Na pomoc životu - Pacientem plicní onkologie

Ještě donedávna jsem si myslel, že tento můj příběh by nemohl a vlastně ani neměl nikoho zajímat, snad kromě členů mé rodiny. Změnil jsem názor a myslím, že byste si ho měli přečíst. A nejen přečíst, měli byste potom jednat. Možná ve vlastním zájmu. Nebude do žádné radostné ani zábavné čtení, ale čtení poučné.

Proč jsem změnil názor? Jedna klinika, s níž jsem se až příliš důvěrně seznámil, mě požádala o zajímavou službu. Televize připravila výchovný vzdělávací pořad, jeden jeho díl se bude jmenovat Na pomoc životu – Prevence rakoviny plic. Natáčela ho na plicní onkologii, jak jste správně vytušili, jsem jejím pacientem. Na mém příběhu chce dokumentovat, jak je důležitá prevence tohoto závažného onemocnění, jak málo se jí dosud věnuje pozornosti. O takovou publicitu příliš nestojím, ale paní doktorce Tomíškové jsem nemohl odmítnout, udělala toho pro mne mnoho, velmi mnoho. A mé řádky by měly být i poděkováním jí, i několika dalším skvělým lékařům, jejichž jména se ještě v dalším objeví. Ale dejme se do vyprávění, jak se to všechno seběhlo.

Zobrazení tumoru plic na snímku CT

Až do 15. února 2011 jsem byl přesvědčen, že umím padat. V mládí jsem absolvoval parašutistický výcvik, jeho hlavní součástí byly pády, totiž nácvik obranných mechanismů, které měly jejich důsledky zmírnit, ty pády, které se mi důkladně vryly do jakýchsi vnitřních mechanismů obrany, byly alespoň tři. Po desítky let dokonale fungovaly, ale v ten den už to neplatilo. Můstek s docela významným spádem před našim domem pokryl led, náledí jsem nepostřehl a najednou, jakoby mě nadzvedla neviditelná síla a s plnou intensitou se mnou praštila o zem. Chvíli mě to takřka omráčilo, kyčel, žebra, stehno, všechno nesnesitelně bolelo. Chvíli jsem sbíral síly, abych vstal, bez úspěchu, ze země mě zvedaly dvě kolemjdoucí ženy, na botách měly násady proti uklouznutí.

Snažil jsem se nevěnovat úrazu pozornost, snad se vše uklidní, ale své rozsáhlé podlitiny jsem přece jen ukázal mé ošetřující lékařce, Dr. Horké. Byla jiného názoru a hnala mě na rentgen. Pana dr. Crhu v Ivančicích ale více než má potlučená, leč celá žebra zaujal nejasný flíček na plících a okamžitě mě vyslal na internu k došetření.

Nepatrný stín, který neušel pozornosti dr. Crhy

Dr. Bartlová na Ivančické interně se ukázala jako mimořádně důkladná, o to více, že původ a podstatu neznámého útvaru 18x22 mm nevysvětlilo ani první CT hrudníku. Soudilo se, že by to mohla být Joresova kaverna (způsobena rozpadem někdejšího nádoru plic!), nebo sekundární tumor, způsobený mimoplicní lokalizaci neznámého nádoru (samá radostná zjištění!). Následující týdny, možná měsíce by se daly charakterizovat sloganem: hledá se nádor, ten primární: následovalo CT žaludku, sono, kolonoskopie, gastroskopie, kontrola onkomarkerů (všechny negativní), vyšetření prostaty (ta to také umí) a nic. I po dvou měsících zůstávala nad mým nálezem velká neznámá.

Rozhodnutí: předat na plicní, ať to sledují, kontrolují (že bych kdy přišel do styku s TBC, se briskně vyloučilo). Sledovalo se tři měsíce, měsíců šest, až se (konečně?) útvar pohnul, najednou narostl na 42x38 mm. To už mě pan dr. Havlíček hnal na plicní onkologii.

Stále jsem ještě doufal, že je to jakýsi omyl, nedorozumění, nejspíš je to nějaký banální výrůstek, jakási chrupavka, nebo kus zhuštěného tuku, kdo ví, co se v pozdním věku v lidském těle děje. Když jsem pozoroval své unavené, opotřebované spolupacienty po chemu a ozařování, připadal jsem si, že tam nepatřím, žádné pozorovatelné potíže jsem neměl, nicméně byl jsem nucen se k nim přiřadit.

