Penzijní vìk jsem pøivítala s radostí, ¾e mù¾u dìlat cokoli jiného, ne¾ co jsem konala dosud Narodila jsem se dne 14. prosince roku 1935, v den, kdy prezident Masaryk abdikoval na svou funkci. Mým rodištìm je mìsteèko Zlonice poblí¾ královského mìsta Slaný. Zlonice v dobì mého mládí byly sobìstaèným a spoøádaným místem pro ¾ivot po všech stránkách. Rodièe Karel a Olga Nedvìdovi se ve Zlonicích obèansky i kulturnì uplatòovali. Ve Zlonicích jsem také navštìvovala základní školu, gymnázium pak ve Slaném.
Na gymnazijní studia vzpomínala paní Olga v èlánku 350 let trvání gymnázia v královském mìstì Slaný, vydaném 27. 6. 2008. V záøí roku 1947 jsem zaèala navštìvovat primu slánského gymnázia, ale ji¾ v neš»astném roce 1948 ‚dìdek Nejedlejch' pøišel na to, ¾e všichni jsme si rovni, a poslal nás zpìt do tehdy mìš»anských škol - první ètyøi tøídy gymnázia, prima, sekunda, tercie a kvarta, byly zrušeny. Uplynuly tøi roky a pøihlásila jsem se do bývalé páté tøídy, do kvinty. Absolvovala jsem tedy kvintu a sextu a pøišla další pohroma. Gymnázia byla zrušena vùbec a nastolená jednotná jedenáctiletá støední škola. A aby se s tímto zdokonalováním neotálelo, tøída pøed námi absolvovala oktávu bìhem dvou mìsícù prázdnin a zralosti dìlali v záøí, kdy¾ jsme bìhem jednoho školního roku museli stihnout uèivo septimy i oktávy. Stalo se a naše maturita se pøiblí¾ila jako ní pøíprava tradièního fotoalba. Bylo pìkné a dali jsme si na nìj jak patøí zále¾et. Proto¾e jsme nesouhlasili s novým názvem starého gymnázia, do záhlaví tabla jsme dali název Gymnázium Václava Beneše Tøebízského. To ale neušlo bdìlému oku tehdejšího øeditele školy, tablo bylo odstranìno, a jak se zdá, i znièeno. A nìkteøí z nás mohli být ještì rádi, ¾e maturitní zkoušku mohli vùbec slo¾it. To byly èasy!“
„Vysokou školou zemìdìlskou jsem úspìšnì absolvovala v Praze. Moje první man¾elství trvalo jen ètyøi roky, narodil se mi z nìho syn Michal. A¾ ve dv aaètyøiceti letech jsem se vdala podruhé; mým man¾elem byl veterinární lékaø Josef Janíèek. ®ili jsme spolu tøicet let, kdy¾ zemøel. Teï ¾iju sama, je mi 88 let a vrátila jsem se do svého rodištì. Mám-li vzpomenout na bratry Jana a Karla Nedvìdovy, zaènu od Adama. Zloniètí Nedvìdi mají písemnì dolo¾en rodokmen od roku 1609 z Nového Strašecí. Jejich pøedkové byli dr¾iteli chalupy a pozemkù v Rynholci è. 66 od roku 1716 po témìø tøi sta let. Otec obou bratrù, Jan Nedvìd se v této chalupì narodil jako prvorozený, ale pro neshody se svým otcem odešel po vyplacení dìdického podílu a chalupu pøevzal jeho mladší bratr Antonín.
Tento mùj dìdeèek Jan se roku 1890 o¾enil s Marií Benešovou, ¾ili tehdy v Kvílicích a tam se také roku 1893 narodil mùj strýc Jan. Babièka porodila celkem sedm dìtí, ale jen tøi do¾ily dospìlého vìku. Kromì Jana ještì dcera Anna a jako nejmladší se narodil roku 1904 syn Karel, mùj tatínek. To u¾ v Lisovicích, kde dìdeèek s babièkou koupili domek.
V té dobì byl dìdeèek zamìstnán u firmy Jerry ve Zlonicích jako nákupèí døeva, a jezdil tak všude, hlavnì na Slovensku. Dìdeèek s babièkou ¾ili v Lisovicích a¾ do roku 1925, kdy je vzal k sobì na vejminek do Zlonic strýc Jan. V té dobì zaèal Jan podnikat a svou firmu zalo¾il a dále rozvíjel ve Zlonicích Na Aleji.
