Bajka z australské buše Pøíhoda, o kterou se s vámi chci podìlit, je stará, prastará, snad z doby, kterou aboriginálové nazývají „dream time“, a vyprávìl mi ji starý blahovièník, který to vše ještì pamatuje.
Tak tam nìkde, uprostøed divoké a nekoneèné australské buše, ¾ili v dobrých sousedských pomìrech starý, vyslou¾ilý vombat Herbert a slièná, mladá klokanice Stella. Èasto se potkávali na ranní a podveèerní pastvì, prohodili slovo o tom, ¾e letošní léto není tak pìkné, jako bylo to loòské, k èemu¾ vombat Herbert obèas dodal, ¾e on pamatuje léta ještì horší ne¾ to letošní a na druhé stranì také mnohem lepší ne¾li to loòské. Stella se s ním zase podìlila o novinu, ¾e ta mladá od Dolního potoka tomu svému králièímu moulovi zahýbá s tím ušákem s èerným flekem na levém boku, a ¾e ten nový vrh v králièím pelechu je jako by mu z oka vypadl.
Nyní bych snad mìl blí¾e popsat klokanici Stellu. Štíhlá, ztepilá, a kdyby se v té dobì konaly volby královny krásy, jistì by obsadila snadno první tøi místa. Stromy prý neobcházela, ale pøenášela se pøes nì dlouhými a ladnými skoky a øíkalo se o ní, ¾e kdy¾ skákala, její nohy se zemì témìø nedotýkaly.
A tak èas plynul pokojnì, a¾ jednoho dne vombat Herbert nevyšel na svoji ranní pastvu. Stella tím byla trochu znepokojena, starý vombat si v poslední dobì více a více stì¾oval na svùj zdravotní stav, zrak slábne, klouby bolí, ale v podstatì si øekla, ¾e Herby, jak vombatu Herbertovi øíkala, se jen rozhodl si trochu pospat. Kdy¾ se však Herbert neobjevil ani druhého a ani tøetího dne, odskákala naše Stella k Herbertovu doupìti a smutný pohled se jí naskytl. Ubohý Herbert u¾ ani ze svého doupìte vylézt nemù¾e, zrak vypovìdìl úplnì a staré, revmatické klouby odmítají poslušnost. Zle je, milá Stello, mùj èas se naplnil, a i kdy¾ se mnì, upøímnì øeèeno, ještì nechce, nezbývá mi ne¾li se odebrat tam, kam všichni staøí vombati odcházejí, do velké nory vlevo od obláèku nad Air Rockem.
A tu nastal vpravdì první, historický moment. Stella se rozhlédla po bujné a štìdré australské buši a v její malé, klokaní hlavièce se zrodila pøekrásná myšlenka a poprvé v této širé zemi pronesla zaklínací formuli „no worry mate" (¾ádné starosti kámoši) a ješte dodala „she'll be right mate".
Potom øekla, hele Herby, pastvy je habadìj, jsem mladá a silná, mám prázdný vak, na rodinu zatím nepomýšlím, kdo by se s tìmi haranty chtìl zlobit, a tak budu trhat trávu do vaku a tobì ji dvakrát dennì pøinesu a bude po starostech. Není tøeba podotýkat, ¾e starý vombat Herbert tuto ušlechtilou nabídku s radostí pøijal a od toho dne bylo mo¾no vidìt klokanici Stellu, jak pilnì do svého vaku trávu sbírá a dlouhými, ladnými skoky (v¾dy» víme, ¾e se o ní øíkalo, ¾e se zemì sotva dotýká) ji pøináší vdìènému Herbertovi.
Jednoho dne navštívil Stellu králík Jeroným, staøešina králièího rodu, poptal se na to a potom zase na ono, a nakonec pøešel k vìci, kterou mìl na srdci. Víš milá Stello, jsem ji¾ stár, nohy ji¾ tak dobøe neslou¾í, slechy také ji¾ nejsou, co bývaly, lišku bych sotva slyšel a jistì bych jí neutekl. A tak jsem si jako tento myslil, zda bys nebyla tak laskavá, a kdyby tì to pøíliš neobtì¾ovalo, nepøinesla mi, semo tamo, asi tak tøikrát dennì, nìco k snìdku. Bez velkého rozmýšlení Stella ve své dobrodušnosti ihned svolila, a tak od pøíštího dne na své pastvì sbírala do vaku trávu nejen pro starého vombata Herbyho (jak mu øíkala), ale i pro staøièkého králièího patriarchu Jeronyma.
