Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným.
V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
ANGLIE – Svatba v Kentu
Pozvali mì na svatbu. Nasadila jsem si nový klobouk a jela jsem na letištì. To v Ruzyni ještì neexistovaly rukávy, k letadlu se šlo po letištní ploše. Jednou rukou jsem si dr¾ela klobouk a druhou nad ním deštník. Modro bílé Britisch Airways stálo v dešti pøipravené a nestálo zde samo.
Vzpomnìla jsem si, jak jsme za mých mladých let s kamarádkou jezdily na výlet do Ruzynì. Vyšly jsme ještì zadarmo po schodech na vyhlídkovou terasu a hodinu jsme èekaly, a¾ pøiletí odnìkud z nebe velký kovový pták. A odkud ¾e pøiletí, jsme se neptaly, nebo» ty dálky byly pro nás tabu. Oèi jsme mìly upøené na oblohu a on se z ní vynoøil obvykle jinde, ne¾ jsme èekaly, a bez jediného mávnutí køídel dosedl na dráhu. Dívaly jsme se, jak pøivá¾ejí schùdky, jak se otvírají dveøe, jak z nich vystupují cestující. Byli to lidé jako my, ale byli jiní. Mìli tu mo¾nost, kterou jsme my nemìly a ani nikdy mít nebudeme, myslela jsem si tenkrát. Další letadlo u¾ asi nepøiletí. Kupovala jsem si tehdy na letišti za 4 koruny korjušky, krabièku sardinek a šla jsem domù s výletem nadmíru spokojená.
Takové bylo naše mládí, takové malé byly moje sny.
Svatba se konala v Kentu v roce 1990. Pøijeli jsme do domu ¾enicha v pátek, den pøed svatbou. Nikde ¾ádný shon, peèení vaøení, ¾ehlení. Jen obyèejné odpoledne. Na návštìvì byl ¾enichùv bratr s rodinou, nevìsta a my. Veèer se šlo do pubu. V hospodì se nikdo neposadil, všichni stáli v jednom chumlu, diskutovali a popíjeli pivo a své drinky. Nevìsta s námi. V duchu jsem si pøedstavovala tu pøedsvatební horeèku u nás a málem jsem se ptala, zdali jsme skuteènì pøijeli na svatbu nebo ne. Nic tomu tady nenasvìdèovalo.
Vrátili jsme se domù k pùlnoci a šli jsme spát. Všichni spokojeni, jen já zmatená. Urèitì tu svatbu odlo¾ili. Urèitì. ®enichovi bylo ètyøicet a nevìstì osmnáct, oba byli svobodní a ¾ili spolu témìø rok jako man¾elé. To jsem poznala na spoleèné dovolené ve Španìlku. On nesl tašku, která mu nìkolikrát zavadila o lýtko.
Najednou tašku odhodil a zaøval: „Bloody bag!“
Ona se vrhla do pøíkopu, tašku zvedla a nesla ji sama. Neztratila pøitom humor. Z ní bych si mìla vzít pøíklad, pomyslela jsem si. Já bych tam tu tašku nechala.
Ráno jsem vstala první a ono nic. Všichni vyspávali. Èekala jsem do devíti, ne¾ se vybatolili. Mezitím jsem se dívala z okna a nudila se. Bo¾e, co je mi tohle za divnou svatbu? Asi to bude jako s tím kinem.
Zeptali se mì, jestli chci jít do kina. Pøikývla jsem a o pùl osmé u¾ jsem byla pøipravena. A ono nic. V osm stále nic. Tak jsem se odstrojila. Náhle o pùl desáté, ¾e se jede. Hodila jsem nìco na sebe a jelo se do kina. Pøed kinem jsem se nestaèila dívat a divit. Lístky prodával pomalovaný oblièej. Nìco jako upír. Mladý pár pøicházel v èerných punèochách, bílých podvazkových pásech a k tomu èerná saka. U nás by je zatkli, urèitì by je zatkli, byla jsem pøesvìdèena a mìla jsem oèi navrch hlavy a málem otevøenou pusu. A tak jsem tam stála, jako kdybych spadla z nebe do jiného prostoru, do jiného svìta. Ne¾ zaèalo pøedstavení, házeli všichni po sobì hrsti burisonù èi nìèeho podobného. Film nestál za nic, ale podlaha byla øádnì podestlaná.
Na obìd jsme šli do hospody. Byla jsem návštìva, tak jsem se na nic neptala. Zeptali se mì, jestli chci panáka a já ze slušnosti, ¾e ne a oni mi ho skuteènì nedali. Tím mì pøevezli.
