Chirurgie byla mùj ¾ivot
Psávala jsem rozhovory pro èasopisy Doba seniorù a Naše rodina se zajímavými lidmi z rùzných oborù lidské èinnosti. Jednou jsem pøemýšlela, koho oslovit, a napadlo mì, ¾e jedna osobnost ¾ije nedaleko od nás.
Èáslavský dlouholetý primáø chirurgie, MUDr. Jiøí Kunášek, tehdy u¾ 85letý lékaø. Funkce primáøe se vzdal ve svých 65 letech, ale stále pomáhal v nemocnici nìkolik dní v týdnu v chirurgické ambulanci a poté ještì 1x týdnì jako lékaø v seniorském domovì.
Zjistila jsem si jeho telefonní èíslo a zavolala mu. Byl pøekvapený, mo¾ná trochu zaskoèený, ale pozval mì k sobì domù. Z jeho pokoje na mì dýchla starosvìtská atmosféra. Všude plno knih, diplomù, fotografií. Se zájmem odpovídal na mé otázky, odpovìdi rozvádìl, vzpomínal.
Rozhovor vyšel s pomìrnì velmi dobrým ohlasem, lékaøská profese, zejména chirurgie, budí mezi lidmi zvìdavost, hlavnì pøi pohledu „za oponu“. Pøi jeho vyprávìní jsem si uvìdomila, ¾e lékaø je taky jenom èlovìk a byla jsem velmi poctìna jeho dùvìrou.
Dalších devìt let jsme nemìli pøíle¾itost se potkat, a pak najednou- telefon. Zdálo se, ¾e si chce jen popovídat. „Jak se máte? Co vaše dìti?“ a najednou prosba: „Nemìla byste chvíli èasu? Rád bych napsal svùj ¾ivotopis, kní¾ku svých vzpomínek, mohla byste mi pomoci?“ Kývla jsem s radostí a zaèala k nìmu pravidelnì chodit.
Panu primáøi je 94 let, nohy u¾ mu neslou¾í. Pohybuje se ztì¾ka, vìtšinou na invalidním vozíku. Byl pøipravený, plný stolek poznámek. A tak jsem jen poslouchala, obèas se pozeptala, obèas jeho vyprávìní malinko posunula. Má neuvìøitelnou pamì» na jména lidí, na data rùzných událostí a lékaøských pøíbìhù. Vyprávìl zpamìti, deník si nevedl, nebyl èas.
Po hodinì byl u¾ unavený, a tak jsem odcházela, v¾dy plna dojmù. Vše jsem pøepisovala do poèítaèe, ale pøi dalším setkání jsme ještì opravovali, doplòovali a pøidávali, a¾ vzniklo 48 hustì popsaných stran.
„A to je vše,“ oznámil mi, kdy¾ popsal svùj poslední pøípad, který si pøál zveøejnit.
Knihu se rozhodlo vydat mìsto Èáslav, pan starosta Strnad napsal doslov s podìkováním. V¾dy» není v Èáslavi rodina, která by neznala jeho vysokou postavu, kráèející nemocnièní chodbou s pláštìm vlajícím na všechny strany. Sebevìdomé vystupování, rychlá reakce, velká zodpovìdnost, rozhodnost, dùvìra pacientù – to vše MUDr. Kunášek mìl, to vše je vizitkou dobrého lékaøe.
První èást knihy je vìnována chlapci a studentovi, který nemìl cestu k vysnìnému povolání nijak lehkou, druhá jednotlivým pravdivým pøíbìhùm. Tìm úsmìvným, tìm s dobrým koncem, ale i pøípadùm tragickým, s nimi¾ se chirurgové také potkávají. A také povzdech nad tím, ¾e dobrovolnì a rád strávil vlastnì celý ¾ivot v nemocnici, u svých pacientù, ale také pøi budování milované nemocnice a její povìsti.
Název Chirurgie byla mùj ¾ivot- 65 let chirurgem mluví za vše. Knihu v obøadní síni Mìstského úøadu v Èáslavi pokøtil dobrý pøítel pana primáøe profesor Pavel Pafko, byla to velmi slavnostní atmosféra.
Pan profesor Pafko ve své øeèi zdùraznil dva dùle¾ité momenty. Ten první, ¾e kniha mù¾e mít tisíce stran, ale dopad na èlovìka není ¾ádný, a jiná, tøeba útlá kní¾eèka (spolu s fotografiemi 65 stran) mù¾e obsahovat velmi nadèasové myšlenky, ke kterým se èlovìk rád vrací.
Druhé poselství je pro mì ještì dùle¾itìjší, vlastnì kvùli nìmu mì napadlo svìøit vám je: Naše doba, naše spoleènost oslavuje mladé lidi, kteøí se „hrnou“ na vrchol a málo myslí na ty, kteøí z nìj u¾ pomalu míøí dolù a pro naši spoleènost tolik udìlali. A to je špatnì!
Pan primáø Kunášek je nositelem mnoha ocenìní, medailí a diplomù, ale jak sám øíká: „Nejvìtší radost mám z toho, kdy¾ mì pøi procházce po Èáslavi nìkdo zastaví, pozdraví a øekne: Dìkuji Vám, pane doktore, ¾e jste mi zachránil ¾ivot!
Chirurgie byla mùj ¾ivot
