Svatby našich pøedkù
Neš»astnì probíhala svatba jistého Petra Flanderky v úterý po sv. Petru a Pavlu v roce 1561. ®enil se v domì svého synovce Ondøeje, pra¾ského krejèího, a k nìmu na hostinu se nedopatøením vloudili nezvaní hosté "stavu rytíøského u¾ívající". Po dobré hostinì zaèali svatebèané tancovat a Ondøejova dcera zjistila, ¾e mezi hopsáním a skákáním jí nìkdo strhl z krku zlatý øetízek.
A bylo po legraci. Rozzuøení hosté spolu s hostitelem se vrhli na rytíøe, které ihned podezírali, a vyzvali je, aby se svlékli donaha a všechny šaty pøed nimi protøepali. Stalo se, ale rytíøi se velmi urazili, nebo» potupì pøihlí¾ely "baby zvìdavé, které oèi vyvalovaly". Byl mezi nimi i jistý Heøman z Bøehu a vlastní obna¾ování jej tak rozèililo, ¾e Flanderku ¾aloval. S neúspìchem. Konšelé chování Flanderky schválili, proto¾e tak uèinil "za pøíèinou ztráty". Lesk svatby se ale stal "lehce ošuntìlým". A to bylo smutné, proto¾e svatba tradiènì patøila k nejdùle¾itìjším ¾ivotním mezníkùm našich pøedkù. Nikdo na ni nelitoval penìz a byla leckdy okázalá.
Vilém na hostinì nepil
Jedenáctého ledna roku 1587 se u¾ poètvrté ¾enil dvaapadesátiletý Vilém z Ro¾mberka, nejvyšší zemský purkrabí. Bral si pohlednou dvacetiletou Polyxenu z Pernštejna ze starobylého a slavného rodu. Svatba byla dùle¾itá - Vilém nemìl dìti a doufal, ¾e se jeho sen o potomkovi naplní. Pro oba slavné katolické rody to bylo dùle¾ité. Po obøadu se svatebèané odebrali k hostinì - vpøedu Vilém se ¾enou, odìnou v šatech posetých cetkami a zdvihající útlou tváø z vysokého španìlského límce. Slavili i chudí - Vilém "štìdøe dal krmiti velký poèet lidu za tøi dni poøád". Jídlo bylo bohaté. Snìdlo se 36 jelenù, 49 sumcù, 1290 zajícù, 11 560 kvíèal a vypilo se 150 sudù bílého piva a 70 vìder rýnského vína. Vilém témìø nejedl a nepil - u¾ od mládí jej su¾ovaly problémy trávicího ústrojí. Také Polyxena se v pokrmech jen nimrala - mìla obavy z nadcházející noci a vidìla, ¾e její man¾el je pøepadlý a unavený. Koneènì, pohøbil u¾ tøi man¾elky, a to se u nìkterých domníval, ¾e jsou tìhotné. A svatby s nimi byly stejnì nákladné jako s Polyxenou - kdy¾ se Vilém ¾enil v roce 1578 potøetí s Annou Marií z Bádenu, vypilo se 903 sudù piva, snìdlo se 150 krmných volù, 450 vepøù a 675 pstruhù. Tento sòatek opìt neuèinil z Viléma otce, jak si smutnì vybavil vedle Polyxeny. Anna sice poci»ovala tìhotenské pøíznaky, ale nakonec se ukázalo, ¾e má rakovinu ¾enských orgánù. Zemøela ve dvaceti letech a Vilém byl otøesen. Truchlil nad všemi svými man¾elkami tak, ¾e v¾dy "pro paní svú v nemoc tì¾kou upadl". Jak se pozdìji ukázalo, ani Polyxenina krása a mládí potomka nepøinesly, i kdy¾ man¾elé spolu dobøe vycházeli. Vilém ovšem nemusel svou ¾enu tentokrát pohøbívat - sám zemøel v roce 1592, kdy jí bylo 25 let. Pozdìji se provdala za èeského kancléøe Zdeòka Vojtìcha Popela z Lobkovic a porodila mu syna. Vilém z Ro¾mberka tedy dìti sám mít nemohl.
