Jak jsme se plavili do Benátek První polovina sedmdesátých let. Právì jsme se vzali a plánovali se ¾enou dru¾stevní byt, spoleèné potomky a zatím i pár cest po svìtì. Oba jsme mìli práci, která nás bavila a zatím nám nikdo nebránil ani trávit spoleèné dovolené tam, kde jsme si pøáli. Byli jsme mladí a jak se komunisté mylnì domnívali, snad i dostateènì hloupí a perspektivní. V èem¾ se ovšem velmi mýlili, hlavnì kádrovák a fanatický komunista Sedmera v jihlavském Okresním kulturním støedisku, kde jsem byl metodikem pro mimoškolní vzdìlávání.
Pozdìji za mnou pøišel soudruh Sedmera s nekompromisní nabídkou vstupu do jeho strany a výètem výhod, které by mi to pøineslo. Zatím to ale nehrozilo. A tak jsme s man¾elkou jednoho dne bez problémù obdr¾eli povolení k zájezdu do jugoslávské Rovinì.
Autobus nás pøevezl pøes hory do úplnì jiného svìta, jaký jsme dosud neznali, do zemì, která se svobodou svých obyvatel zcela lišila od jiných socialistických klecí, podøízených novodobému ruskému impériu Bre¾nìva. Tady bylo Titovo ,,slobodno“, pøesto¾e pro nás tehdy omezené poni¾ujícími dohodami mezi vládami našich zemí. Aby našinci nemohli prchnout, nesmìli vyjí¾dìt na Západ.
Rovinj - Rovigno bylo krásné poloitalské mìsto a my si vychutnávali koupání v moøi i pobyt na nudistických plá¾ích, potom jsme se naveèer vraceli kolem malého autobusového nádra¾í, odkud co chvíli vyjí¾dìly autobusy do italského Trieste.
Terst patøil kdysi Rakousko - Uhersku a ¾il tam náš Josef Ressel, vynálezce lodního šroubu. Lístky byly levné a nebylo to daleko, jen pár kilometrù. Rozhodli jsme se, ¾e se tam podíváme.
Ale ne¾ jsme se dostali k realizaci této zajímavé myšlenky, upoutaly nás plakáty místních cestovek, zvoucí k celodennímu výletu lodí do italských Benátek. Øekli jsme si s man¾elkou, ¾e také zkusíme tohle!
®enì zazáøily oèi. Nemuseli jsme si nic øíkat. Hlavami nám proplouvaly gondoly, tøpytil se Do¾ecí palác a hrbily se mosty nad kanály z Benátské maškarády pana Goldoniho. A tak jsme vyrazili do místních cestovek. V té první nás radostnì uvítali, ne¾ uvidìli naše èeskoslovenské pasy. „Litujeme, ale máme zákaz, nesmíme vás zaøazovat do zájezdù. Vaše vláda si to nepøeje, ponìvad¾ vaši lidé utíkají na Západ."
Obešli jsme všech 26 cestovních kanceláøí a v té poslední mi došla trpìlivost a vytáhl jsem z tašky jedno zapomenuté lejstro. Kopii mého dekretu èestného konzula australského kní¾ectví Hutt River, kterou jsem dal svého èasu v Jihlavì ovìøit notáøem, opatøit kolky a razítky.Vypadalo to velkolepì a pracovnice cestovky s tím u¾ nemìly problém. Mohli jsme zaplatit a byli jsme zaøazeni do zítøejšího zájezdu lodí do Benátek. Brzy ráno, aby nás nevidìl náš prùvodce, jsme se odebrali k pøístavišti. Na bílý výletní parník vstupovali nìmeètí pasa¾éøi, kteøí jen nedbale mávli celníkùm pøed nosy svými pasy. Mávli jsme i my svými èeskoslovenskými zelenými s obrazem husitské pavézy a nastala pravá bouøe.
Do¾ecí palác
„Èechoslováci! Ven z lodì!" my jsme nehodlali odejít a já k tomu ještì zamával diplomatickým dekretem australského kní¾ete pána, se zázraèným úèinkem „Sezame, otevøi se!" Policisté se rozlédli kolem po ostatních turistech, kteøí na vše vyjevenì zírali. Potom se rychle rozhodli. Pøeluštili v rychlosti mé lejstro a pak vydolovali z brašny knihu se seznamem všech státù svìta. Nakonec se nám omluvili, popøáli pøíjemnou cestu do Benátek a velitel políbil mé ¾enì ruku. Ta ji ještì chvíli z toho všeho dr¾ela pøekvapenì ve vzduchu. Pak jsme vypluli š»astnì do modrého Jadranu a k nám pøišel sám kapitán, který nás velmi zdvoøile pøivítal na palubì svého parníku a pozval na prohlídku kapitánského mùstku. Rádi jsme pozvání pøijali. Po návratu na palubu se shlukli kolem nás ostatní výletníci, kteøí se vyptávali na naše australské kní¾ectví a ¾ádali kapitána, aby je také vzal na prohlídku svého mùstku. „Lituji panstvo, mé pozvání bylo zcela výjimeèné a platilo pouze pro tyto dva diplomaty," odvìtil kapitán, zasalutoval a vystoupal opìt na svùj mùstek. To u¾ se blí¾ily Benátky s gondolami, mostem Rialto a s vìzením dobrodruha a svùdníka Giacomo Casanovy.
A my se vydali na pùdu Itálie, nasávat dychtivì do sebe tu atmosféru dávných èasù republiky svatého Marka a maškarád, gondol a starých palácù a mostu Rialto. Naveèer jsme pozorovali pomalé rozsvìcení rù¾ových luceren kolem palácù a pøed slavnou bazilikou.Vraceli jsme se zpìt do Rovinje a mlèeli jsme. Byli jsme ještì plní dojmù z Benátek. Kdy¾ naše loï pøirazila k pøístavišti v Rovinji, tak houf cestujících, který se chtìl vyhrnout z lodi, zadr¾eli policisté: „Poèkat, poèkat, první pùjdou diplomaté!" Velitel pøišel k nám, zasalutoval a pokynul nám smìrem k mùstku. Prošli jsme na bøeh ulièkou policistù a tleskajících západních turistù.
Naše pohádka definitivnì skonèila.
Vladimír Køí¾
* * *
Ilustrace https://www.tyzden.sk/ https://de.wikipedia.org/wiki https://www.radynacestu.cz/ Zobrazit všechny èlánky autora
První polovina sedmdesátých let. Právì jsme se vzali a plánovali se ¾enou dru¾stevní byt, spoleèné potomky a zatím i pár cest po svìtì. Oba jsme mìli práci, která nás bavila a zatím nám nikdo nebránil ani trávit spoleèné dovolené tam, kde jsme si pøáli. Byli jsme mladí a jak se komunisté mylnì domnívali, snad i dostateènì hloupí a perspektivní. V èem¾ se ovšem velmi mýlili, hlavnì kádrovák a fanatický komunista Sedmera v jihlavském Okresním kulturním støedisku, kde jsem byl metodikem pro mimoškolní vzdìlávání. 
