Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Já vím, bývalo to jinak…

 

Myslím, ¾e pøi tom teplém zimním poèasí jaké nás obla¾uje poslední léta, vyšel zimní spánek úplnì z módy. Medvìdi, sysli a zahrádkáøi si jenom tak zdøímnou na pùl oka a u¾ je tu bøezen, první z letních mìsícù...


Já vím, bývalo to jinak


Pozvolnìjší jaro bylo pøíjemnìjší, èlovìk mìl èas uklidit krabice s vánoèními ozdobami na pùdu, vyprat tu nejteplejší bundu (ve které vypadá ka¾dý jako kosmonaut Armstrong na Mìsíci) a odlo¾it ji na horní polièku... a taky bylo dost èasu na zahradnické katalogy, pøípravu sazenièek a hledání klíèe od zadních dvíøek do zahrady...


Nedá se nic dìlat, v našem kraji se smrskla roèní období ze ètyø na dvì: máme buï šest anebo dvaatøicet nad nulou... Navíc tyto zmìny pøicházejí bleskurychle. Letos jsem jeden veèer uva¾ovala, jestli mi viniè na lod¾ii v noci nezmrzne, dokonce jsem mu zkoušela uvázat šál, ale on nejen neprochladl, nýbr¾ do rána nahodil tmavorudé pupeny, velké jako nehet na palci.

 

   

Ilustrace - D. Maršíková, M. Horáková, J. Válková


Lod¾ie je teï u¾ moje jediná zahrada. Je dost velká na miniaturní lavièku a stolek, kvìtináèe, terakotová korýtka rùzných velikostí a hlavnì koše, do kterých strkám kvìtináèe, páté pøes šesté. Bydlím vysoko a kdy¾ je vìtrno, kvìtináèe mi lítaly po lod¾ii jako vyplašené slepice - v koších tak jsou uzemnìné.

 

   

Ilustrace - J. Brychová, J. Opravilová, Z. Tureèková


Nepìstuji nic zvláštního - kuchyòské bylinky pro chu» a vùni:
(tymián, šalvìj, bazalku, mátu, meduòku, pa¾itku, petr¾elku, oregano),

 

  

Ilustrace - Václava Arnoštová


nìco pro vùni:
levanduli a rozmarýn, popínavý bøeètan a viniè, pár keøíèkù, kterých jména jsem okam¾itì zapomnìla ještì v prodejnì,

 

     

Ilustrace - Václava Arnoštová


do toho letnièky podle sezóny:
begónie, petúnie, macešky...,

 

   

Ilustrace - Václava Arnoštová


ale moji obzvláštní miláèkové jsou skalnièky.
Ka¾dá skalnièka je dokonalé miniaturní umìlecké dílo, na které se vydr¾ím s obdivem zblízka dívat, dokud... dokud mne nerozbolí záda, tak¾e se musím narovnat. Obèas najdu nìkde i plevel, tøeba ojedinìlé stéblo trávy: vytáhnu ho velkou pinzetou a jdu si telefonicky postì¾ovat kamarádkám, jak jsem se nadøela pøi pletí...

 

     

Ilustrace - Václava Arnoštová


To se ví, ¾e v¾dycky to tak nebylo...


Mìla jsem v ¾ivotì i etapu zahradnickou, ke které jsem pøišla tak, jak u¾ èlovìk k zahradnièení pøichází: nechtìnì, nenápadnì, náhodnì.


Po letech jsem jednou potkala ve mìstì známou. Vymìnily jsme si nìkolik prudce intelektuálních myšlenek, jako "Ty ses vùbec nezmìnila!" a "Jak s
e máš, co poøád dìláš?" a já jsem celou tu dobu uva¾ovala, jak se ta osoba jmenuje.

Øíkalo se jí "Duci", ale nevìdìla jsem, jestli je to její jméno, pøíjmení, anebo zamìstnání... Kdy¾ jsme probraly základní filozofické otázky lidstva (ukázalo se, ¾e Duci je rozvedená, já vdova a obì jsme v dùchodu), pozvala mne Duci do zahrady. Byl také právì bøezen. Pøedstavila jsem si jak sedím v jarní zeleni pod kvetoucí tøešní, popíjím kávu, kochám se kvetoucími snì¾enkami, krokusy a narcisy, svítí na mne jarní sluníèko a ovívá mne mámivý jarní vánek... Duci øíkala, ¾e to všechno v zahradì má.