Slavilo se tøi dny
Mladí šlechtici, pokud se chtìli osamostatnit, hledali vhodnou nevìstu. V 16. století se mu¾i ¾enili kolem sedmadvaceti let a ¾eny se vdávaly okolo dvaceti let. Upøednostòovaly se bohaté ¾eny s vìnem a pozemkovým majetkem. Krása zvláš» velkou úlohu nehrála. Ošklivost ale mohla odpuzovat. Zdeòku Brtnickému z Valdštejna nabízeli v roce 1602 Kateøinu Smiøickou, je prý krásná a pùvabná. Kdy¾ ji uvidìl, zhrozil se. Krása byla tím posledním, èím by vynikala. Neváhal a hned druhý den navštívil palác Jana Rudolfa Trèky a v jeho fraucimoru uvidìl Magdalénu z Thurnu. To byla zøejmì jiná káva, proto¾e si o tom zapsal: "Po obìdì se mi pøihodilo podle onoho øeckého citátu, ¾e z vidìní vychází èin. Z pohledu vyrostla láska. Bùh buï pøízniv naèatému!" Nakonec dal Zdenìk Magdalénì prsten a v roce 1604 se s ní o¾enil na svém zámku ve Svìtlé nad Sázavou. Aristokratické svatby tehdy trvaly nejménì tøi dny a nièím se nešetøilo. Adam II. z Hradce (1549-1596) slavil v Jindøichovì Hradci v roce 1574 svatbu s Kateøinou z Montfortu a pozval na ni 1836 hostù. Na námìstí zorganizoval turnaj, který vyvrcholil soubojem medvìda s myslivcem.
Pošli dar!
Svatba nebyla dùle¾itá jen pro velmo¾e. I øemeslníci zvali mno¾ství lidí, sedláci a¾ pro 12 stolù. Koncem 16. století zaèínaly námluvy mezi mìš»any takzvaným vejselstvím. ®enich poslal své dva zástupce do rodiny a ti dohodli sòatek a výši vìna. Následovala zásnubní hostina a výbìr hostù k svatební hostinì. Èasto byli zváni tak výmluvnì, ¾e slova: pošli dar, zcela jednoznaènì mrkala z textu. Rakovniètí pivovarníci se tak stávali èastými hosty na svatbách, proto¾e "dobré pivo vaøívali". Své hosty ¾ádal ¾enich s drzým èelem také o boty, víno, ale i o homoli "kuchyòského cukru dobrého, nejpøednìjšího". A pøed hostinou ještì bohatší zvali hudce a shánìli pøepychové šaty. To bylo kritizováno mravokárci: "Kdy¾ se ¾eníš, máš hledìti, aby ¾ádný zlý èlovìk neøádný nebyl na tvé svatbì. Ani» zvouce nejpilnìjších lidí, pištcù, hudcù, baby, drchty staré, neøádné, které oplzle mluví"! Po všech pøípravách mohla zaèít hostina.
Na svatbách se o¾írají
"Pøed veselím mocnì daroval na památku ¾enì své Kateøinì pás aksamitový s rù¾ièkami støíbrnými a pøi nìm øetízek s ¾aloudky pozlacenými a jablko støíbrné a také tøi no¾e," informoval jeden mìš»an o štìdrém daru pro svou man¾elku od Martina Nytynkáøe, rukavièkáøe pra¾ského, v 16. století. Bylo vùbec zvykem si pøed hostinou pøedávat dárky. Byly to vìtšinou prsteny a koflíky. Dárky vozili i hosté - èíšky, konvièky, koflíky. ®enich a nevìsta, èi u¾ novoman¾elé, je pøijímali s vìnci na hlavách. Všichni se ovšem z celého svatebního veselí nejvíce tìšili na hostinu, pøièem¾ podle Husa a Rokycany "všecko veselí v høích ji¾ bylo obráceno". Knìz Martin Zámrský to pìknì vystihl, kdy¾ prohlásil o svatbách v 16. století, ¾e se "nyní s èertem dìjí. Neb se lidé domnívají, ¾e se na svatby toliko pro jídlo, o¾írání, tance, vády, bitky zvou". Také jistý Guarinoni o Èeších napsal: " Ob¾erství pøi svatbách ji¾ ani na nejvyšší míru vzepnouti se nedovede. Nejprostší øemeslník zùve sobì i 8 tabulí lidí." Také kritizoval mrhání jídlem: "Peèitým pøi mìš»anských svatbách se rozumívají ètvr» telete, kùzlete nebo jehnìèího pùli, k tomu dva nebo tøi divoké ptáky, dvì kuøata, a to vše cpe se na jednu mísu, a blázniví ¾routi kladou si to za jednu krmi." Po jídle se pak vesele tancovalo.