Jednoho slunného australského dne navštívil starého králíka Jeronýma vzdálený bratranec z otcovy strany, králík jménem Alfons a kdy¾ se dozvìdìl, jak Stella pomáhá nejen vombatu Herbertovi, ale i bratranci Jeronýmovi, zle se zakabonil a ihned se vydal za králem australské buše, psem dingem, Cézarem. Mluvil s ním z uctivé vzdálenosti, nebyl si toti¾ zcela jist, zda je král buše Cézar ji¾ po jídle, a zahovoøil takto: „Moudrý a stateèný králi buše, králi Cézare, jistì se ti ji¾ doneslo k tvému bystrému sluchu, jak klokanice Stella pomáhá starému vombatu Herbertovi a bratranci Jeronýmovi. Jsem si naprosto jist, ¾e sdílíš mùj názor, ¾e to není spravedlivé a ¾e je to (a nyní poprvé padlo to nové slovo), ¾e je to diskriminace. Hleï, moudrý vladaøi, také já nejsem z tìch nejmladších, mnohdy se mi ráno ani nechce z teplého pelíšku a pøesto musím sám sobì potravu shánìti“.
Vladaø Cézar králíka Alfonse trpìlivì vyslechl (byl toti¾ na štìstí pro ušáka ji¾ po snídani) a kdy¾ potom vše peèlivì uvá¾il, dal ušáku Alfonsovi za pravdu. Kdy¾ Stella pomáhá Herbertovi a Jeronýmovi, proè také nepomáhá Alfonsovi, jak by bylo spravedlivé.
A tak se ihned vypravil za klokanicí Stellou a takto jí pøikázal. „Stello, není správné a spravedlivé, ¾e pomáháš jenom Herbertovi a Jeronýmovi, jsou i jiní, kteøí tvé pomoci a podpory potøebují a od dnešního dne tomu bude jinak a budeš nyní pomáhat všem, kdo tvoji pomoc potøebují. Kdo je tím, kdo tvoji pomoc potøebuje, bude urèovat zde pøítomný pøítel, králík Alfons. A já na to, za malý poplatek, øeknìme jednoho králíèka dennì, budu dohlí¾et“.
A tak od toho dne sbírala klokanice Stella trávu nejen pro vombata Herbyho a králíky Jeronyma a Alfonse, ale i pro øadu Alfonsových pøíbuzných a pøátel. Jeden z nich si namohl pøi rozmno¾ovacím aktu jednu zadní konèetinu, druhý by rád prozkoumal, proè sluníèko vychází na východì a zapadá na západì a uznejte sami, zda má, pøi tak zodpovìdné a dùle¾ité práci, ještì èas starat se o ten kus ¾vance.
Jednoho dne se však zjistilo, ¾e ve vaku, který pro tento úèel klokanice Stella potøebovala, není dostateèné mno¾ství trávy, potøebné uspokojit všechny zájemce, a na nìkteré z nich, v tomto pøípadì velice èasto na vombata Herberta a králièího staøešinu Jeronýma, se jaksi nedostalo. Sešli se tedy král australské buše dingo Cézar a králík Alfons a urèili takto: Stella v¾dy uškubne jeden trs trávy a dá ho do vaku, a dva trsy sní sama. Po nìjaký èas to skvìle pracovalo, jeden trs do vaku, dva trsy do ¾aludku, jeden trs do vaku, dva trsy do ¾aludku a tak dále.
Potom však pøišli další králíci a ka¾dý mìl velice dobrý dùvod, proè se nemù¾e pást sám a souèasnì pøibyla do slovníku další dvì klíèová slova – právo a povinnost. Ano, oni mají pøece plné právo se do¾adovat z toho èi jiného dùvodu zajištìní pravidelného pøísunu trávy a klokanice Stella má zase povinnost tento pøísun zajistit.
Po nìjaké, pomìrnì krátké dobì, se dostavil nedostatek potravy pro všechny zájemce a nebuïme pøekvapeni tím, ¾e to byl opìt vombat Herbert a patriarcha Jeroným, kdo šli spát s prázdným ¾aludkem, ale snad to není ani tak podivné, v¾dy» pøece víme, ¾e jim nohy ji¾ pøíliš neslou¾ily a tak ti èilejší a rychlejší byli u mísy v¾dy první.