Ukázalo se, ¾e Duci poskytuje informace podobnì jako rádio Jerevan. Nemohu øíct, ¾e by pøímo lhala. Jenom se tak nìjak nezatì¾ovala pøesností svých informací. Sluníèko svítilo, ale baterka by dávala víc tepla, proto¾e pøítomný vánek byl ledový. Kvetoucí tøešeò byl proutek, ze kterého by nebyla ani poøádné párátko. Káva nebyla, právì došla, uvaøily bychom si èaj, ale netekla voda. Krokusy a narcisy ještì nekvetly, zatím co snì¾enky u¾ byly odkvetlé. A o sezení a kochání nemohlo být ani øeèi.

Patøím k té poøádkumilovné generaci, jak o ní byla nedávno v ST øeè (èlánek pana L.«opky). Protivilo se mi sedìt vedle staré vany, plné plastových tašek a sáèkù, zbytkù døeva, høebíkù, kostry dìtského koèárku a neurèitých neidentifikovatelných nelétajících pøedmìtù. Staèilo letmé Ducino povzbuzení a zaèala jsem vanu vyklízet, odpad odnášet, tøídit, prostì vnášela jsem do chaosu, nepoøádku a zmatku lad, harmonii a poøádek. Duci si mne zamyšlenì prohlí¾ela.

 

Moje zahrada po osmitýdenní absenci - kresba Z. Tureèková 


Nevím jak k tomu došlo, ale do mìsíce jsem chodila do zahrady nejmíò tøikrát týdnì. Hlavní chodník u¾ byl prùchodný, vana se krèila v rohu, ukrytém pøed veøejností, nikde se po zahradì nepovalovaly lahve, tyèe, rezavé motyèky, pøepravky, ani jiné nenále¾ité pøedmìty. Duci tyto zmìny pøijímala shovívavì a dávala mi najevo, ¾e poøádek je staromódní pøe¾itek, proto¾e v souèasném zahradnictví jsou dùle¾ité úplnì jiné trendy. Chtìla jsem vìdìt jaké a Duci øekla, ¾e teï je na øadì "pøedjarní øez ovocných døevin", o kterém zelenáè jako já nemá ani potuchy. Nesmírnì mi zaimponovala tím, ¾e tato ètyøi slova za sebou nìkolikrát opakovala a dr¾ela pøitom v rukách takové ty zahradnické støihaèky s metr dlouhými dr¾adly. Já mám slabost pro feministické myšlenky a zachvátila mne úcta ke slabé køehké ¾enì, která doká¾e vykonávat èinnost, vyhrazenou v zaostalé minulosti výhradnì mu¾ùm. Kdy¾ jsem skonèila s projevem úcty a obdivu, Duci nù¾ky polo¾ila, pøikázala mi postavit na kafe a odcházela.
"Kam jdeš?" volala jsem na ni, zmatená z neèekaného vývinu situace.
"Pro souseda", odvìtilo to proradné stvoøení beze stopy hanby." Slíbil, ¾e mi pøijde proøezat stromy!"


Navzdory tomuto zklamání jsem k Duci do zahrady chodit nepøestala. "Jen drápkem uvízl a chycen je celý ptáèek!" øíkali naši pøedkové. Zalíbilo se mi okopávání, sazení, pletí, støihání keøù, zalévání a jiné a jiné èinnosti. Pravda, nebyla to zahrada podle mého vkusu. Jak se znám, já bych zakládala zahradu jako Manhattan: kolmo na sebe stejnì velké záhony, takové streets a avenue, kopøe, dr¾ se tady bokem, mrkvi s petr¾elí, neopova¾te se míchat! a která z fazolek vyboèí z øady, bude utracena! Trávník bych ka¾dý pátek støihala manikúrními nù¾tièkami a dla¾dice na chodníku drhla kartáèem...


No, Duci mìla jinou koncepci a konec koncù byla to její zahrada. Její nespoutaný duch jí velel sázet mangold do kopretin, proutek pøíští hrušky k paprice, záhon jahod ozdobila astrami. Co jí vypadlo z ruky, to tam le¾elo, nìkdy splynulo se zemí nav¾dy. Oznaèováním sazenic Duci pohrdala, tak¾e se zahradou èasto ozývalo její volání: "Stojíš na sluneènici! Dupeš po kedlubnách! Tam nechoï, tam budou ozdobné dýnì!" a vidìla jsem, ¾e buï se nauèím stát ve vzduchu, jako to umí kolibøík, anebo budu jenom posedávat na zahradním plotì.


