Kdy¾ zimu namaluje Lada
Koneènì je letos zase pìkná ladovská zima. A tak kdy¾ nejde vyrazit na sjezdovky, potrápíme tìlo aspoò na bì¾kách. Ideálnì vyrazit nìkam do lesa a tu a tam se pokochat se výhledy z hor.
Nebo prostì jen sledovat stopu a makat. Zpotit se a zapomenout u toho na všechno. Vypustit duši, ale bezva si u toho vyèistit hlavu. A pak z kopce? Projí¾dìt krajinou jako vlak, kolem kterého se krajina jen míhá.
Zasnì¾ený les pùsobí trochu jako marcipánové kulisy. Je to nádhera!
Kdy¾ do toho zasvítí sluníèko a obloha uká¾e svou nejkvalitnìjší modø, pùsobí to trochu jako kýè. Wow! Juchù! Èlovìk si tu prostì musí trochu zadovádìt.
Pod vìtrnými obry se zdá všechno tak nicotnì malé... Stojící vrtuli, ze které visí obrovské rampouchy, míjíme se zatajeným dechem - co kdyby se náhodou zrovna roztoèila a zaèala námrazu kolem sebe rozhazovat?
Nejen my, nicotní èlovíèkové, ale také nejvyšší krušnohorský Klínovec pùsobí v dálce tak nìjak nedùle¾itì. Jako by dosud nedorostl, naše krušnohorské mládì.
Mrazivý vzduch je pìknì ostrý. Øe¾e do tváøí i plic. Ale je díky tomu vidìt neuvìøitelnì daleko. Zamáváte nám z Pradìdu?
A pokud nìkdo zapomnìl brýle? Nevadí. V¾dy» je tu spousta potìšení i pro krátkozraké. Detaily, které polichotí, potkáváme na ka¾dém kroku. Staèí jen vnímat. Krajinu a sebe. Sebe a krajinu. ®ivot, který jinak protéká mezi prsty, jako by se tady na okam¾ik zastavil.