mnou soused Slámka a povídá: „U¾ jsi to slyšel? Jupikáèek opravoval støechu a na pùdì mezi haraburdím našel dvì døevìné sošky. Blahoslavenou Zdislavu a svatého Jana z Nepomuku.Odnesl to do muzea a za ka¾dou mu vysolili pìtadvacet tisíc!“
Zapotácel jsem se, nìco jsem zabublal a u¾ jsem se øítil k panu Jupikáèkovi. „Ty sošky patøí mnì!“ køièel jsem na nìho. „Dìdeèek mi je daroval u¾ pøed smrtí, ale nìjak jsem na to zapomnìl! To vìøím, ¾e by se vám hodilo dostat takovou krásnou chalupu zadarmo!“
„Zadarmo, nezadarmo,“ odvìtil Jupikáèek. „Kde máte doklady, nebo alespoò svìdky? Jak mù¾ete tvrdit, ¾e jsem sošky našel u vás na pùdì? Tøeba jsem je získal po své tetì, která byla farskou kuchaøkou v Opoènì! Nebo jsem je vyhrál v kartách! Nejsem vèerejší a tudí¾ ode mne nedostanete ani pìtník!“
Vynadal jsem mu, ale zùstal neoblomný. Ani nevím, jak jsem se dostal domù, proto¾e v hlavì mi tøeštilo a sošky, o jejich¾ existenci jsem nemìl nejmenší tušení, mi defilovaly pøed oèima jako nìjací vojáci.
„To jsem to dopracoval!“ zuøil jsem se studeným obkladem na palici. „Ale to je tak, kdy¾ si prostý vesnický èlovìk zaène nìco s Pra¾ákem! Nejsi rafinovanej, oškubou tì jako krùtu!“
Ale nezùstalo jenom pøi soškách. Ètrnáct dní na to se mi doneslo, ¾e Jupikáèek èistil studnu. Po odstranìní kamenù, bránících pramenu v tryskání, objevil starý zvon s nápisem v cizí øeèi. Prý pocházel Byzance a v muzeu ho ocenili na tøicet tisíc!
To u¾ to se mnou seklo a nadávky na Jupikáèkovu adresu jsem hulákal z postele. Pøedstava, ¾e ten bídák vydìlal na mé chalupì takové høíšné peníze, mne vybièovala k projevùm nenávisti a zášti, jaké bych v sobì do té doby nehledal.
Minulo dalších ètrnáct dní a Jupikáèek našel ve sklepì na dnì jakési bedny staré cechovní listiny, jejich¾ cena zøejmì pøevýší všechny nálezy pøedešlé. Nìkolik minut po té, co mi to soused Slámka škodolibì zvìstoval, mne musili ètyøi po¾árníci spoutat a poté mì dopravili do psychiatrické léèebny. Tam mne uklidnili nìkolika silnými injekcemi a øekli, abych pracoval na zahrádce. Místo toho jsem zaèal okusovat nábytek, aby ho Jupikáèek nemohl prodat do muzea. Kdoví, jestli bych se vùbec vrátil domù, kdyby mì Pra¾ák sám nenavštívil.
„Víte, pane Jetelina,“ pravil témìø zkormoucenì, „všechno je má vina a velice se vám omlouvám. ®ádné sošky, zvon ani cechovní listiny jsem nenašel. Ale kdy¾ jsem se doslechl, jak se všude bavíte na mùj úèet a tìšíte se z toho, jak se vám podaøilo mì napálit, zatou¾il jsem po pomstì. Proto jsem si vymyslel všechny ty staro¾itnosti! Chtìl jsem vás pozlobit, ale ¾e to dopadne takhle, to jsem opravdu nepøedpokládal! Mù¾ete mi odpustit?“
V tu ránu jsem vyskoèil a objal jsem ho. Cítil jsem se zdráv, jako ještì nikdy. Bodej» bych neodpustil èlovìku, který mi vysolil za starou rozviklanou barabiznu padesát tisíc!
Je tøeba upøesnit, ¾e povídka pochází z osmdesátých let - to kvùli cenì chalupy.