Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kamarádi
 
Dnes bude po dlouhé dobì hlídat babièka, tak toho vyu¾iji. Pùjdu do kina. Zavolám kamarádce, jestli by nešla se mnou.
Kamarádce se to nehodilo, prý a¾ zítra. Kdy¾ jsem ji¾ byla venku, tak jsem si øekla, ¾e koupím lístky.

Vykraèovala jsem si zmoklou Prahou a pomalu jsem si zaèala uvìdomovat, ¾e levá, pravá, levá, … Koukala jsem po lidech, ani jeden nevypadal na to, ¾e by vìdìl, ¾e má nohy.

Na šlajsnì ve Vltavì byla velká sešlost. Jekot ptákù byl pøímo údìsný. Mráz mi pøebìhl po zádech. V¾dy» já mám taky záda a ¾e mì po tom celodenním sezení poøádnì bolí.
A tak jsem si postupnì uvìdomila, ¾e mám ruce, nohy, záda, ba i hlavu!
Hlavu, na kterou prší. To je prima, jen a» prší, proè se poøád schovávat! Dìtièky jsou doma, v suchu a já na déš» kašlu!
Kdy já naposledy zmokla? To u¾ je dávno!
Budu si hrát na auto!
Prostì od teïka mi ¾ádná lou¾e nevadí a klidnì ji projedu.

Zmocnilo se mi podivné veselí. Támhle ta lou¾e se mi obzvláš» líbí. Hups do ní! Brrr! Vodièka mi byla po kotníky.
To jsem ji¾ stála pøed kinem.
Mùj vjezd sledovalo asi dvacet lidí, kteøí koukali na tuto lou¾i, tak¾e jsem se stala pøíèinou jejich veselí. 
Mìla jsem radost, ¾e se smìjí, jen mì mrzelo, ¾e jim nemohu øíct, ¾e si hraju na auto. Vypadali na to, ¾e by se urèitì pøidali. Zašla jsem koupit  lístky do kina a pøipojila jsem se k pøihlí¾ejícím. ®ádný z chodcù si nehrál na auto, všichni svornì nadávali. Zaèala mi být zima.
Chtìlo by to grog. Kam já, ale mù¾u sama jít?
Nechám to na nohách, a» si vyberou, je na nì spolehnutí, ještì v¾dycky mì zavedly správnì. A bylo to! Stála jsem pøed hospùdkou, do které chodí údajnì mùj kamarád, ale kterého jsem pár let nevidìla.

Nakoukla jsem dovnitø skrz okno a zahlédla jsem jeho široká ramena. Ano, sedìl tam, samozøejmì v dru¾ném rozhovoru se svým sousedem.
„Mám tam vstoupit?“ optala jsem se své hlavièky.
„Stejnì tì tam nohy odnesou,“ odpovìdìla mi.

Vzala jsem tedy za kliku.
Plácla jsem kamaráda do zad. Hlava se otoèila. Kolem udivených oèí se najednou udìlaly vrásky. Vrásky od úsmìvu. Má radost, to je prima. Já taky.
„To je moje kamarádka, kluci, tak se chovejte slušnì. Co si dáš?“
„Grog by nebyl?“
„Máte smùlu, ale u¾ zavíráme,“ øekl pan vrchní.
„Pùjdem vedle do vinárny, máš peníze?“
„Nemám, vzala jsem si jen na lístky do kina.“
„Já taky nemám, zítra beru. Víš, já u¾ nepiju, já sem chodím jen, abych byl mezi lidma. To jsou moji par»áci, tak sem zajdeme z práce. Jsem dobrej, dìlám samý odborný vìci! Viï Pepíku?“
„Samo Petøe, jsi mistr!“
„Pùjèím si od vrchního, zítra mu to dám.“  