Co tomu pøedcházelo? Z první svìtové války, do které byl Jan Nedvìd povolán, jeho vnuèky dodnes uchovávají fotografie fešáckého oficíra a lístky vojenské pošty na adresu jeho milované Libuše Hájkové, dcery øídícího uèitele z Ledèic. Na jedné z fotografií je vlastnoruènì podepsán jako Feldwebel Nedvìd. A ty lístky pro jeho Libuši jsou psány dokonalým kaligrafickým písmem a jsou velmi vroucné.
Rodièe Libuše Hájkové byli èeskobratrského vyznání a ke svatbì, která se konala v roce 1920, dali svolení pod podmínkou, ¾e i Jan na tuto víru pøestoupí. To se stalo a strýc respektoval svùj slib do té míry, ¾e dal takto pokøtít i své tøi dcery.
Traduje se, ¾e jeho Libuše pøinesla do man¾elství velké vìno díky tomu, ¾e její rodièe prodali mno¾ství polností. To umo¾òuje strýci zalo¾it záhy stavební firmu. Vyuèil se øemeslu stavaøskému a tesaøskému, o další oficiální odborné vzdìlání neusiloval, ale celý ¾ivot se pilnì a zaujetím vzdìlával sám. Je dobré si uvìdomit, ¾e jsem vypracoval na vá¾eného stavitele, bez jeho firmy se neobešla ¾ádná prvorepubliková stavba nejen ve Zlonicích, ale ani v širokém okolí. Šlo jednak o velké projekty, jako byla napøíklad budova zlonické zálo¾ny èi mateøské školy, nebo hospodáøského dru¾stva, obecního domu pro obecního zamìstnance a další. Dodnes jsou k vidìní funkcionalistické vily, trvale elegantní, vèetnì jeho vlastní rodinné vily v areálu firmy, dnes bohu¾el znehodnocené neuvá¾enou pøestavbou nového majitele. Jan Nedvìd jako šéf firmy mìl pøirozenou autoritu u svých zamìstnancù, vychoval více jak stovku uèòù a všichni, pokud ještì ¾ijí, na nìho¾ vzpomínají s uznáním a úctou. Podobnou autoritu vzbudil strýc všude. Dodnes, kdy¾ kamkoliv pøijdu, v¾dy se najde èlovìk, který ¾ije v domì jeho postaveném èi ho pamatuje i z obèanského styku. A v¾dy slyším – jo, pan Nedvìd, to byl nìkdo.
Na jeho osud je mo¾né dokumentovat zhovadilost komunistického re¾imu: jeho rodina ¾ila skromnì, vše obìtoval firmì, dal dobrou práci mnoha lidem, zanechal dílo po sobì úctyhodné. A pøece byl sra¾en na kolena, firmy zbaven, a tak zanikla jedna výborná tradice, která se mohla dál pokraèovat. Jan Nedvìd snad nejvíce proslulý jako znalec historických objektù, od zvonièky v polích a¾ tøeba po slánské radnici. Citlivì, zkušeným zpùsobem, uvedl ve Zlonicích znovu do ¾ivota obce bývalého Kinského špitál jako trvalé kulturní centrum s hlavním zamìøením na Památník Antonína Dvoøáka. Existuje projekt restaurace zlonického zámku, kde chtìl obnovit nìkdejší arkády v jeho nádvoøí, ale to u¾ zmìna pomìrù nedovolila.
Vrchol jeho záchranáøského úsilí o zachování stavebních památek v širokém okolí se stal ovšem dnes známý Tøebízský skanzen. Národopisné muzeum v Tøebízi bylo veøejnosti zpøístupnìno v roce 1975 jako souèást Vlastivìdného muzea ve Slaném.
Uprostøed tøebízské návsi se zachoval rybníèek, v jeho sousedství barokní kostelík sv. Martina z roku 1754. Poblí¾ kostela malá zvonièka se zvonkem s datací 1932, výklenková barokní kaplièka Nejsvìtìjší Trojice z 18. století. Její souèástí je kašna, kam pøitéká voda z ‚tøebízské studánky', známá z povìstí V. Beneše Tøebízského jako Královka. Na návsi se nachází Cífkùv statek è. p. 1 z konce 16. století a Šubrtùv statek è. p. 2 s obytným stavením ze zaèátku 19. století. Poèátkem 19. století byla u nìkterých statkù stavìna obydlí pro výmìnkáøe. K nim patøí chalupa è. p. 63 a ševcovna. Z poloviny 18. století se v pùvodním stavu zachoval rodný dùm Václava Beneše Tøebízského è.p. p. 19.
Cífkùv statek Tøebíz
„Regionální slánské muzeum pod tehdejším vedením paní Bo¾enky Frankové má o tom dokonalou dokumentaci a díky osobní úèasti i dalších spolupracovníkù bude jistì zaznamenáno toto vzácné svìdectví.“