Další etapou se ve FN Bohunice stala biopsie pod kontrolou CT. Vlastně je to všechno hrozně zajímavé, na internetu najdete vysvětlení funkce vší té moderní diagnostické techniky: při prvních ozářeních (prý jsou těch prostorových snímků desítky) vaše vnitřní prostory dokonale zmapují a změří, diagnostička mapu vašich útrob namaluje na váš bok, potom vezme obrovskou dutou jehlu a namíří. Kamery CT, které vás kolem dokola obklopují, se znovu za značného hluku roztočí a přesvědčí ji, že byla přesná, že se do onoho neznámého výrůstku dokonale strefila. CT se opět zastavuje, uvnitř to cvakne a lékařka s potěšením konstatuje, že odebrala dokonalý vzorek, dva centimetry dlouhý váleček v té chvíli nic neříkající šedozelené hmoty. Na oddělení vás pro jistotu vezou, musíte dát pozor na sebe, žádný unáhlený pohyb, žádné nepřiměřené gesto, hrozí vám pneumotorax. Dovíte se, že plíce pracují ve vakuu, že ranou po odběru by do plic mohl vzniknout vzduch, pravá plíce by mohla utlačit levou i srdce…

Následuje nekonečný den čekání na výsledek, stále v naději, že se vše vysvětlí, že to byly zbytečné obavy, že na onkologii vůbec nepatřím, že mě zítra pošlou domů, konec konců jsem nekuřák, a karcinom plic snad postihuje především kuřáky (dva leželi se mnou).

Čekání na ortel

Domů mne poslali, žel s neradostným poznáním: je to tumor, rakovinový nádor, adenokracinom jako když vyšije. Honem se poučíte na netu: „Adenokarcinom je nejčastějším histologickým typem nádoru u nekuřáků, v České republice je zhoubným nádorem s nejvyšší mortalitou (potěšující zjištění)“. Ukazuje se, že na plicní onkologii nevratně patřím.

Už jen další drobná vyšetření: scintigrafie, vaše kostra je dokonale vypodobněna, dokonce v barvách, názorně vidím (výklad je ovšem nutný), že moje velké klouby, nárty jsou v žalostném stavu, mohutně září, nejvíce svítí 6. a 7. žebro, asi důsledek onoho pádu.

Události dostávají rychlý spád, Bohunice mě posílají ke sv. Anně, kde má plicní chirurgie pozoruhodnou tradici a dostávám termín. Pravda, ještě mám možnost výběru, souhlasit nemusím, namísto chirurgie se mohu rozhodnout pro chemoterapii a ozařování, pravda s nejistým výsledkem. Pro jistotu ještě obcházím povolané osobnosti, všichni mi radí: rozhodně řezat, řezat, řezat.

Den "D" nastává 31. 5. 2012, hned z rána ulehám na operační stůl a svěřuji se osudu, totiž skalpelu Doc. Jedličky, prý nejlepšího operatéra plic, co sv. Anna má. Operace je vlastně z celé té anabáze to nejsnazší, o ničem nevíte, nic vás nebolí, akorát po probuzení na JIPce se nemůžete pohnout. Drény z vašich plic končí v jakési skřínce, dovíte se, že je to vlastně vývěva, tamtéž směruje katétr z močových cest, snímač z ramene a prstu asi způsobuje ty podivné obrazce, které nad vámi neustále kreslí ty nesmyslné křivky na monitoru. Za sklem JIPky je docela živo, ale váš čas se jakoby zastavil, na hodiny nad průhledem vidím, ta vteřinovka je zvláštní, pohybuje se jaksi pomalu, trvá mu to, než poskočí o dílek…Čas se nekonečně vleče…

Nakonec i ty nekonečné vteřiny hodiny a dny uplynou, ještě nějaký den na běžném oddělení a potom už jen poučení: pacient může vykonávat všechny běžné denní činnosti. Co je důležitější, obsáhlá zpráva, kterou dostáváte na odchodnou, říká, že detailní kontrola histologie radikálního řezu i širokého okolí dokazuje, že bujení ještě nestačilo zanechat své stopy v okolí.

Nebudu detailně popisovat týdny a měsíce rehabilitace, kdy se vám obnovují síly, kdy si poprvé troufnete dojít až na konec zahrady a potom denní penzi zvyšujete, kdy si poprvé sedáte znovu za volant a absolvujete první kilometry. Důležitější je, že podrobné kontrolní vyšetření po půl roce ukazuje, že jste zdráv, že můžete vykonávat skoro všechny někdejší činnosti…

Kontrola na plicní onkologii

Proč jsem se rozhodl vám toto všechno vylíčit? Televize koncem roku natočila pořad o důležitosti prevence rakoviny plic. Tvůrce zaujal můj případ, že nebýt onoho nepříjemného úrazu na náledí, nebýt prevence, kterou odstartovalo mé původně jinak zaměřené vyšetření v Ivančicích, můj nádor možná ještě dnes nekontrolovaně rostl a brzy nabyl míry, jejíž důsledky je lepší si nepředstavovat, desítky těch, kteří to nezjistili včas, dnes a denně leží na plicní onkologii s nevelkou nadějí na vyléčení…

Rád bych vám poradil: nekuřte, tato diagnóza postihuje především kuřáky, ročně tato nemoc postihne až na 6000 - 7000 nových pacientů, nejeden z nich přichází pozdě, už nemá naději na úspěšné vyléčení. My, pasivní kuřáci také nejsme této hrozby ušetřeni. Její prevence je vlastně snadná, především zdravý životní styl, dostatek aktivit, fyzických i duševních, střídmá strava, střídmé pití, ale pokud možno i občasná kontrola stavu vašich dýchacích orgánů.

Imrich Lencz

Poznámka: Snímky jsou z TV pořadu: „Na pomoc životu – Prevence rakoviny plic“, natočeného společností Beny TV

Další články autora