Vrchní nám kupodivu pùjèil, pøesunuli jsme se do vinárny.
„Já u¾ nepiju, ale dneska to na mì sedlo, jsem špatný. Tak vèera se jim podaøilo mì vyštvat! Malomìš»áci. Takový hnus jak se mnou jednali!“
„To jsi u¾ rozvedený?“
„Ne.“
„Tak jak tì mohli vyhnat?“
„Urazili mì, šel jsem sám.“
„A kde jsi teï?“
„U mámy.“
„A to si nebojoval ani o toho svýho kluka?“
„Není o co bojovat, v¾dy» mi ho ukradli. Myslí po jejich!“
„Ukradli, neukradli, vyhovovalo vám to obìma, ¾e jste se nemuseli starat. Já si myslím, ¾e jste mìli vypadnout od starých, to nemù¾e nikdy dìlat dobrotu. To byste museli být svatí a oni taky!“
 „To jsem chtìl, ale ona nechtìla!“
„Myslím, ¾e vy dva si nemáte co vyèítat.“
„Bùh ví, co tady ty dva roky vyvádìla, co jsem byl pryè.“
„To nevím, ale kdy¾ u¾ jsme u toho, tak co jsi dìlal ty?“
 „Já, já byl vìrný. Jen jednou ve Švédsku jsem se seznámil holkama a ta jedna byla prima. Poøád na ni vzpomínám. A» jsem ji potkal, kde jsem ji potkal, tak mì za ka¾dých okolností líbala. Jak ta mì obdivovala. Jednou jsem byl na výstavì obrazù, hned jsem poznal novou techniku u jednoho obrazu, v¾dy» mì znáš, tak jí to øíkám, ona listovala v katalogu, tam si topøeèetla, já myslel, ¾e mì sní, jakou mìla radost, ¾e jsem chytrej. No vidíš, a jsem jen dìlník.“
„Ale nebyl si.“
„Mnì je dobøe.“
„Víš, ta mì mìla tak ráda a nic jsme spolu nemìli.“
„Asi proto na ni tak vzpomínáš, nestaèili jste to zkazit.“
„Mnì u¾ to unavuje. Je mi to líto, ¾e nemám poøádnou rodinu, dìti, ¾e všechny peníze jdou do háje! Jak já tou¾ím po lásce! Co já bych všechno dokázal udìlat, kdyby mì nìjaká ¾enská milovala! Mìl jsem si vzít tebe, ty bys peníze nerozfofrovala a jak jsme se mohli mít.“
„Dej mi pokoj. Nevím, nevím, jestli by tì dokázal nìkdo zkrotit!“
„V¾dy» tebe starej taky zkrotil, ne? U¾ nejsi, co jsi bývala!“
„To víš, problémy jsou všude, já jsem se z jednoho srabu teï dostala,…“.
„Holka, mù¾u tì o nìco poprosit?“
„To víš ¾e jo.“
„Prosím tì, neøíkej mi to! Já vím, ¾e jsem srab, ale neøíkej mi to! Já to nechci vìdìt. Já dneska nemù¾u. Já vím, ¾e ti vykládám celý veèer o sobì, ale ty pomlè.“
„Já to znám, von se ten ¾ivot skládá z takových malièkostí a najednou se èlovìk diví, ¾e se to mù¾e tak pos…!“
„To jsi øekla hezky!“

 

Pøišla paní vedoucí: „Konèím mláde¾i,“ øekla a tak jsme stáli zase na dešti.
„To víš, u¾ to mám za ty léta, co jsem vdaná mám to promyšlený.
„Nechceš s námi jít zítra do kina? Jdu s kamarádkou, ta taky tou¾í po nìkom, kdo by ji miloval, kdo by jí pomáhal, mo¾ná, ¾e by vám to šlo dohromady. Tady máš lístek! A jdeme, stejnì to doma schytám. A ty bì¾ taky domu!“
„To je právì to, v¾dy» mì vystìhovali!“
„Jsi u mámy, ne?“
„Ale tam teï nemù¾u. Tam jsem mìl být v osm. To víš, pro ni jsem poøád malý kluk. U ní já být nemù¾u, já bych ji oddìlal!“
„Nìco ti pùjèím,“ strèil mi do ruky malinkou kní¾eèku, plnou pøísloví a básní a byl pryè.

Vykraèovala jsem si zmoklou Prahou, po tváøi mi netekly jen kapky deštì.
Vzpomínala jsem na kamarády, na dìti, na maminku, která øíkává:
„Nepomohli si sami, my jim nepomù¾em.“
To je legrace, tak to vypadá, ¾e je ze mne rozumný èlovìk.
To poznání mì rozesmálo. Jeden pán se na mne vyèítavì podíval, to mì rozveselilo ještì víc. Lidi po mnì nepøátelsky koukali. Dneska se na ulici smìjí ji¾ jenom blázni, nebo opilci.
Tak pardon, lidi!“

Ale, ¾e je krásný veèer. U¾ to na mne zase leze! Támhle ta lou¾e se mi obzvláš» líbí. Zkusím to sno¾mo. ®bluòk. Brrrr!
Nohy pøidaly do kroku, krok pøešel v klus.
Pøibìhla jsem domu celá øíèná.
Nohy zamíøily automaticky do koupelny. 

 
Ivana Látalová
* * *
Ilustrace https://www.piqsels.com/cs

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 14.09.2022  21:23
 Datum
Jméno
Téma
 14.09.  21:23 Vesuviana a je¹tì dodatek...
 14.09.  21:11 Vesuviana Ivanì - uveøejòování básní
 14.09.  18:20 Ivana Látalová
 13.09.  21:57 Pøemek
 12.09.  15:52 Vesuviana
 12.09.  08:43 von
 12.09.  05:42 Ivan