O LEKÁNÍ
Lekám se od dìtství nepøedvídaným situacím. Ne jenom lekám, ale v¾dycky s leknutím vykøiknu tak, ¾e se mì lekne i ten, co mì vlastnì polekal.
Napøíklad mùj man¾el je nìkde mimo dùm, já si dìlám to svoje, pøemýšlím nad urèitou vìcí, otoèím se a on stojí za mnou. Jako normálnì, zaøvu úlekem.
„Ale prosím tì, koho jsi oèekávala? Proè køièíš?”
„Já nekøièím, já se lekám!”
„Tak mi, prosím tì poraï, co mám dìlat a jakým zpùsobem mù¾u pøijít domù?“
„Musíš pøijít úplnì normálnì, abych tì slyšela a né, ¾e se vplí¾íš a potichounku se postavíš za mì. To je to, co mne vydìsí, to, ¾e pøijdeš jako duch.“
Další pøíklad: Mu¾ vejde domù, já luxuji, lux øve na plné pecky a on zaène ode dveøí.
„Ahoj maminko!” Já upustím hadicí od vysavaèe na podlahu a spustím.
„Proè mì zase strašíš?”
„Vidíš, ani potichu ani nahlas se ti mùj pøíchod domù nelíbí. Co mám tedy dìlat?”
Tøetí pøíklad: telefon - crrrr: ”Ahoj, to jsem já. Stojím na ulici, mù¾u domù? “
„Ty si ze mne tropíš blázna ¾e? Proè mnì to voláš?”
„To aby ses zase nepolekala. Nevím, nevím, ale mo¾ná bys ses mìla zeptat naší paní doktorky Zdenky, proè se tak moc lekáš?”
„Co si myslíš, ¾e Zdeòka udìlá? ®e mnì snad pøedepíše léky proti lekání? Ty ses doèista zbláznil. Taková medikace neexistuje!“ Mám období, ¾e se lekám více a pak je takové, ¾e to se mnou ani nehne, a» se cokoli neèekaného pøihodí. Udìlala jsem si sama diagnózu. Kdy¾ jsem pøeta¾ená a mám nervový systém dole, lekám se více a èastìji. Tak¾e, milý tatínku, chce to klid a pohodu.
Avšak jedna pøíhoda na parkovišti pod obchodním støediskem, kde bylo pøítmí, mì trochu rozladila. ®e bych pøece jenom zašla za Zdenièkou? ®enu se s nákupem do auta a mám plno myšlenek, co budu nejdøíve dìlat, a¾ dorazím domù. Vtom rychlostí blesku zpoza rohu vyjedou zasunuté do sebe supermarketové vozíky øízené jejich zamìstnancem. V tom pøítmí jsem za tìmi vozíky uvidìla pouze pronikavé bílé bìlmo oèí. Jako normálnì, jsem vykøikla úlekem. To samé udìlal èlovìk tlaèící vozíky a leknutím vyskoèil, jako „Masaj“ na poušti, aspoò metr vysoko, a¾ se do sebe vsunuté vozíky zavlnily.
Omlouvala jsem se vystrašenému klukovi a pelášila s nákupem do auta a domù. Vladimírovi jsem pak pøíhodu líèila a on, místo toho, aby mìl soucit aspoò s tím klukem, se smál jako pominutý. Mo¾ná pùjdeme k doktorce oba dva a vezmeme toho kluka od vozíku, co se mì tak vylekal, s námi! Co ty na to?