Opìt tedy zasedla rada, slo¾ená tentokrát nejen z krále buše Cézara a králíka Alfonse, byla pøizvána i Alfonsova ¾ena Cleo (za králièí samièky) a Alfonsùv syn, zástupce králíkù s odlišnou sexuální preferencí, a øada dalších. A bylo rozhodnuto takto: Jednou do vaku, jednou do ¾aludku, jednou do vaku, jednou do ¾aludku a tak dále. Kdy¾ ani to nepøineslo ký¾ený výsledek, pøišlo nové rozhodnutí, které znìlo: Dva velké trsy do vaku, jeden malý do ¾aludku, dva velké trsy do vaku, jeden malý do ¾aludku. Také bylo klokanici naøízeno, aby zaèala ráno sbírat o hodinu døíve a naopak, aby pracovala veèer o hodinu déle.
Vše se zdálo jak¾ tak¾ fungovat, i kdy¾ se stále na všechny nedostávalo a starý vombat Herbert se pøece jen musel odebrat do toho obláèku nalevo od Air Rocku a staøešina králièího rodu Jeroným odešel do zemì vìènì zelené trávy.
Jednoho dne se doneslo k vládci buše, dingovi Cézarovi, ¾e proradná klokanice Stella sem tam podvádí, nìkdy dá pouze jeden trsek trávy do vaku a jeden do ¾aludku a tuhle prý, minulý týden to bylo, dala pouze jeden trsek, pova¾te pouhý jeden trsek do vaku a dva trsy nadmìrné velikosti sama snìdla.
I rozhnìval se Cézar velice a zavolal si Stellu (po pracovní dobì ovšem) a pravil hlasem nazlobeným: „Tak takhle milá Stello, takhle tedy ne. Podvádìt a ujídat zaslou¾ený krajíc tìm, kteøí na to mají plné právo, to by tak hrálo.“ A zavolal orla a poruèil mu. „Orle, od dnešního dne budeš bez hnutí viset na báni nebeské a sledovat tadyhle Stellu, zda nepodvádí. Je zcela pochopitelné, ¾e kdy¾ budeš hlídat Stellu, aby nás nepodvádìla, nebudeš mít èas sám si nalovit drobné hlodavce, jako¾ i ještìrky a podobnì, a tak bude na Stelle, aby pøi sbírání trávy sebrala i nìjakou tu pøišlápnutou myšku, èi ještìrku.“
Po nìjaký èas šlo vše jako na drátku, a¾ na to, ¾e si orel zaèal stì¾ovat na pøemíru práce, však také zkuste viset celý den na nebeské báni a ještì sledovat orlím zrakem, zda nedochází k podvodným èinùm ze strany proradné klokanice Stelly. Cézar jeho stí¾nost peèlivì vyslechl a dal mu za pravdu a rozhodl, ¾e orel dostane k ruce párek mladých sokolù švarných, kteøí budou dr¾et strá¾ a hlídat, a on, orel, bude organizovat jejich slu¾by. Snad stojí ještì za zmínku, ¾e v zimních mìsících, kdy se rozednívá pozdìji, a naopak sluce zapadá døíve, byli do slu¾by povoláni i noèní ptáci, jako napøíklad sovy.
A tak ¾ivot šel dál a dalo by se øíci, ¾e to byla zlatá doba rozkvìtu lesní øíše. Doba rovnosti a sociální spravedlnosti. Vládce buše Cézar vše moudøe spravoval, vše za drobnou odmìnu nìjakého toho králíèka sem a tam, orel organizoval svoji vzdušnou squadronu, zaè se mu dostávalo stravy vybrané, sokolíkùm a sovám potom stravy pøebrané a králík, studující dráhu slunce, v èele hojných asistentù a pomocného králièího personálu je ji¾ na samém prahu poznání, které mu umo¾ní dráhu slunce zmìnit. Ale i jiným obyvatelùm buše se dostává dosud nepoznaných svobod a pøíle¾itostí. Tak si vezmìte napøíklad ¾áby. Kde kdo se jim smál pro jejich skøehotavý hlas a nejvíce se jim smáli zpìvní ptáci, potvùrky jedny. Byl to konec koncù typický pøíklad diskriminace. Takový zpìvný pták si trylkuje a prozpìvuje a ¾ába, a» dìlá co dìlá, tak jen skøehotavì kuòká. I rozhodl vládce buše, moudrý dingo Cézar, králík Alfons a králièí komise zatoèit s diskriminací takto: „Zpìvnému ptactvu se s okam¾itou platností zakazuje zpívat a trylkovat a bude ustavena zvláštní komise, která bude na tento zákaz dohlí¾et. ®abám potom bude poskytnuta finanèní podpora na otevøení ¾abí konzervatoøe, specializované na ¾abí zpìv.“ Je nutno pøiznat, ¾e tento pokus se setkal se znaèným úspìchem, ¾áby se sice nenauèily zpívat, ale ji¾ se dokázaly klanìt obecenstvu, to vše pod dohledem profesorù ¾abího zpìvu a jiných akademikù.
