EMIGRACE NENÍ LEGRACE
Nejdøíve vznikne idea a ta se pomalu pøi¾ivuje. Nìkdy se zdá, ¾e zrovna tam, kde se právì èlovìk nachází, je nesnesitelné dále ¾ít. Jsou tu rùzná rozhodnutí, proè lidé tou¾í rodnou zem opustit. My jsme to udìlali v roce 1980 se tøemi malými dìtmi. Zaèátky byly všelijaké, ale o tom jsem se zmínila v malé kní¾ce “DOBRODRU®STVÍ ÈESKÉ RODINY V AUSTRÁLII OD ROKU 1980”.
Nyní bych chtìla vyhrabat vzpomínky na nìkolik ne zrovna pøíznivých pøípadù emigrace.
Jedná se o lidi, které známe, anebo jsme s nimi pøišli do styku. Jsou to tedy vzpomínky nám blízké. Zaènu tím, ¾e nic se prý nemá pøehánìt, ani honba za penìzi, kterých se ze zaèátkù vèlenìní do australské komunity nedostávalo.
Pán, o kterém se zmíním, moc pracoval. Našel si tøi rùzné práce a lítal z jedné pracovní èinnosti do druhé. Netrvalo dlouho a tento pilný èlovìk opustil rodinu a byl vidìn potulovat se v parku mezi bezdomovci. Doèista se pomátl. Potom u¾ mu bylo všechno jedno.
Jiný, zase vyrazil za radovánky do vyhlášené ètvrti “Kings Cross”, kde se provozuje prostituce. Mìl se ten veèer moc dobøe, ale bohu¾el platit se mu za milostný akt nechtìlo. Netušil však, ¾e ochránce dívky to jen tak gratis nenechá. Dostal za vyuèenou. Vzbudil se v nemocnici s poškozeným mozkem.
Další krajan zase podezøíval celé okolí i svojí ¾enu, ¾e ho všichni chtìjí otrávit. Diagnóza? Schizofrenie a to údajnì zavinil velký stres. Bez lékù u¾ tento mu¾ ¾ít nezvládne.
V Melbourne jsme kupovali pozemek. První k nahlédnutí vlastnil krajan, který ¾il v karavanu pøistaveném u pozemku. Vypravili jsme se tam a chtìli o koupi promluvit. Nahlí¾eli jsme okénkem do karavanu. Vidìli jsme uvnitø slabého, vysokého mu¾e s dlouhými zacuchanými vlasy i vousy. «ukáme na dveøe, ale nikdo neotevøel. Karavan se klátil ze strany na stranu a posléze klid. Kdy¾ jsme opìt nahlédli dovnitø, dotyèný sedìl na bobku a dr¾el se za hlavu. Radši jsme se vzdálili. Pak jsme dostali telefonát z realitní kanceláøe, ¾e si pán prodej rozmyslel. ®e bychom tak hrùzostrašnì pùsobili, a nebo zase nìjaká mentální úchylka?
Za nìkolik mìsícù nám zase volali, ¾e chce s námi jednat o prodeji, ale to u¾ jsme se radovali z jiného námi zakoupeného pozemku.
Neobvyklým pøípadem je paní, která stále chodila pro rady ke kartáøkám a všelijakým šarlatánùm, nebo» nebyla spokojená se svým hodným man¾elem. Díky pøedpovìdím o lepším mu¾i od svého mu¾e odešla a shánìla detektiva. Ten mìl pøinést to pravé štìstí, kterého se jí nedostávalo. Náhoda je pes. U nich v bytì hoøelo a celý podezøelý pøípad vyšetøoval detektiv. To bude ON, rozzáøila se naše krajanka a skoèila støemhlav Australanovi do náruèe. Ten vyu¾il pøítulnosti pohledné dámy a za krátkou dobu jsme se dozvìdìli, ¾e vyšetøuje jiný pøípad. Na scénu se dostavilo více uchazeèù, ale po nìkolika zklamaných známostech a špatných pøedpovìdí se ¾ena zaèala zajímat o bývalého man¾ela. Chtìla ho zahrnout zpìt do svého ¾ivota. Ten se mezi tím zamiloval do Japonky, o¾enil se s ní a mají krásnou dceru.
Dál jsou tu osudy alkoholikù. Jeden z nich pil v takové míøe, ¾e kdy¾ ho na upozornìní sousedù, ¾e z bytu jdou závany pachù, po nìjaké dobì našli, sbírali ho z koberce lopatou. Televize hrála a vedle nìho se válely dvì flašky od whisky. Neš»astník prý nedávno oslavil ètyøicáté narozeniny.
Známe dvojici, která díky své ¾havé lásce oba opustili rodiny s dìtmi,. Ka¾dý z nich si pak nad svojí hlavou nad man¾elskou postelí vyvìsil fotografie svých opuštìných dìtí. Hádky druhu: ”já jsem odešel/odešla díky tobì“, byly na denním poøádku. Milostný vztah se v krátkosti rozpadl. On se vrátil do vlasti za rodinou, ona? Ona se uchýlila Bùh ví kam. Hodnì krajanù se v pøíhodné dobì navrátili, odkud pøišli, ale prý to také po návratu nebylo ono. Lidé jim vyèítali, ¾e odešli v nejhorší dobì za lepším a teï s penìzi to se jim to vytahuje.
Teï je tu pøípad rodiny, která mìla docela velkou ¾ivotní zápletku. ®ili ji¾ delší èas v Austrálii. V dobì, kdy¾ ještì vládl totalitní re¾im v bývalém Èeskoslovensku, se paní se synem vypravila na dovolenou do západní Evropy. Man¾el s dcerou zùstali v Austrálii. Zachtìlo se jí navštívit stárnoucí rodièe. Nìjak zapomnìla na dùsledky, které tím vzniknou. Na pøechodu se naivnì zeptala, jestli je mo¾né vidìt rodièe? Odpovìï znìla positivnì, tak se tam paní vydala pøímo vlkùm do pasti. Za mu¾em do Austrálie u¾ nepustili ji ani jejich nezletilého syna. Operovala tím, ¾e mu¾ s dcerou jsou v Austrálii. Jestli vás má rád, urèitì se za vámi vrátí. Vrátil se, ale bez dcery. Ta v té dobì dospívající, bez znalosti èeštiny odmítla tuto nabídku pøijmout. V roce 1980 se jim znovu zázrakem podaøilo opustit republiku a naštìstí pøíbìh dobøe dopadl.
Všechny pøíbìhy emigrantù však nekonèí tragicky. Jsou tu velice úspìšní krajané, kterým se moc daøí a na které všichni Èeši mohou být hrdí.
Chtìla jsem se pouze zmínit, ¾e emigrace, není v¾dy legrace a ne ka¾dý nepøedvídatelné situace doká¾e zvládnout na jednièku.