Ètení z Biblí kralické podle Ivana Olbrachta (3) Moj¾íš
Nové zalidòování svìta po potopì odvíjelo se dramaticky, stejnì jako pøed potopou. Rouhavou stavbu Babylonské vì¾e pøerušil Hospodin zmatením jazykù a znovu vstoupil do lidského chybování znièením mìst Sodoma a Gomora. Zalíbilo se mu a¾ v Abrahámovi, ochotném obìtovati mu jediného syna Izáka. A znovu drama uloupeného prvorozenství, je¾ provinilý Jákob, syn Izákùv, dokázal zhodnotit v synu Josefovi, pozdìjším správci celého Egypta.
Moj¾íš. Kdy¾ pøišel Jákob do Egypta, bylo všech i s Josefem, k ¾enám synù nehledíc, sedmdesát. Pokolení Izraelovo setrvalo v zemi egyptské ètyøista tøicet let. A za tu dobu zesílilo a rozmno¾ilo se nadmíru.
V Egyptì vládli faraonové, kteøí se ji¾ na Josefa nepamatovali, a vidouce ten vzrùstající národ, báli se, aby Bùh jeho nevypudil bohy egyptské.
A uvalili na ®idy tì¾ká bøemena a dokonce topili narozené chlapce. Ale jedna matka svého chlapce utajila, ulo¾ila ho do ošatky a polo¾ila do vody, kam se chodila koupat faraonova dcera. Ta ošatku našla a v ní spatøila pacholátko, které plakalo. Byla nad ním jata lítostí, ujala se ho, dala mu jméno Moj¾íš, to jest “Z vody vyta¾ený” a mìla jej jako vlastního syna. A vyspìl u ní v jinocha. Stalo se pak, ¾e … uzøel egyptského dozorce, jak bije mu¾e hebrejského. Egyp»ana zabil a utekl do zemì madiánské a usadil se tam.
Kdy¾ jednou u studny pomohl dcerám madiánského kní¾ete napojit jejich dobytek, byl pozván do domu jejich otce a jednu z dcer, Zeforu, dostal za ¾enu.
V Egyptì se zatím stupòovalo utrpení hebrejského lidu a tu Hospodin se zjevil Moj¾íšovi v podobì hoøícího keøe u hory Oreb, kde on pásl tchánova stáda. Hospodin k nìmu promluvil: “Proto¾ nyní jdi, posílám tì k faraónovi, vyvedeš mùj lid z Egypta.”
Hospodin se také zjevil jeho bratru Áronovi a poslal ho vstøíc Moj¾íšovi. Spolu se potom vydali k faraónovi a øekli mu: “Takto praví Hospodin, Bùh izraelský – Propus» lid mùj, a» oslavuje svátky na poušti!” Ale farao odmítl a nechal naopak roboty pøitvrdit.
A tu Bùh zaèal bíti Egypt tì¾kými ranami. A bylo tìch ran deset.
Všechna voda v celém Egyptì promìnila se v krev, zemi zaplavilo mno¾ství ¾ab, potom spousty hmyzu sou¾ily lidi i dobytek, ale farao stále odmítal lid propustit. A tu byl celý Egypt zaplaven mno¾stvím èervù a ¾í¾al, kromì krajiny gesenské, kdy bydleli synové izraelští. Ale farao zatvrdil své srdce a lid nepropustil. Poslal tedy Bùh na dobytek tì¾ký mor…ale ze stád synù izraelských nezašlo zvíøe ani jediné. A seslal Bùh na lidi i hovada vøedy a neštovice a potom veliká krupobití. Ale farao ani potom lid hebrejský nepropustil. Odmítl jej propustit i potom, kdy¾ celý Egypt byl zaplaven kobylkami, které se¾raly všechno zelené. Nepomohla ani tøídenní hluboká tma, která pohltila Egypt.
Na zemi egyptskou pak pøišla desátá rána, ze všech nejhorší. Bìhem jediné noci pomøelo vše prvorozené v Egyptì, vèetnì faraonova syna.
A tu, prve ne¾ se poèalo rozednívati, zavolal král Moj¾íše a Árona a øekl jim: “Vstaòte a jdìte zprostøedku lidu mého, i vy synové izraelští, a slu¾te Hospodinu! Vezmìte si také svá stáda, jak jste ¾ádali, a jdìte!”
Vzali proto synové izraelští z domù svých tìsto, které ještì nemìlo kdy vykvasiti, dali je do šatù, vlo¾ili si je na ramena a tak vyšli. A bylo jich poètem okolo šestkrát sto tisíc mu¾ù pìších, ¾eny a dìti nepoèítajíc.
Kdy¾ v Egyptì pominula hrùza ze záhuby všeho prvorozeného a faraónovi bylo oznámeno, ¾e prchají nejen Izraelští, nýbr¾ také mnoho lidu jiného …rozkázal zapøáhnouti svùj váleèný vùz a s mno¾stvím vojska pronásledoval Izraelce. I honili je Egyptští a dostihli je, kdy¾ se polo¾ili pøi moøi podle Fiarotu pøed Belsefónem.
A tu Bùh rozdìlil moøe horkým vìtrem východním, vanoucím pøes celou noc, a kdy¾ se rozestoupily vody, byla na jejich místì suchá zemì.
Tak prošli synové izraelští prostøedkem moøe a unikli Egyp»anùm, kteøí, vstoupivše za nimi do otevøeného moøe, byli všichni naráz zaliti jeho vodami, je¾ se vrátily na své místo.
Tak vysvobodil Hospodin v ten den Izraele z poroby egyptské.
Desatero bo¾ích pøikázání. Moj¾íš se hnul s lidem izraelským od moøe Rudého a táhli na pouš» Sur a dále. Cestou Izraelci reptali, ¾e nemají co píti ani jísti.
