Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Luky, šípy, samopaly
Sousedovi kluci. Martin a Jarek. Bez tìch dvou by mé dìtství nebylo úplné. Bez spoleèných výprav do útrob opuštìného statku v naší ulici. Bez šplhání po stromech. Bez plastových vojáèkù a cvrnkacích kulièek. Bez lukù z prutù zlatého deštì a kusu rybáøského vlasce, bez pistolí kapslovek a špuntovek koupených na pouti.
Indiánské èelenky z gumy do trenýrek s našitými pery holubù našeho dìdy jsme doplnili pery papouškù, které choval táta obou klukù. Nìkde jsem vyštrachal vestièku z pravých králièích kù¾í, kalhoty musely být s tøásnìmi. Dìda mi daroval zub na provázku, tvrdil, ¾e z medvìda, já jsem ale dobøe vìdìl, ¾e mu v puse chybí jedna stolièka.
Film Poklad na støíbrném jezeøe jsme vidìli snad stokrát. Poka¾dé, kdy¾ ho u nás v kinì dávali, jsme ho museli vidìt. I kdy¾ se nás naše maminky sna¾ily zadr¾et: „Tys to ještì nevidìl?“ „Vidìl, ale...“
Jako bychom jim mohli nìco vysvìtlit. Ne, to ¾ádná máma nikdy nepochopí, jak opojné je sednout si do lavice v kinì, vrazit si do pusy lízátko a zajíst ho sladkými tyèinkami, poèkat, a¾ se setmí a ozve se hrom, tam nìkde v zákulisí to duní a zase pøímo tady, jednou, dvakrát a potøetí. To u¾ se rozevøela opona a zjevilo se plátno, svítí støíbrnì jak úplòkový mìsíc, ještì pohasnou svìtla a potom u¾ to spustí.
Jak mùry lampa nasávalo nás kino silou pøíbìhù plných dobrodru¾ství, napìtí i humoru. Takovou sílu mìlo, ¾e jsem nìkdy prošel kolem pokladny bez placení, ne ¾e bych chtìl, ale proto¾e jsem se tak tìšil, a¾ si pøisednu ke klukùm, a paní pokladní jsem vùbec nevidìl.
Vrátil jsem se, zaplatil dvì koruny a dostat kousek papíru. Nìkdy i plakát pro nás zbyl a jednou jsem dokonce smìl nahlédnout do kabiny pana promítaèe, ale ¾ádní indiáni tam nebyli. Ty bylo snazší spatøit u nás na zahradì nebo na louce za domem, kdekoliv, kde se našlo pár stromù, kde se dal napnout luk a zavìsit terè. Taky oštìpy jsme mìli a praky a nádherný samopal, nevystøeloval náboje, zato však krásnì øehtal a blikal.
Ve školce na zahradì jsme si udìlali tank, ze tøí starých pneumatik, jedné velké od traktoru a dvou menších, vìtev byla hlaveò, ka¾dý z nás partyzán.
Sbírali jsme pohledy s Vinettouem, milovali ohníèky a stanování na zahradì. Kouøili jsme trávu, ale ne jako dnešní mladí, obyèejná stébla suché trávy, taky orobinec - èibuk, ten vùbec netáhl, zato však vypadal jako opravdový doutník.
Všude jsme mìli své bunkry, všude bylo nìco zajímavého, všude se dal objevit poklad. Ve sklepì, na pùdì, v dutinì starého kaštanu. Všechno rostlo na louce za domem, švestky a jablonì, lesní jahody, maliny, obèas jsme našli pár høíbkù. Z kozièek byl dobrý èaj na zimu, kopøivy jsme nosili Pašíkovi.
Šplhali jsme po zdech starého statku a vyhlí¾eli nepøítele, málo kdy nìjaký pøišel, to jsme se spíš poprali sami mezi sebou. I to patøilo k našemu pøátelství zpeèetìnému na opáleném listu papíru úmluvou, kterou jsme zakopali u potoka v lese.
Chtìli jsme se taky píchnout do prstu a stvrdit naši smlouvu vlastní krví, tak jako Vinettou s Old Shatherhandem, ale nakonec jsme to neudìlali. Obyèejný podpis obyèejným perem staèil, stejnì jsme u¾ dávno byli bratøi, nebo skoro bratøi, pøinejmenším rodina jsme zaruèenì byli – pøes naše prababièky, které byly sestry. Tak èi tak naše pøátelství trvá dodnes.