Udìlat štìstí
Svatba patøila k nejdùle¾itìjším událostem i v dalších staletích. "V oknech se objevovaly ¾eny staré, mladé, prostøední, vetché, kynuté: báby obsadily zápra¾í s rukama pod modrými zástìrami. Mnohé opustily svá dìcka, nejedna vydávala se v nebezpeèí, ¾e jí vybìhne mléko na plotnì. Orosené oblièeje zanechaly prádla v neckách, vyhasly krby, dveøe bouchaly a man¾elé kleli. Dusot se rozléhal po schodištích, poplach zavíøil krajem a ¾eny uhánìly, jako by jim hoøel podolek. Zmatek se vplí¾il do domácností. ®enský svìt zaševelil vášnivì jako bøezový háj, jeho¾ se dotkl vìtøík. Bylo velké pozdvi¾ení mezi ¾enami, nebo» zase jedna udìlala štìstí," psal o svatebním prùvodu na ®i¾kovì a jeho vlivu na okolí Karel Poláèek ve svých Mu¾ích v offsidu. A mìl pravdu - sòatek byl pro ¾enu symbolem vysvobození z obav o budoucnost. Tøeba pro dívku 19. století bylo nejstrašnìjší "zùstat na ocet". Se ¾enìním to také nebylo jednoduché - ¾enit se mohl jen ten, který svou ¾enu mohl u¾ivit. I proto se mu¾i z mìš»anských vrstev vìtšinou ¾enili a¾ pøed tøicítkou. Dívky se vdávaly mezi pìtadvaceti a dvaceti lety. Svatbì pøedcházelo dvoøení a vzájemná korespondence. František Ladislav Èelakovský se dvoøil Bohuslavì Rajské v srpnu 1844 a psal jí dopisy. Ona mu odpovídala oslovením: "Drahý pøíteli mùj, Drahý vyvolenèe mùj!" A¾ pozdìji si dovolila psát mu Drahý mùj Ladislave. Dvoøení bylo ovšem i všelijaké - kdy¾ Josef Václav Friè doprovázel Annu Ullmannovou poprvé z plesu sám, vykládal jí o smyslu èeské historie. Po týdnech dvoøení následovaly zásnuby - zpravidla v domì nevìstiných rodièù. Tam pøišel ¾enich s kyticí a prstenem. A dívka si mohla "dát vzít hubièku". Po zasnoubení - mohlo trvat i dva roky - se konaly pøípravy k svatbì. Té musely pøedcházet trojí ohlášky. Iv 19. století donášeli svatebèané dary. Ty se vystavovaly ve zvláštním pokoji. Redaktorka Zlaté knihy èeské ¾eny o tom napsala: "Dar má být ve shodì s pomìry tìch, jim¾ nále¾í. Nevhodné by bylo dáti drahý náhrdelník dceøi menšího úøedníka nebo støíbrem kovanou mísu s talíøky párku, kterému nelze poøádati hostin." Svatební hostina se ovšem strojila.
Rozmaøile i skromnì
"Vdává-li se paní rozvedená, napíše na oznámení prostì: paní Novotná, rozená Pokorná. Nikdy neuvádí: rozvedená Novotná," radil ¾enám Jiøí Guth-Jarkovský. Také rozvedeným doporuèoval jen malou hostinu. Èasto probíhala v restauraci s vybranými lahùdkami. Vystrojit nìco takového doma bylo nároèné. Magdalena Dobromila Rettigová doporuèovala k svatbì dva druhy polévky, sardelové paštièky, marinovaného úhoøe, hovìzí maso "s okolkem", kyselé okurky, fašírovanou kapustu, kuøata s laný¾i a èokoládový nákyp. Nabízela i telecí kýtu a kachny podle hesla: "Radìji ménì a dobøe ne¾ mnoho a nechutnì." Na hostinách se obecnì nešetøilo. Byli ale i tací, kteøí pøes své bohatství slavili skromnì. ®ena Vojty Náprstka, Josefa se vdávala na Staromìstské radnici 25. února 1875. A kdy¾ došli domù: "Tu jsme šli oba do obchodu. Chasa mìla obìd, jak se øíká, dvojnásobný a my obìdvali jako obyèejnì. Zato ale obdr¾eli naši lidé ka¾dý nìjakou èástku v penìzích a knihy na památku." To by Vilém z Ro¾mberka udìlat nemohl.
Lenka Bobíková
Zdroj:Magazín Práva