Vše bylo tedy v nejlepším poøádku, èi snad nebylo? Snad jen taková malièkost. Klokanice Stella, kdysi silná a ztepilá, o které se øíkalo, ¾e se zadními bìhy snad ani zemì nedotýká, zaèala díky návalu práce a nedostatku potravy chøadnout. Její silné zadní nohy, které ji dokázaly pøenést i pøes ten nejvyšší eukalypt, pøestávaly slou¾it, a silná oháòka, kterou dr¾ela v¾dy hrdì vztyèenou pøi jejich obøích skocích, jí nyní slou¾ila spíše jako berle. Svùj vak, soustavnì pøetì¾ovaný obrovskými dávkami trávy, témìø plou¾ila po zemi.
Na to se ani jinak trpìlivý Stvoøitel nemohl déle dívat, i zavolal si vombata Herberta a králíka Jeronýma a pravil: „U¾ se nemohu dále dívat na to, jak s tím ubohým tvorem zacházejí, dojdìte pro ni hoši, dáme jí tu nejlepší nebeskou pastvinu, jakou tady máme. Však si to zaslou¾í a já ji udìlám opìt tak silnou a ztepilou, jakou kdysi bývala. I stalo se.
První to zjistil sokolík švarný, na kterém bylo pøevzít ranní hlídku. Rozhoøèenì letìl informovat orla a ten potom vládce buše, dinga, zvaného Cézar. Cézar se rozzlobil, co je to za poøádek, sluníèko vysoko a klokanice Stella si lebedí pod gumovníkem. Ihned se tam rozbìhl, aby zjednal nápravu, ale ubohou Stellu našel ji¾ ztuhlou, bez ¾ivota. Ještì ho napadlo, ¾e by mu mohla poslou¾it jako snídanì, ale kdy¾ zjistil, ¾e pod kù¾í ubohé Stelly není ani špetka masa, jen tuhé šlachy, tak se s nechutí odvrátil.
A tak se èasy prudce zmìnily. Nebylo nikoho, kdo by potravy nanosil. Králíci, kteøí pamatovali ještì doby, kdy se sami pásli, ji¾ dávno pomøeli a nové generace králíkù nevìdìly, jak na to. Stejnì na tom byli však i orlové, sokolové švarní i noèní sovy. Ti starší ji¾ dávno zapomnìli, jak lovit, a ti mladší se tomu nikdy nenauèili. Jen dingo Cézar na tom byl dobøe. Hladem zesláblí králíèci se bezmocnì máto¾ili krajinou, nemìli ani sil utíkat a Cézarovi staèilo jen jít, sbírat je a pojídat. Musíme mu však pøiznat k jeho dobru, ¾e naposledy se¾ral èleny antidiskriminaèní komise, aby tato dohlí¾ela na to, ¾e bez jakékoli diskriminace po¾írá králíky bez rozdílu pohlaví, nábo¾enství a politické pøíslušnosti.
Kdy¾ však slupnul posledního èlena ji¾ zmínìné komise, pøepadla ho náhle nemilá myšlenka. Vše ji¾ snìdl, nic nezbylo, co bude jíst zítra?
V tomto místì vyprávìní starého blahovièníku skonèilo. Nebyl si jist, co se potom s Cézarem stalo, ale prý od jednoho ledòáèka obrovského slyšel, ¾e pošel bídnì hlady a jeho psí duše za trest bloudí krajinou a pøevtìluje se a pøevtìluje…
Jaké štìstí, ¾e my, lidé jsme tak neskonale moudøí, ¾e ¾ádným Cézarùm a Alfonsùm na jejich vìjièku nesedáme.