Tøetího mìsíce po vyjití ze zemì egyptské pøišli na pouš» Sinaj a polo¾ili se tam táborem naproti hoøe.
Bùh povolal Moj¾íše a Áronem na vrchol Sinaje. Tam mluvil s Moj¾íšem. A ten, kdy¾ sestoupil dolù, oznámil lidu pøikázání, která mu dává Hospodin: “Já jsem Hospodin Bùh tvùj, který¾ jsem tì vyvedl ze zemì egyptské a z domu slu¾by. Nebudeš míti bohù jiných mimo mne…
Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo!
Pomni, abys den sobotní svìtil! Šest dní budeš pracovati a dìlati všeliké dílo své, ale odpoèinek dne sedmého nále¾í Hospodinu, Bohu tvému.
Cti otce svého i matku svou, a» se prodlou¾í dny tvé na zemi, kterou Hospodin Bùh tobì dá!
Nezabiješ!
Nesesmilníš!
Nepokradeš!
Nepromluvíš proti bli¾nímu svému køivého svìdectví!
Nepo¾ádáš domu bli¾ního svého, ani¾ po¾ádáš man¾elky jeho.
Z hory bylo slyšet høímání a zvuk trouby a blýskalo se, tak¾e lid se bál pøistoupit blí¾e. Moj¾íš však s nìkterými staršími lidu vystoupil znovu na horu a pobyl tam ètyøicet dní a ètyøicet nocí, rozmlouvaje s Hospodinem: o svatostánku, který Bohu v táboøe vystaví, o arše úmluvy, kterou zdìlá, o zemi zaslíbené a o zákonech, je¾ dá Izraeli.
Ale mezitím lid, postrádající Moj¾íše, zbudoval si zlaté tele jako svého boha, obìtoval tomu teleti, a v radosti všichni jedli, pili a tanèili.
V té chvíli sestupoval Moj¾íš ze Sinaje, maje v rukou kamenné desky po obou stranách popsané … provázel ho Jozue z pokolení Efraimova, který na nìho na hoøe èekal. Nesli desatero pøikázání, nesli zákony, je¾ stmelí lid v jednotu a nesli nové smlouvy a sliby bo¾í.
Tu uvidìl Moj¾íš modloslu¾ebníky kolem telete a hroznì se rozzlobiv, rozbil desky o zem a zvolal: “Kdo jsi Hospodinùv, ke mnì!” Shromá¾dili se k nìmu všichni synové kmene Léví. A on jim rozkázal pobít všechny modloslu¾ebníky, kterých bylo na tøi tisíce mu¾ù. Lid nestateèný musí vyhynouti. Kdy¾ na poušti Sinajské sèetl Moj¾íš svùj lid, napoèítal 603 550 mu¾ù starších dvaceti let a schopných bojovati, k ¾enám, dìtem a starcùm nehledíc. S tìmito zástupy putoval Moj¾íš po pouštích, nebo» do úrodnìjších krajù je králové onìch míst nepustili. Trpìli hladem a ¾ízní, sna¾íce se dojíti do zemì, zaslíbené pøed staletími Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi Hospodinem. Lid stále reptal, ¾e ¾ízní a hladoví a tu Moj¾íš, udeøiv do skály Oreb, nechal vytrysknouti pramen. A ka¾dého rána byla zem pokryta bílým pokrmem, který nazvali manou.
Tak procházeli pouštìmi, a¾ se pøiblí¾ili ke Kanaánu, neznámé zemi, kterou pøed vìky pøislíbil Hospodin. Tehdy Moj¾íš vybral ze všech pokolení nìkolik mu¾ù, aby tu zemi navštívili a pøinesli zprávy o ní.
Ti pobyli v Kanaánu ètyøicet dní, prošli jím a vyzvìdìli vše, co jim naøídil Moj¾íš.
Kdy¾ lidé slyšeli, ¾e v zemi jsou pevná mìsta a poèetní obyvatelé, opìt se proti Moj¾íšovi bouøili. Jen Kálef a Jozue vyzývali k vejití do zemì, ostatní zvìdové lid zrazovali. A lid dokonce ¾ádal návrat do Egypta.
Ale Hospodin se rozzlobil hnìvem strašlivým. Mluvil k Moj¾íšovi takto: “Nikdo z vás neuzøí zemì té, kterou jsem pøísahou zaslíbil otcùm, jedinì Kálef a Jozue. Na poušti této padnou mrtvá vaše tìla a všech, kteøí jste starší dvaceti let. Jen vaše malé dìti tam uvedu, aby u¾ívaly zemì, kterou vy jste pohrdli.” A stalo se tak. Nikdo starší dvaceti let do zemì zaslíbené nevešel, jen Jozue a Kálef. A byli Izraelští na poušti ètyøicet let. Moj¾íšova smrt. Stìhovali se se svými stády z pouštì do pouštì a za ètyøicet let bydlili ve dvaaètyøiceti táborech, spásajíce v širokém okolí chudou píci. A za tu dobu se stal ze synù egyptských otrokù lid bojovný, ukáznìný a kolem svého Hospodina seskupený, nebo» vše staré, mdlé a vrtkavé znenáhla vymíralo.
Kdy¾ bylo Moj¾íšovi ji¾ stodvacet let, pøiblí¾ili se opìt ke Kanaánu. Tu vyzval Hospodin Moj¾íše, aby vystoupil na horu Nébo a popatøil do zemì zaslíbené. A tu on po¾ehnal Jozuovi a všemu lidu a uèinil tak Jozua svým nástupcem.
I zemøel Moj¾íš, slu¾ebník Hospodinùv, na hoøe té a byl pochován v Gai, v kraji moábském.
Moj¾íš
