"Pro chřipku se neordinuje!"

Napřed to bylo jenom takové zašimrání v nose.Ale po chvíli jsem ho ucítila znovu a tentokrát už bylo provázeno výbuchem, proti kterému byl Vesuv v roce 79 našeho letopočtu jenom zakuckáním kotěte... Sousedka v garsonce vlevo zvolala automaticky "Na zdraví!" a sousedka v garsonce vpravo upustila talíř s bramborovou polévkou, kterou vařila celé dopoledne. To víte, náš penzion pro důchodce je panelák, tam se žije transparentně, družně, bez tajemství. A já jsem si uvědomila, že na mne jde chřipka, že je zle a bude hůř a začala jsem se horečnatě - i když zatím ještě bez horečky - připravovat na stonání.

S ústy, ovázanými šátkem, jako bandita Jessie James, když přepadával Západní pacifickou dráhu, jsem navštívila blízký obchůdek. Do tašky jsem házela předměty, bez kterých se člověk, zhýčkaný civilizací, prostě neobejde: nějaké trvanlivé potraviny (s expirací v roce 2255, ale jestli je nesním, budou součástí dědictví!), trochu ovoce, kuře, tři čaje, každý jiný, jsem labužnice a miluji změnu - a hlavně jsem vymetla regál s papírovými kapesníčky beze zbytku. To je takový pradávný instinkt: když žena cítí, že se blíží třicetiletá vojna, stoletá voda anebo týdenní rýma, nedovolí si upadnout do zajetí, utonout anebo složit se do postele dřív, než přinese zásoby. Já jsem to stihla opravdu na poslední chvíli, když jsem otevírala dveře své garsonky, kýchla jsem tak upřímně, že se mi sama od sebe zapnula televize.

Pustila jsem se do stonání.

Nechci se chlubit, ani vystrkovat do popředí, ale na respirační nákazy jsem opravdu nadaná. Málokdo umí rýmu tak, jako já. Vlastně bych měla mít pod nosem pytel s pískem, protože bez něho ohrožuji okolí zátopou, ale v našem obchodě pytle s pískem nevedou. Některé věci se mi těžko dokazují, ale opravdu takové jsou, například když moje rýma vrcholí, mám daleko větší hlavu vevnitř, než zvenčí. A kdyby mne slyšeli promluvit třeba jen jediné slovíčko manažeři milánské nebo drážďanské opery, vyhodili by okamžitě své špičkové basisty a plazili se u mých nohou. Není tak hluboký tón, který bych nebyla schopna ze sebe vydat. (Možná by trochu vadilo, že říkám jenom dvě hlásky, "b" a "d", ale stejně nemám světu co oznámit, leda že báb rýbu a je bi dadic.)

A tak jsem doma ležela jako mrtvola v kufru, teklo mi z nosu a z očí a snažila jsem se vzpomenout, kdy jsem vdechla takový ten úzký draplavý kartáč na lahve, který jsem zřetelně cítila v průduškách. Bylo mi jasné, že kašel, který mnou lomcuje, nemůže být obyčejný zánět průdušek, tipovala jsem, že buď to je kašel černý, nebo tuberkulózní, anebo je to poslední stadium dýmějového moru. Bolely mne zuby, bolely mne vlasy, bolely mne uši, levé víc. V tomto stadiu - naštěstí - mi zavolala kamarádka Věra, psychiatrička. Vyslechla moje diagnózy, ujistila mne, že jsem bláznivá a podrobně mi popsala, jak kašlala ona vloni, když měla chřipku komplikovanou šedým očním zákalem, podrážděnou slinivkou břišní a natrženou šlachou v levém koleně. Věra je v psychiatrii opravdu dobrá, kdykoliv si s ní chvilku povídám, cítím, že je mi vlastně výborně, nic mi nechybí, nic mne nebolí a začnu se stydět, že jsem si vůbec chtěla na něco stěžovat.

Stolek poblíž mého „Záhořova lože“ se rychle pokrýval léky. Hrnečky, flaštičky, krabičky plné kapek, pilulek, vodiček, dražé, tabletek. Všechny vyrobeny v renomovaných farmaceutických firmách pod odborným, téměř vědeckým dohledem. Některé byly tak drahé, že každá pilulka v nich si platí zřejmě svého vlastního magistra. Každý lék má jiný vzhled, jinou chuť, jiné složení - ale jedno mají společné: jsou absolutně neúčinné. Vyzkoušela jsem za svůj dlouhý život při infekcích dýchacích cest všechno to, co se prodává v lékárnách i domácí produkty, od cibulového čaje s akátovým medem, až po kyselinu sírovou koncentrovanou. (Pravda, na té lahvičce nebylo napsáno "há dvě es ó čtyři", ale "Kapky proti rýmě od tety Boženky", jenomže i když jsem měla v kvartě z chemie trojku, kyselinu sírovou hladce poznám!) Účinné nebylo nic.

Jako by nestačilo strašlivé onemocnění, kterým jsem trpěla, ještě mi kdekdo telefonoval. Nevím, jak se lidé dozvěděli, že jsem nemocná, ale věděl to každý. Utrpěla jsem nespočetné dobré rady, vyzkoušené, prověřené prababičkou i Googlem, co mám pít, čím se mazat, co si kapat do nosu. Chtěla jsem se bránit, že mám obstojné zdravotnické vzdělání: absolvovala jsem půldenní kurz první pomoci ČsČK, četla jsem pravidelně rubriku "Lékař vám radí" ve Vlastě...no, a taky jsem kdysi před léty promovala na medicíně... Ale protože doma není nikdo prorokem, moje nejbližší okolí to neuznává. Nejenom, že mne každý poučil, jak se mám léčit, ale každý, každičký se mne i zeptal:
"A bylas u doktora?"

Napřed jsem se cítila dotčená. A uražená. A každopádně nedoceněná...! Ale v půl třetí v noci jsem kašlala tak strašně, že se rozkýval lustr a mne napadlo, že já už vlastně lékařka nejsem. "Lékařka" je povolání a já jsem důchodkyně. Pokrok jde mílovými kroky dopředu a třeba se v boji s respiračními nákazami objevilo něco, co tu ještě nebylo, co neznám, co jsem jakživ nezažila, neviděla... A třeba je to účinné a chřipku to zažene!

A tak jsem se ráno nahodila za moslimku, žijící v krajině, kde vládne právo šaríja, a takto zabalená jsem se odšourala na přízemí, k ordinaci naší paní doktorky. Tam se ukázalo, že se opravdu v boji proti chřipce objevilo něco revolučního, co jsem za "svých časů" nikdy neviděla. A bylo to neobyčejně účinné!

Na zamknutých dveřích ordinace byla velká cedule:

"Pro chřipku se neordinuje!"

A široko-daleko nebylo ani jediného nemocného, kašlajícího, kýchajícího, smrkajícího a dusícího se pacienta...

Text: Blanka Burjanová

Ilustrace: Václava Arnoštová

* * *

Zobrazit všechny články autorky