Marie Zieglerová:

… jak se obejít bez adrenalinových sportů

Rozhodně bych neskákala z mostu přivázaná na gumovém laně a letěla hlavou do řeky, kdybych si měla vybrat mezi raftováním kdesi na divoké řece a lehárem na plážích Karibiku , zvítězil by zlatý písek a moře maximálně po kolena, protože kdo ví, co si na mne právě brousí zuby v hlubině? Kdyby mi někdo nabízel jakékoli exotické módní sportovní vzrůšo, s díky odmítnu taky už s ohledem na svoje léta.

Jenže!

Jenže mám doma Lordíka. Kavkazana medvědobijce! Domácí lidi vědí, o čem mluvím. Ale pro příští pokolení by bylo škoda nezaznamenat jeho skutky. Jsou jedinečné, málokterým psem opakovatelné, leda by to byl taky kavkazan.

* * *

Když nám a Lordíkovi odešel věrný druh irský vlkodav Cedrik do věčných psích lovišť, zdálo se, že náš drahoušek konečně dospěl. Přestal se na celé hodiny ztrácet kdesi na kopci a tam řvát přes plot na sousedy a kolem plotu honit slepice, přestal v něm hledat jakoukoli skulinku coby možnou cestu k úniku do volného světa, začal se víc držet doma na dvorku či v boudě či ve vodárně, kde to tak příjemně zebe, když je venku přes třicet a jeho lidi jsou zalezlí u klimatizéru, začal se chodit mazlit, což nikdy sám od sebe nedělal, prostě pejsek jako z katalogu. O co tedy jde? O to, že zdání prostě vždycky klame!

Marek chtěl otevřít bránu, aby mohl nahoru vyvézt vozík, co mu dole překážel. Vezmu tedy z auta v garáži ovladač, postavím se nahoře k zavřené brance na dvorek – to aby ani náhodou Lordík nevyběhl – prevence je důležitá! – a vyšlu signál bráně.

Vše v pořádku, Lord se vyvaluje v předsíňce boudy, neb od rána prší a na co by si nechal namokat kožich, když o nic nejde. Marek odtáhne vozík nahoru za lípu, sedne zase do auta a odjíždí. V okamžiku, kdy je v polovině cesty a já se chystám, že bránu dole zavřu, jen co z ní vyjede, zaznamenám koutkem oka, že se začínají zvedat vrata na naší garáži. Než mi mozek stačí zpracovat informaci o hrozícím nebezpečí, je už Lord venku a stačí mu setinka vteřiny, aby dostihl pomalu se zavírající bránu a byl na svobodě.

HUF HUF! A KOHOPAK TU MÁME NA ZASTÁVCE, URČITĚ JE TO NEPŘÍTEL! HUF! A HELE, TADY JE OTEVŘENO KE KONĎOVI (bobtail našich mladých), ALE MAREK TADY NENÍ? VIDA, TEPRVE LEZE Z AUTA! HURÁ ZA NÍM!

Lorde, zpět, nesmíš, fuj, Marku, Markůůů, chytni ho! A srdce mi bouchá jako zvon, v puse mám vyschlo jako na cvičáku, letím ze schodů jako zamlada, Hanča s mimi Vendou v náručí mezi dveřmi, flašku čaje drží za dudlík v zubech, na zastávce Pepa Malota zjišťuje, jestli nemá něco v gatích, jakou hrůzu zažil, když se Lord objevil na silnici a preventivně na něho bafnul.

A Marek přivádí Lordíka, který se k němu tiskne v blahém očekávání, že spolu zase někam vyrazí, když už ne konečně na ty medvědy, tak aspoň na procházku. Když ho pak strčí za naši branku na dvorek, mám tak slabá kolena, že se musím držet zábradlí, abych ty schody zdolala.
Ne, ani náhodou to nepovím manželovi, který se nevinně ptá, jen aby řeč nestála, je něco nového, drahoušku?

Co by bylo? Nic se neděje. Jen mi stoupl adrenalin nad měřitelnou míru. Doufám, že už nikdy víc! Kdepak adrenalinové sporty, to není nic pro mne.

* * *
Fotokoláže pro SeniorTip.cz © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky