Máme rádi zvířata...
 
Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata,
Protože jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradě, zahradě, zahradě
Nehlaďte lva po bradě, ukousne vám prst.

Nedávno na stránkách našeho magazínu začal úspěšný seriál, do kterého přispíváte svými příběhy. Seriál má název "Máme rádi zvířata...". Jak bude dlouho trvat, bude záležet jen na vás tím, že se rozpomínáte a budete nám posílat své příběhy. Nejedná se o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé, zajímavé příběhy o zvířátkách a zvířatech kolem vás.

Zde je další váš příspěvek o zvířátku, které se jmenuje possum a patří tak jako klokani ke zvířatům v Austrálii chráněným. Své zážitky s nim popsal vtipně Ivan Kolařík.

Kam s ním...

Nejsem žádný drsný, neotesaný chlap, který v začouzené putyce u piva mele nesmysly a holduje vulgaritě. Naopak. Odjakživa jsem byl jemnocitný člověk, který nejenom vidí, ale všemi póry těla i vstřebává krásy kolem sebe. Zasněžená krajina, rozkvetlé louky a kupky sena dovedou se mnou emocionálně zacloumat zrovna tak jako tóny Smetanovy Vltavy, pohled na impresionistická plátna nebo na polonahá snědá těla plavkyň na místní pláži. Zrovna tak se rozplynu pohledem na téměř jakékoliv zvířátko. Ano, jsem milovníkem zvířat a není v mé povaze trhat mouchám křidélka, nafukovat žáby, přivazovat kočičkám na ocásky bábrlata či jakkoliv jinak zvířátka trápit. To, že jsem jednou klackem k smrti umlátil sousedovic kočku, protože v hubě nesla uloveného vrabce, si dodnes vyčítám. Zrovna tak jako to, že jsem brokovnicí zprovodil ze světa zajíce, kterého mi sice žena Máňa láskyplnně později udělala na smetaně, ale kterého mi bylo tak líto, že jsem se ho ani nedotkl. Jednou jsem se dal bláhově přemluvit, abych šel s kamarádem na ryby, ale neměl jsem to dělat, protože jsem nedokázal kapříkovi vydnat háček a vůbec ne ho pak zamordovat. Na zajíce plné broků a ryby plné zrezivělých háčků se proto nemohu ani podívat...

Zato však mohu oči nechat na rozkošně okatých a chlupatých possumech, kteří si oblíbili naši zahrádku. Dlouho jsem obdivoval tato v Austrálii chráněná zvířátka, která mě uchvacovala svými nočními reji po stromech, svou téměř opičí obrtatností lézt po telegrafních drátech, někdy dokonce i s mrňavým děťátkem na hřbetě. Líbila se mi také jejich nebojácnost když jsem na ně posvítil baterkou; zastavili se na drátě a velikými kukadly zírali do jejího světla. Byl jsem rád, že si possumové vybrali zrovinka naši zahrádku a byl jsem si jistý, že šestým smyslem ve mně poznali milovníka zvířat, který by neuškodil ani mouše a který jim bude podstrkovat nakrájená jablíčka. To jsem také vskutku po určitou dobu dělal a byl jsem šťasten, když jsem mohl za hlubokých nocí pozoroval ne jednoho či dva, ale hejno possumů debužírujících na námi připravených pochoutkách. Tato milá zvířátka byla očividně ráda, že nemusí celou noc promrhat hledáním potravy a za milostného tokání, které jenom possumové dovedou (kresba zdroj: www.artsinthehills.com.au), se na sebe vrhala a mrouskala až do samého rána.

O svou radost s našimi possumy jsem se jednoho dne při barbeque a pivě pochlubil sousedům, kterým jsem barvitě vykládal jak se o chlupáče staráme, jak je krmíme a jak si oblíbili zrovna naší zahradu. Reakce sousedů mě zarazila.

„To snad nemyslíš vážně,“ přerušil moje vyprávění soused Jim.

„Von se asi zbláznil,“ prohlásil Peter. „Rozuměl jsem dobře?“ dodal. „Tak ty ty potvory ještě krmíš! Tak to musíš bejt pěkně padlej na hlavu,“ řekl a zdálo se, že doposud dobrá nálada vyprchala jako pára nad hrncem.
 

„No copak je na tom tak hroznýho, že pečuju o australskou zvířenu?“ otázal jsem se zřejmě najivně, protože nakrknutí sousedi mě zvýšenými hlasy jeden přes druhého začali poučovat jaká vlastně hrozná zvířata possumové doopravdy jsou.

„Za prvé, ty zvířata nejsou jenom u tebe, ale ty jsou všude,“ řekl Fred znalecky a sousedi zanotovali jako jeden hlas: „Všude!“

„Počkej až se ti jeden z těch tvejch milovanejch bestijí uvelebí v podkroví, kde začne dělat paseku, kde se pak bude množit a kde všichni dohromady budou močit tak, že ti prosákne strop, kterej ti nakonec spadne na hlavu. Pak teprve budeš vidět jaký to jsou přívětivý zvířátka,“ řekl potměšile Bob a odplivnul si.

„Jo, a počkej až vám úplně vohlodaj všechny květy a úplně zrujnujou zahradu,“ téměř hystericky se vmísila do debaty Bobova manželka Sarah. „Když si vzpomenu jak krásný jsem měla růžičky a co mně z nich teď zbylo. Já bych vyvraždila všechny slavný possumy a nechala bych si z nich uštupovat na zimu štucel, jenže ten blbej government je eště navíc chrání,“ dodala a na uklidněnou do sebe nalila tuplovanýho panáka.

„A co teprve ten citróník, na kterej jsem chodil po léta čůrat, aby se mu dařilo. Z toho je teď suchej pahejl,“ smutně dodal Bob.

„A tím, že je chráněj tak jich je čím dál tím víc,“ řekl zachmuřený Jim.

Debata o possumech trvala ještě pěkně dlouho a nakonec, abych si usmířil jinak přívětivé sousedy, musil jsem slíbit, že possumy přestanu krmit, a že když jsem tedy proti tomu abych jim nasypal utrejchu, tak je alespoň musím pochytat do klece a odvézt na jiné místo. Pokud možno pěkně daleko od nás, protože se ty potvory vracejí.

Slib jsem dodržel, protože nakonec i žena Máňa pozorovala, že jí rapidně chřadne květena na jejích milovaných keřích.

Lapnout possuma do klece na jablíčko byla hračka. Horší to však bylo s jeho odvozem, protože přemísťování possumů je přísně zakázáno. Nicméně jsem chycená zvířátka pod rouškou tmy vozil do opuštěných parků, kde jsem je pouštěl na svobodu. Akorát jsem se nestačil divit, že přesto, že jsem jich přemístil nejméně dvacet, chlupáčů na zahradě neubývalo. Chytání a přemísťování possumů byla vskutku Syssyfova práce. Ztráta času, protože se zřejmě ti hajzlíci pudově vraceli do svých obydlí na naší zahrádce, ke kterým k naší hrůze patřil i náš komín.

Na to jsem přišel jednou večer, když jsem seděl blízko krbu a najednou jsem slyšel hlasité škrábání a neklamné possumovské zvuky.

„Máňo, člověče, já se vsadím, že nám ta potvora omylem padla do komína,“ zvěstoval jsem starostlivým hlasem manželce, která vydala rozkaz ať okamžitě vylezu na střechu zjistit co se děje. S hrůzou jsem doopravdy zjistil, že na dně třímetrového komína si pohodlně hoví possum. Už jsem viděl jak nám celej od sazí vnikne do obýváku, ze kterého nám udělá kůlničku na dříví. Přepadla nás panika.

Telefonát na profesionálního lovce possumů potvrdil naše obavy. Zvíře nespadlo do komína omylem, nýbrž si zcela rafinovaně komín, NÁŠ komín, vybralo za svůj nový domov. Lovec byl ochoten přijet na to tata, avšak odstranění possuma by stálo moře peněz. Zatnul jsem proto zuby a oznámil Máně, že ho chytnu sám. A zadarmo.

Nejprve jsem zatopil v krbu doufaje,že dým a žár obyvatele vystrnadí. Trošku jsem se sice chvěl, že komínem do bytu nám může třeba taky nakrásně propadnout zuhelnatělé tělíčko, ale naštěstí se tak nestalo. Possum srdnatě zátop přežil. Potom jsem opatrně do hlubokého komína spustil na provázku připevněné kousky jablíčka a zvenčí ke komínu připevnil klec, do které jsem fikaně nastražil další kousek jablka namazaného medem. A ejhle! Ráno byl v kleci prskající possum veliký jako macek. Rozjařen jsem oznámil dobrou zprávu Máně a oba jsme si oddechli. Naše radost však neměla dlouhého trvání, neboť zuřivé škrábání uvnitř komína opět oznámilo přítomnost possuma.

Vyšplhal jsem se na střechu, do komína spustil kameru upevněnou na špagátě a modlíce se aby se neuvolnila a nespadla jsem ji pomaličku spustil do šachty filmujíce co se děje uvnitř.

„Do prdele, Máňo, tady jsou dokonce possumové dva, malej a velkej. Já se vsadím, že jsem do tý klece lapil jinýho possuma než toho z našeho komína. Vždyť se to jima tady jenom hemží. Já si toho possuma v komíně musím nějak voznačit, abych si byl jistej, že chytám toho správnýho,“ řekl jsem a netrvalo dlouho, než jsem přišel na ďábelskou strategii.

Vzal jsem plechovku bílé barvy jejíž obsah jsem rychle vylil na nic netušící, dole v komíně si hovící mámu s mladým. Trošičku jsem měl výčitky svědomí, co kdyby jako toto...Kdyby ta barva milé possumy v komíně usmrtila. Naštěstí se to však nestalo. Brzo ráno jsem šel totiž zkontrolovat klec a k mému úžasu v ní vystrašeně seděli oba nevítaní obyvatelé našeho komína. Byl ale na ně vskutku žalostný pohled. Máma totiž slízala dětátku z kožichu barvu takovým způsobem, že mladej vypadal jako punk a jako ježek zároveň. Srdce se mi žalem sevřelo nad touto směšně vypadající dvojicí...

S klecí jsem zajel nejméně deset kilometrů do krásného parku, kde jsem milé possumy vypustil na svobodu s přáním všeho nejlepšího. Maminka s ježkem na zádech vylítla z klece jako raketa a hbitě se vyšplhala na nejbližší blahovičník z něhož si mě smutně měřila.

Já pomalu zamířil k domovu modlíce se v duchu, aby si rodinka v pro ně novém prostředí našla nějaký přívětivý komín nebo alespoň strom, ze kterého by nebyla vystrnaděna jinými possumy, což se prý normálně stává a noví possumové pak zajdou hlady.

Tu noc jsem nespal dobře. Rušilo mě dupání possumů po naší střeše a jejich hlasité výkřiky lásky.

Kdo nežil v Austrálii nebude věřit, že těchto sveřepých zvířátek se nelze zbavit ať se třeba postavíte na hlavu.

Poznámka autora: vačnatec possum je v češtině tzv. opossum
 

Ivan Kolařík
 

Anotační foto WIKIPEDIA
https://www.australiangeographic.com.au/
https://www.abc.net.au/