Zase je listopad. Národní tøídou se natahují od Vltavy chapadla mlhy. Tramvaj, pøijí¾dìjící pøes most z Újezda, se z nich vynoøuje jako pøízrak. Èasné ráno, tma a lezavý chlad nejsou zrovna ideálními podmínkami na procházku. Pøesto vystupuji u Národního divadla, je brzo a do práce to v pohodì staèím. Mám toti¾ tady, na „Národní“, k vyøízení takovou malou soukromou zále¾itost.
Pøed lety jsem tudy také šla takhle poránu. Chvátala jsem, kousek odtud toti¾ bydlel mùj tatínek, který ve svém dùchodovém vìku a s tì¾kou srdeèní chorobou pøíliš ohnivì pro¾íval události toho podzimu. Strach o jeho zdraví ve mnì potlaèil jak obavy, tak i nesmìlé nadìje, jeho pevné pøesvìdèení, ¾e teï se koneènì nìco zmìní, mi pøipadalo skoro absurdní. Na rohu Národní tøídy a Spálené, u tehdejšího Máje, postávaly hlouèky uniformovaných pøíslušníkù Veøejné bezpeènosti, vypadalo to, jako by se sem slétlo hejno krkavcù. Atmosféra jako ze známého horroru Ptáci. Pøidala jsem do kroku a radši jsem se dívala pod nohy, pøipadalo mi, ¾e jen èekají na svou pøíle¾itost. A pak jsem ji uvidìla. Le¾ela u obrubníku a vypadala opuštìnì. Byla úplnì obyèejná a pøesto výjimeèná. Teniska, potøísnìná krví.
Stává se nám, ¾e zapomínáme. ®e zapomínáme na vìci nepatrné i na velké, ba pøímo dìjinné události. Ankety, které se èas od èasu objeví v tisku èi televizi na téma – víte, co dnes slavíme? – mluví jasnou øeèí. Letošní výroèí 17. listopadu si ale jistì pøipomeneme. Budou se klást vìnce, zapalovat svíèky, bude se rekapitulovat. Na Národní tøídì se sejdou lidé a mo¾ná pøijde i ten, jen¾ tehdy ztratil pøi útìku pøed obušky tenisku. Tak mì napadá, jakou obuv teï asi nosí.
Mnozí z nás si vybaví tehdejší události. Já si je pøipomínám tady – na rohu Spálené a Národní tøídy, naproti bývalému Máji. Znovu ji vidím, botasku v chvatu ztracenou, celou od krve. Znovu se mi vybavuje ten podivný, døíve nepoznaný pocit èíhajícího nebezpeèí, který èlovìku zdvihá takové ty kratièké vlasy vzadu na krku. A znovu se mi zdá, stejnì jako tehdy, ¾e v dálce slyším dusot prchajícího davu… Davu mladých lidí, kteøí na svém útìku ztráceli nejenom boty, ale i iluze.
