O jedné zajímavé variaci bydlení seniorů v Holandsku.

Samozřejmně, kdo tu u nás  byl a nebo ten, kdo četl Čapkovy "Obrázky z Holandska” a vzpomene si na jeho roztomilé kresbičky, které knihu doprovázejí, ten to ví. Nejvíc je tu domečků se zahrádkami, selských stavení rozhozených v zelených pastvinách lemovaných místo plotů malými vodním kanálky, zvanými "sloot” , na pastvinách kravičky a ovce, jako hračky. Nahoře na severozápadě pak téměř souvislý pás měst, nazývaný Randstad. Okrajové město. Město, roubící zemi. Ale k tomu musíte bohužel v posledních desetiletích přidat spoustu silnic a dálnic a na nich ještě větší množství aut. Nikdo neví, co s tím. Někdy si říkáme, že za pár let tu budou jen silnice a něco luk, na kterých budou udiveně koukat poslední kravičky. Jinak jen města a městečka a především ty silnice. A auta. A pár zbloudilých cyklistů, kteří mají naštěstí svoje cesty "fietspady”. Ale já vám chci napsat o něčem jiném.

Skoro v každém městečku i vesnici tu máme domovy pro seniory a speciální samostatné byty pro seniory, které se tak zvaně "opírají” o tyto domovy.  Potom domov s částečnou péčí pro seniory,kteří potřebují denně či jen občas malou pomoc, například při mytí a oblékáni nebo při nákupu. Další pečovatelské domy jsou pro ty, kteří už potřebují soustavnou lékařskou péči. V posledních letech se všechny vládní i jiné instance, které to mají na starosti, snaží, aby senioři bydleli pokud možno co nejdéle ve svém bytě či domečku, na který jsou zvyklí. Existují proto organisace, které se to umožňují všemožnými službami. Od rozvážení jídla nazývaného "Stolečku prostři se” po praní prádla, úklid a různé jiné pomoci v domácnosti v tom případě, že senioři krátkodobě onemocnějí. Také každodenní návštěva ošetřovatelky u chronicky nemocných je zajištěna. Platí se za to, ale pokud je někdo opravdu nemajetný, dá se to vždy nějak zařídit. Patří to k povinostem města, čili magistrátu.

Chci vám napsat o jedné velmi zajímavé variaci bydlení seniorů. Je to tak zavné "centrální bydlení”, podporované stejnojmennou vládní organisací, kde jsou všechny formy tohoto druhu bydlení soustředěny.

Poslechněte si, co vypráví 75 letá paní Fien z města Amersfoortu: "Pocházím ze statku, z vesnice, kde se všichni znali. Nemám ráda domky se zahrádkami, které mají dva metry vysoké ploty, aby na sebe lidé neviděli”.

Proto bydlí Fien sice ve městě, ale ve dvoře, okolo kterého stojí 60 rodinných domků s celkem 100 obyvateli. Domy stojí v kruhu, uprostřed je velká zahrada, kde se dá v létě krásně sedět pod stromy na trávníku, kde si mohou hrát děti a o kterou se všichni společně starají. Fien sama také pracuje ve skupině těchto zahradníků, kteří jsou za zahradu zodpovědní. Každých pět ýdnů je jeden den určen na "velké” práce. Je to velmi hezké, všichni si nechají společně dovézt z restaurace nějaké jídlo, aby mohli celý den věnovat zahradě. V těchto velkých pracech je také zahrnuta údržba klubovní budovy uprostřed zahrady, která je pro všechny společná a kde se spolu scházejí obyvatelé, potřebují-li se o něčem poradit a projednat. Každý den ráno se tam také sejdou na kávu ti, kteří mají čas a náladu.

Další obyvatelka 67 letá paní Anna  dodává : "Velká výhoda je ta kruhová forma staveb i zahrady. Jsme blízko sebe, ale současně máme soukromí. Nikdo se nemůže dívat druhému do oken. Chceme-li někoho navštívit, tak vždycky zazvoníme, či zaklepeme. Sousedské vztahy mohou být samozřejmně dobré také v normální ulici, ale to je náhoda. V našem společenství je toto sousedství, kontakt a vzájemná pomoc úmyslně vyhledáváno. Pokud potřebujeme, najde se v našem společenství vždy někdo, kdo pomůže. V případě nemoci, kdy je třeba nakoupit a uklidit a obstarat různé věci je to velmi příjemné”.

V  tomto dvoře bydlé věkově různorodá společnost, rodiny s dětmi, samostatní jedinci, děti jen s jedním rodičem. Nejmladší dospělé obyvatelce je 26 let, nejstarší 78. Všechno je dobrovolné, někdo vyhledává společnost ostatních častěji, jiný méně. Pro starší obyvatele je hezké vidět okolo sebe vyrůstat děti.

Těchto projektů "centrálního bydlení” jako je tento "Dvůr budoucnosti” je v Nizozemí více. Paní Fien bydlela už předtím v jednom z nich, ale cítila se příliš zavázána zůčastňovat se společných aktivit a to jí nevyhovovalo. Například bylo v této skupině zvykem, že všichni každý večer společně jedli. V novém bydlišti to není potřeba. Je sice skupina, která si někdy společně vaří, ale toho se každý zůčastňuje skutečně jen tehdy, když má náladu. Samozřejmně jsou v tomto "dvoře” všichni společně zodpovědni za různé věci, ale tento aspekt si zvolili dobrovolně. Každý má svůj vastní život a vlastní dům. Ti, kteří jsou v pensi, věnují "dvoru” více času a energie. Pochopitelně se vyskytnou někdy mezi obyvateli problémy a mnohdy zase také schůzují o věcech, které nepřipadají každému stejně důležité. Podle názoru paní Fien je potřeba se přizůsobit druhým a hlavě se nerozčilovat nad každou maličkostí. Například nad tím, když sousedé jednou neuklidili před společným vchodem do domu. Všechno potřebuje svůj čas a trvá déle, než každý z obyvatelů dvora přesně ví, jaký podíl na společném životě se od něj očekává. Fien se například na začátku domnívala, že musí být každý večer ve společném baru na skleničku, což se jí příliš nelíbilo. Ale naštěstí to  opravdu nebylo nutné. V celém "Dvoře budoucnosti” panuje velká tolerance.

Před desetli lety byla paní Fien jednou z iniciátorek stavby tohoto bytového komplexu. Zůčastňovala se porad na radnici, s architekty a dalšími budoucími obyvateli,ke všemu se mohla vyjádřit, na všem se podílela. A její názor byl respektován

Samozřejmně je tento způsob bydlení určen je pro ty, kterým vyhovuje a kteří jsou ochotni obětovat trochu ze svého soukromí. Je to ale jen malý a zcela dobrovolný ústupek . Tak zvaná "privacy” je v Nizozemí nedotknutelná a i tato forma bydlení privátní sféru zcela zaručuje.

Věra Pokorná