Pøicházela jsem pøipravená na pøekvapení všeho druhu, ale i tak mne pestrost flóry v Ducinì zahradì fascinovala. Na jejích stromcích a keøích tam rostly nejenom jablka, švestky, ostru¾iny èi rybíz, ale i podprsenky, sluneèní brýle, tašky, zahradní náøadí, blùzy, umìlohmotová vìdýrka... zatím co v zeleninových záhoncích se daøilo mobilùm, balíèkùm kapesníkùm, høebenùm i zahradním katalogùm... Duci bezmyšlenkovitì odkládala pøedmìty, které právì nepotøebovala a odcházela jinam, bez brýlí, bez lopatky (myslím tím zahradnickou lopatku, nikoliv zádové kosti!), pohøíchu i bez toho kusu prádla, bez kterého se dáma v letech a pøi tìle nemá ukazovat ani sama sobì...
Pochopitelnì, ¾e nejvá¾nìjší bylo, kdy¾ si na keøík mezi angrešt zahákla i brýle. Bez brýlí brýle nenajdete, to dá rozum. Tehdy Duci na chvíli upouštìla od nadøazené pozice zahradnického guru k neschopnému zaèáteèníkovi, který ani nevytuší intuicí, ¾e dupe po èerstvì zasazené rù¾ièkové kapustì a pøívìtivì mne ¾ádala: "Nenašla bys mi nìkde v zahradì brýle? Udìlala bych zatím kávu, kdybys mi ukázala, kde máme konvici a hrneèky..."
Proto¾e máloco je tak, jak nám to v dìtství rodièe øíkali, ukázalo se, ¾e poøádek opravdu není dùle¾itý, aspoò v zahradì ne. Duci mìla pravdu. Zahrada se za zmatek, nepoøádek a chaotické zacházení odvdìèovala nádhernou zeleninou, výstavními broskvemi, jahodami, velkými jako golfový míèek, voòavými a sladkými... Ostru¾iny dozrály do èernoèerné sladkosti, švestky byly modroèerné, sladké jako med a jak¾iv neslyšely o šárce... Kopretiny by dostaly na Flóøe Olomouc aspoò èestné uznání a kdy¾ v èervnu rozkvetly šípové rù¾e v oblouku nad vchodovou brankou, nebylo kolemjdoucího, který by se nezastavil. Je pravda, ¾e koncem léta jsem byla u¾ trochu anemická, proto¾e mi Ducina nepoøádnost pila krev, ale ráda uznávám, ¾e její štìdrost byla bezedná. Odcházela jsem domù nabalená zeleninou, ovocím a kvìty tak, ¾e by to staèilo takovému Monaku anebo San Marinu na mìsíc. Vitaminy ze mne pøímo sršely a nìkdy jsem uva¾ovala, jestli to není a¾ nezdravé ¾ít tak zdravì.


Bylo krásné toto "zahradní" období mého ¾ivota... Dodnes si myslím, ¾e zahrada je nejhezèí, nejlepší koníèek, jaký mù¾e èlovìk mít.

 

  

Ilustrace - L. Holubová, Z. Jeklovec


Po létech se naše cesty s Duci trochu rozešly a teï u¾ zabloudím do její bývalé zahrady málokdy. Zahradnièí tam teï Ducini potomci, ona jenom sedí pod rozkvetlou tøešní (teï u¾ to je opravdu tøešòový strom), popíjí èaj, usmívá se a kochá se...


Ale s uspokojením konstatuji, ¾e hlavní ideový princip její zahrady zùstal nedotèen. Kdy¾ jsem tam byla vloni naposledy, spadl na mne obrovský ¾ebøík, sotva jsem otevøela zahradní branku. Duci øekla, ¾e tam asi zùstal od obírání tøešní. Bylo záøí...

 

Text: Blanka Burjanová

Ilustrace: èlenové klubu

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 27.03.2014  08:17
 Datum
Jméno
Téma
 27.03.  08:17 Vendula
 27.03.  06:05 Jitka
 27.03.  04:54 Bobo :-)))
 26.03.  16:29 Blanka B.
 26.03.  10:37 Vesuvanka díky
 26.03.  09:28 Jarek
 26.03.  08:45 Von
 26.03.  08:22 LenkaP
 26.03.  08:09 Inka
 26.03.  07:48 hera
 26.03.  07:04 Kvìta :-)))