A ještì dnes se stydím. Za to, ¾e my, pøíslušníci tehdejší støední generace, jsme tam s nimi nebyli. S našimi dìtmi, kterým tak mnoho dlu¾íme. A dlu¾íme dodnes…
Nezapomeòte si vzpomenout
Ranní vstávání do tmy a chuchvalce mlhy za oknem. Posledních pár barevných listù na stromech, rudnoucí šípky a zvláštní vùnì tlejícího listí. Je tu dušièkový èas. U kvìtináøství se objevily chryzantémy, vìneèky a chvojí. Pøipomnìly nám, ¾e je na èase na blízké, kteøí nás opustili, nejen vzpomínat, ale i upravit jejich poslední pøíbytky. Oni jsou s námi vlastnì poøád, nepøestali být naší souèástí, ale èas navštívit je, si nìkdy jen tì¾ko hledáme…
Díky takto koncentrované nostalgii se mi vybavil pøíbìh dvou mu¾ù. Pan Jelének a pan Vašátko, oba u¾ ve vìku, kterému se tak pøíhodnì øíká podzim ¾ivota, se seznámili pøed nìkolika lety v lázních. Zatímco pan Jelének je Vinohraïák se vším všudy, s tím pravým „šmrncem“ èlovìka z mìsta, s pøáteli a známými, pan Vašátko, ¾ijící léta v okrajové ètvrti Ostravy, je osamìlý a mo¾ná i malouèko zatrpklý. Ale seznámení s panem Jelénkem na nìj má, zdá se, osvì¾ující vliv. Spoleèné procházky, posezení v lázeòské kavárnièce, vyprávìní pøíbìhù, které, jak byl pøesvìdèen, u¾ nikoho nemohou zajímat. A vida, teï je tu èlovìk, kamarád, který nejen¾e se skuteèným zájmem naslouchá, ale i rozumí. V¾dy» i ty jeho se odehrávaly na pozadí té¾e doby. Konec lázeòského pobytu nebyl ovšem koncem jejich pøátelství. Dopisy a pohlednice, vymìòované mezi Prahou a Ostravou, svìdèí o tom, ¾e si ti dva ani zdaleka nedovyprávìli své ¾ivotní osudy, ¾e poøád ještì mají co øíci nejen k minulosti, ale i k souèasnosti. Dopisy pana Vašátka byly dlouhé a obsa¾né a panu Jelénkovi pøinášely velkou radost.
Ale najednou se nìco pøihodilo. Poslední pohlednice z Ostravy pøišla pøed Vánocemi. Pan Vašátko pøeje k svátkùm a píše, ¾e se necítí dvakrát dobøe. Pan Jelének je znepokojen a okam¾itì odepisuje. Odpovìï nepøichází. Další dopis putuje do Ostravy u¾ doporuèenì. Vrací se zpìt. To u¾ je opravdu divné. A tak, pln starostí, píše pan Jelének další doporuèený dopis. Ví, ¾e pan Vašátko bydlí sám, ¾e nemá blízké pøíbuzné ani pøátele. Ale spoléhá na lidskou dobrotu a tak, mo¾ná naivnì, ale o to upøímnìji, píše na zadní stranu obálky:
„Vá¾ená paní doruèovatelko, mám velké obavy o pana Vašátka. Píšu u¾ druhý doporuèený dopis, ten první se mi vrátil zpátky. Prosím Vás, jestli pan Vašátko nebude doma, po¾ádejte jeho sousedy, aby mi dali vìdìt, jestli není v nemocnici. Poštovné jim rád uhradím! Pøedem Vám dìkuji za Vaši ochotu“. Zda si paní doruèovatelka jen nevšimla úpìnlivé prosby, nebo si øekla, ¾e to není její vìc, se u¾ asi nedozvíme. Dopis se vrátil a pan Jelének zùstal v nejistotì. Jak zjistit, co se pøíteli stalo? Je v nemocnici, nebo snad zemøel? Pátrání se soustøedilo na ostravské pošty a pak na mìstské úøady. Pokud byl pan Vašátko sám a nemocný, jistì pobíral nìjaké dávky, chodila k nìmu tøeba peèovatelka…
Další dopis pana Jelénka tedy putoval na úøad v Ostravì. Mo¾ná si øeknete, ¾e se tam prostì mohl rozjet. Ale po nìj to byla a¾ ta poslední mo¾nost. Na tak dlouhou cestu se opravdu necítil dost silný. Nadìje, ¾e se dozví nìco o pøítelovì osudu, byla sice malá, ale pøeci jen doufal. A skuteènì se doèkal. Za ètrnáct dnù poté, co poslal svou naléhavou prosbu, se mu ve schránce objevil dopis s hlavièkou úøadu. Pracovnice oddìlení sociální péèe píše struènì, ale s citem. Zdá se, ¾e i ji pøíbìh dvou starých mu¾ù hluboce dojal. Pan Vašátko krátce po Novém roce zemøel…
A tak má pan Jelének alespoò jasno. Jeho kamarád na nìj nezapomnìl. Ani on nezapomene a na Dušièky si ho pøipomíná nejen on, ale mo¾ná i ta paní z Ostravy. A zcela i urèitì já…