Tisíce radostí pøináší pole dìtské drobotinì. Zatímco dospìlí pilnì pracují, ona neménì pilnì poletuje, hned tu, hned tam, u potùèku, na ka¾dém stromì, všude v trávì. Málo co ji skuteènì vyruší, tehdy však ka¾dý kluk i nejedno dìvèátko všeho nechá a bì¾í, co jí síly staèí, kdy¾ zaslechne, ¾e se chystá ona velká vìc, ¾e se toti¾ bude dìlat oheò, ¾e se bude pálit suchá sláma. Neznám vìtší radosti, vìtšího po¾itku pro malého dobrodruha. Nìjaké to opálené oboèí je samo sebou, tak akorát pøipeèený prstík také není na škodu, stejnì jako nìkolik douškù bájeènì štiplavého kouøe. To vše je mnohonásobnì vyvá¾eno blahodárným pocitem malého ¾háøe rozsévajícího oheò, kam ho jen napadne.
I kdy¾ to je samozøejmì pøehnané, pálit se mù¾e právì jenom sláma a to ještì jenom po èástech, aby nevzplálo sousedovo pole, na kterém sice kromì kousku suché slámy nic není, jenom¾e za sousedovým polem je další pole a další a za ním zaèínají první domy, taky náš dùm tam nìkde zaèíná a nechtìl bych ho promìnit v popel. Také na stromy je tøeba dávat pozor, sláma se od nich musí odhrabat kus dál, nelíbí se ovoci rùst na o¾ehnutých vìtvích.
Je to krajnì sváteèní chvíle srovnatelná s pøijímáním posvìcené hostie v kostele, kdy¾ ti dìda vlo¾í do dlanì krabièku zápalek. Chvíli si ji prohlí¾íš, potì¾káváš ji, zkrátka jak jen mù¾eš, prodlu¾uješ tu omamnou chvíli, pak vytahuješ zápalku, za¾eháváš ji a pøikládáš k hrstièce sušiny, kterou sis vyvolil za pochodeò.
A potom se u¾ jenom jako opravdový bùh na rùzných místech dotýkáš pruhu slámy bì¾ící z jednoho konce pole na druhý a pozoruješ, jak za tebou zùstává spálená zemì ještì tu a tam o¾ívající osamìlými plamínky poztrácenými ve strništi. A jsi to opìt ty, pán nad ¾ivotem a smrtí, kdo má moc prodlou¾it jejich tanec pøidáním nìkolika stébel nebo je v m¾iku zašlápnout v popel.