Dávno pøed tím, ne¾ nám sametová revoluce pøedala klíè od západních bran, ne¾ jsem roztáhla køídla a vzlétla s hejnem do zemí zaslíbených, jsem hledala svoje místeèko v zemích, kde zítra znamená vèera, svoje hnízdeèko, kam bych se ráda vracela. Tou¾ila jsem najít plácek, který by mì laskavì pøivítal, který by mì sevøel ve své náruèi a pošeptal: Dívenko, tady jsi doma.
Moskva a Jalta, s ulicemi a krajinou dr¾enou pevnou rukou na uzdì, striktnì mlèely. Doufala jsem, ¾e by se mùj dolíèek mohl ukrývat v Jugoslávii, ale ne. Kilometry skalnatého pobøe¾í a strmé srázy padající do Jadranu vyvolávaly závra». Nic ne¾ závra» z visutých silnic kopírujících propasti letovisek u paty moøských vln. Pozdìji po prvním pocitu volnosti, v zapovìzené Itálii jsem lovila v noèních ulièkách pøeludy svého teplíèka, avšak ¾ivotaschopné mùry, vzdalující se lampì rodinného stolu, jsem nelapila. Ani Anglie protkaná svými uklidòujícími parky, balzámovou krajinou mì na udièce neudr¾ela. Nevyjímaje Londýn se svou bohatou historií. A u¾ vùbec ne Malta se sporými stíny obøích kaktusù, pevností San Elmo a vyhlídkovými lodìmi kotvícími ve Vallettì. Z Tunisu u¾ dávno odešlo vojsko Hanibala, z Kartága zbyly rozvaliny, na tr¾ištích vás lapají prodávající do svých sítí a zatímco se vám uklánìjí, šmátrají vám v kapse. Tak proè tady? V Egyptì se slunce odvá¾ilo spálit na škvarek ka¾dý lísteèek bez vody. V tr¾nicích co krok, to dotyk, na zemi kuøáci opia. Ve Španìlsku bujela sple» hotelù, rozpínala se podél pobøe¾í a nebyla k zastavení. Na ostrovì Gran Canaria, èíhá v útrobách ¾havá láva na svùj èas. O Mallorce by se dalo øíct mo¾ná, snad, ale na Gaudího oltáøi v katedrále La Seo houfnì odplouvají galéry neznámo kam a jejich dálky lákají pøísliby. Sedím v kostelní lavici jako pøibitá, oèi na vzdutých plachtách, ale magnet pøíslibù je neodolatelný. Tudí¾ nikde na mých cestách mì nezdr¾ely objímající pa¾e krajin ani mìst, nikde nestrnulo mé srdce v ú¾asu, nikde na tìch cestách nevrostly mé nohy do zemì.
A¾ tam. Tady na druhé stranì zemìkoule. Na západním pobøe¾í Kalifornie. O jistou mírku mého ukotvení se zøejmì pøièinil nekoneèný Pacifik. Tichý oceán. Trèící proti obloze jako skalní stìna. Mocné zvíøe pøevalující se temnými vodami od obzoru k hranì pobøe¾í. U San Diega kopíruji jeho hranici vod, ani¾ se mu pøiblí¾ím. Mám na zøeteli jeho tlamu i mocné tlapy, i kdy¾ se z druhé strany skví ve vší kráse klenot viktoriánské architektury, hotel del Coronado. V souladu krása a zmar, nebe a peklo. Protiklady sti¾ené ú¾asem.
Nevím, jestli mùj údiv a ukotvení nemá na svìdomí také tektonická èinnost v hlubinách zemì. Jestli na mì nepùsobí, nevtahuje mne do svých siloèar. Jestli to není ona, kdo mi dává pocit jistoty, ¾e tady je to místo, o kterém sním, ¾e toto je mùj domov. Buï jsem tu v minulosti ¾ila, ale spíš bych uvítala nadìji, ¾e tu pro¾iji pøíští ¾ivot.
Tuším, ¾e se pøíštì narodím v San Franciscu. Pod nìkterým ze ètyøiceti pahorkù kolem stejnojmenné zátoky. ®e kulisu mìsta bude prov¾dy uzavírat Tichý oceán, modrá plocha pøecházející na obzoru v nebeskou báò. A jeho modø bude protínat hnìdoèervený visutý most. Jeden z nejdelších mostù svìta. Jeho kymácející chrastící sloupy s bludièkami poulièních lamp, které mu daly jméno: Nejkrásnìjší most svìta – Golden Gate Bridge.
Budu v tomto mìstì ¾ít, budu tu pracovat, milovat a stárnout. Budu mít v malíku ulice vydlá¾dìné neodolatelnými lákadly, tøpytkami obchodù. Obèas navštívím na Telegraph Hill mrakodrap Coit Tower, jen¾ má tvar hasièské støíkaèky, abych si vychutnala podmanivý výhled na nádherné okolní pahorky. Panorama se za léta mého ¾ivota bude mìnit.
Obèas zavítám do pøístavní ètvrti Fisherman`s Wharf pokochat se pohledem na jachty, poslechnout si neúnavný øev povalujících se lachtanù. U¾ tam u mola nepotkám tého¾ bezdomovce, osmadvacet let bafajícího na lidi. Jistì jeho místo s kasièkou obsadí jiný a já porovnám, jestli jeho vize ¾ebrání se stala rafinovanìjší èi ne.
Nebo si zajedu lodí k objektu bývalé káznice Alcatraz, nìkdejšího domova Al Caponeho, a jiných nebezpeèných vìzòù. Budu korzovat pùlnoèní Market Street, potkávat lidi beze spìchu, míøícími za nákupy, za zábavou, ve skupinách, ve dvou, osamìlce se svými ètyønohými miláèky.
„Proè jdete na koncert s tím pitbulteriérem?“
„On tuhle hudbu miluje.“
Na kraji ulice si bude znovu rozestýlat zpola pokojný spánek, jeho¾ sny se rozplynou v zívajícím svítání. Budu se jim bez obav vyhýbat, tìm spícím bezdomovcùm, ptactvu nebeskému. Nebudou mì pohoršovat, budu smíøená, svobodná. Budu š»astná. Nevím, jestli jim nakonec nebudu závidìt jejich nezávislost na majetku, jejich slunce, prostor pod široširým nebem. Myšlenky létající vysoko v povìtøí.
Obèas stanu v ú¾asu nad pobøe¾ními útesy pacifické dálnice. Jistojistì se nìkolikrát vydám do Monterey, kde vzpomenu Steinbecka, jeho veselých mexických povaleèù, a posléze zavítám do Carmelu k domu Robinsona Jefferse. Jeho kamenný dùm tam bude ukotven, jeho verše tam stále budou slyšet v šepotu jírovcù.
A¾ budu ve vìku, kdy nebudu snadno vybíhat do pøíkrých ulic, chytím se tyèe pozemní lanovky a na stupaèce pomocí nekoneèného lana dojedu kamkoliv, tøeba do Èínské ètvrti.
Proè San Francisco, proè právì u protino¾cù jsem našla své místo na slunci? Odpovìï není ve mnì, je v nebeských drahách. Zøejmì se pøíštì narodím v jiném souhvìzdí, budu mluvit jinou øeèí, ale budu milovat podobnì, ne-li stejnì.
Proè California? Proè právì ta?
Nemám argumenty, je to jen pocit sounále¾itosti k tomu místu, k zdejší krajinì, k pro¾itkùm. Jsem u¾ doma, ale ještì stále tady, na druhé stranì zemìkoule a nevím si s tím rady. Je to silnìjší ne¾ já. Je to droga. Amerika je droga.
Místo na slunci