Po obìdì nevìsta odešla a po druhé hodinì se chlapi zaèali oblékat. O pùl tøetí pøedjely taxíky. Pøipnuli mi bílý karafiát, pánùm èervený a jelo se do kostela. Do St. Marks Garrison Church. Nikdy jsem nebyla v baptistickém kostele, ale kdy¾ jsme všichni vešli dovnitø a usadili se do lavic, klobouky všech dam jako rozkvetlé kvìtiny zaplnily chrámovou loï. Rozlila se kolem nádherná vùnì. ®enich stál s bratrem pøed lavicemi a èekali na nevìstu. Varhany zaplnily prostor, pozvedly høíšníky od bì¾ných starostí a nabídly jim doušek nirvány. Pak se hlavy všech pøítomných otoèily ke dveøím, odkud kráèela mezi lavicemi nevìsta. Bílá rù¾e v naøaseném hedvábí. Kvìt èistoty. Kdy¾ ji otec dovedl na místo vedle ¾enicha, neodešel a zùstal vedle ní stát. Reverent Georgie Butler si pohrával se svou mírkou èasu, ne¾ se ujal slova. Mìl smysl pro humor. Celý kostel nìkolikrát zaburácel smíchem.
Kdy¾ si Stuart a Nichola Louise øekli své ano, ¾enichùv bratr a nevìstin otec se vrátili do lavic. Kostel vyplnil zpìv: Who would true valour see, Let him come hither… Ka¾dý dr¾el v ruce slova písnì a veškerou svou upøímnost vlo¾il do hlasu, který letìl vzhùru a¾ k nejvyššímu.
Pár fotek pøed kostelem a taxíky se rozjely k hotelu na nábøe¾í. Voda v English Channel se skvìla v pomnìnkových šatech. Le¾ela dùstojnì a nechala se krášlit sluncem. Hosté, ne¾ vešli dovnitø, se pokochali pohledem na její hladinu. Tak i já. Stála bych tak celou vìènost.
Hostina byla pøipravena pro sto lidí a ka¾dý hledal svou vizitku. Po jídle se tanèilo, jak u¾ to na svatbách bývá, ale ka¾dý u¾ si svùj drink platil. V postranních sálech byly švédské stoly plné lákadel. Nìkteré jsem v ¾ivotì neochutnala a ani nevidìla. Na jednom tácu jsem spatøila krevety. Ale to jsem nevìdìla, ¾e to jsou krevety a ¾e mají krunýø. Dala jsem jednu do pusy, kousla jsem a tušila, ¾e je zle. Dìlala jsem, ¾e mám prázdnou pusu a nìkolik minut jsem to vydr¾ela, ne¾ jsem nenápadnì odešla na toaletu. Tam jsem to vyplivla, ani¾ bych nìco o krunýøi tušila. Ti Angláni mají ale chutì, pomyslela jsem si a u¾ jsem se do nièeho neznámého nepouštìla.
Sedìla jsem a pozorovala svatební rej. Tanèili svi¾nì a k mému údivu i odvá¾nì. Jedna dru¾ièka svému taneèníkovi rozepnula kalhoty, ty mu pomalu pøi tanci sklouzly ke kotníkùm, ona mu vyhrnula košili a slipy vzadu mu stáhla do jediné šòùrky. Tanèili dál. A já, jak uhranutá zírala na jeho bílý zadek a divila jsem se, ¾e to nikoho neudivuje.
A pak si k vedlejšímu stolku pøisedla opravdová dáma. Na hlavì napaøenou huèku, v ústech dlouhou vir¾inku. Kouøila s po¾itkem. Kouøila krásnì, a i tak vypadala v extravagantním obleku, no¾ku pøes no¾ku. Nevím proè, ale pøišla s panenkou. Nemohla jsem z ní spustit oèi. Já z východu, kde se chodilo témìø v uniformách. Její oblièej mìl ú¾asnou kosmetiku, její pohyby ladnost, jako celek byla reklama na exkluzivní sex. Kdy¾ dokouøila, podívala se, kam by si mohla odlo¾it klobouk. Mìla tu odvahu a odlo¾ila ho. Pod ním nemìla nic ne¾ dohola ostøíhanou hlavu. Tváøila se, ¾e je in. Vstala a šla na parket. Tanèila mezi ostatními, ale já jsem se stále dívala jen na ni. Ani ve snu by mì nenapadlo, ¾e je tøeba nemocná; urèitì byla zdravá, zajímavá a velice odvá¾ná. Zlatý høeb veèera.
Pamìtníci, vzpomínejte!
