Hned po Barboøe se v minulosti konával Mikulášský jarmark. Pekaøi na nìm prodávali perníky nebo marcipány tvarované do podoby Mikulášù, èertù, andìlù, nemluvòat, koníkù a dalších zvíøátek. K tradièním artiklùm patøily i figurky èertù ze sušených švestek, zdobené metly, øetìzy ze sušeného ovoce. V nìkterých místech se pekly tzv. vrkoèe - vìnce z kynutého tìsta se zapíchnutými špejlemi, nahoøe svázanými, s navleèeným sušeným ovocem a dalšími pamlsky. K mání byly i døevìné hraèky, drobnosti z keramiky, panenky, papírové betlémy. Hospodynì si doplòovaly zásoby všeho potøebného pro pøedvánoèní kuchtìní a peèení, pøedevším koøení, ale mnohdy i pro celoroèní chod domácnosti, napøíklad kuchyòský inventáø. Mezi boudami prodejcù se samozøejmì provozovalo i loutkové divadlo, hráli potulní muzikanti, vystupovali kejklíøi.
V domácnostech se zaèaly péct medové perníky, aby se do Vánoc rozle¾ely. "Z cukroví se pekly hlavnì syrobánky, t. j. tìsto z øepného syrobu, z kterého se formièkou vykrajovaly rùzné tvary a natíraly se bílkem,” vzpomínal na lahùdku svého dìtství pan Ladislav Šmejkal z Kamenného Zbo¾í u Nymburka (nar. 1910). O dva roky starší pan Jan Mocek z Nových Zámkù u Køince doplòuje informaci: “Øepný syrob se hnìtl s èernou moukou zvanou husovka a na té dobrotì si mohl èlovìk zuby vylámat.” Teprve na zaèátku dvacátého století se zaèalo pøipravovat vánoèní cukroví, napøíklad zázvorky, pracinky, sušenky ze škvarkového tìsta, snìhové hubinky...
V pøedveèer 6. prosince, svátku svatého Mikuláše, navštìvuje domácnosti postava tohoto svìtce v biskupské mitøe, ornátu a s berlou v ruce, s bílým vousem, v doprovodu andìla a èerta, v minulosti i dalších maškar. Mikuláš míval krátký proslov k hospodáøi, aby dobøe peèoval o dìti a ty pak za odøíkání modlitbièky dostaly odmìnu - køí¾aly, perník, oøíšky a drobné dárky. Kde nechodil Mikuláš, odbývala se nadílka do punèochy dávané za okno. Dìti dostávají podle zásluh - ten sladkosti a pamlsky, onen uhlí, brambory a øepu.
V Èechách se na sv. Mikuláše ve støedovìku poøádaly velkolepé prùvody ¾ákù a uèitelù, které pøedstavovaly biskupa a jeho dru¾inu. Proti hluènému slavení však vystupovala církev, a tak ho v roce 1499 rektoøi pra¾ské univerzity zapovìdìli. Zákaz se ale nedodr¾oval. V latinském spisu Aubana - Bohema, vydaného v roce 1579, se doèteme: „Na den pak sv. Mikuláše mládeneèkové, kteøí¾ pro uèení do škol chodí, mezi sebou tøi vyvolují: jednoho, který¾by biskupem, a dva, kteøí¾by kaplané byli. Ten toho dne ode všeho houfu ¾ákovstva do kostela slavnì uveden jsa, pøi slu¾bì Bo¾í v korunì biskupské na vyšším místì sedí: která¾to slu¾ebnost, kdy¾ se dokoná, s vybranými k tomu duom od domu chodí a zpívajíc, peníze shroma¾ïuje.”
Prùvody se pak postupnì zmìnily v obchùzku Mikuláše se skromnìjším prùvodem po domech.
Mikuláš je symbolem dobra, èerti, smrtky, mouøeníni mìli postrašit. Andìl mìl za úkol zvonìní, pøípadnì chlácholení vystrašené drobotiny.
Svatý Mikuláš patøí k nejoblíbenìjším køes»anským svìtcùm. Narodil se v polovinì 3. století v lykijském mìstì Patara. Zámo¾ní rodièe mu brzy zemøeli a soucitný mladík zdìdìné jmìní štìdøe rozdával chudým a potøebným. Nejradìji to dìlal tajnì. Legenda vypráví, ¾e jeden mu¾ zchudl natolik, ¾e nemohl u¾ivit své tøi dcery, proto se rozhodl je poslat do nevìstince. Kdy¾ se o tom Mikuláš dozvìdìl, po tøi noci vhazoval oknem do jejich domu váèky s penìzi. Otec pak nejen splatil dluhy, ale zbylo mu i na vìno pro dívky, které se dobøe provdaly. Proto¾e podobných skutkù udìlal Mikuláš více, nepodaøilo se mu zùstat v anonymitì. Aby unikl projevùm vdìènosti, vydal se na cestu do Svaté zemì. Pøi návratu se dostal do Myry v Malé Asii (na území dnešního Turecka), kde právì volili nového biskupa. Volba byla nejednoznaèná, a tak se církevní èinitelé, jak vypráví povìst, dohodli, ¾e biskupem bude ten, kdo druhého dne vstoupí jako první do chrámu. Tím prvním byl Mikuláš. Nejprve se vzpíral, ale pak biskupské poslání pøijal a ve svém úøadu konal skutky dobra a lásky. Zemøel kolem roku 350. Kdy¾ se mìsta Myry zmocnili musulmani, byly jeho ostatky v roce 1082 pøevezeny italskými námoøníky, kteøí je vykoupili (v jiné verzi se traduje, ¾e to byli piráti a ukradli je), do italského mìsta Bari. Mikulášský kult se zaèal šíøit u¾ od šestého století. Zajímavé je, ¾e v Itálii zvyk mikulášských dárkù neexistuje.
Za svého patrona zvolili sv. Mikuláše námoøníci, rybáøi, obchodníci. Je rovnì¾ ochráncem malých dìtí. To souvisí s jednou, témìø hororovou legendou. Jakýsi krutý hospodský prý rozsekal tøi malé chlapce na kusy a nalo¾il je do láku. Biskup Mikuláš vyòal èásti jejich tìl ze sudu, slo¾il je k sobì a dìti o¾ily. Postavy kleèících dìtí jsou také jedním z atributù svatého Mikuláše. K dalším patøí biskupský odìv a berla, køtitelnice, chleby, kotva, loï, mìšec èi tøi støíbrné váèky s penìzi v ruce.