Na kafíèku v Americe… (8)
„Balíèek pro psa“
Uplynul týden mého pobytu a vše, s èím jsem se setkával a zde popisoval, zaèínalo obvykle slovíèky “první” nebo “poprvé”. Tìch pøekvapivých setkání, kterým by pøíslušelo stejné oznaèení, bylo v dalších dnech ještì dost a rád se k nim vrátím. Ale vìtšina mých prvních zá¾itkù a pocitù se postupnì stávala samozøejmostí a všedními povinnostmi. Teï u¾ jsem se pouze zdokonaloval, a» to bylo v kuchaøském oboru, v jízdì autem, v angliètinì, nebo se osamostatòoval v nákupech a v ovládání technického vybavení bytu mé sestry.
“Honzo, oblékni se a vyrazíme za nákupem. Potøebuji udìlat vìtší nákup, asi na mìsíc, abys mìl z èeho vyváøet.”
Já bych sice radìji lenošil na pohovce, ale proto¾e naše cesta mìla smìøovat do nákupního centra v hlavním mìstì Wisconsinu, do Medisonu, nemohl jsem si nechat ujít tuto pøíle¾itost. Jednak to bylo blízko (necelých tøicet minut autem) a pak mì hnala hlavnì zvìdavost vidìt koneènì “poøádné americké mìsto”.
“Rád s tebou pojedu, mám dnes volno a lenošit mohu odpoledne.”
“Pøesnì tak, brácho. Nìjaký obìd si dáme po cestì, a kdybychom jej nestíhali, mù¾eme i v Medisonu poveèeøet.”
To bude, paneèku, zá¾itek. Hlavní mìsto a jeho celodenní prohlídka. Ano, Medison je hlavní mìsto, strávili jsme tam skoro celý den. Byl to zá¾itek, ale ne podle mých pùvodních pøedstav. U¾ jak jsme vjí¾dìli do pøedmìstských ètvrtí, i kdy¾ v dáli nad celou zástavbou vyènívala kopule pøesné kopie Bílého domu ve Washingtonu, bylo mi jasné, ¾e nebude tím pravým mrakodrapovým mìstem.
“Máš pravdu, mají zde kopii Bílého domu a je sídlem vlády našeho státu Wisconsin. V jejím okolí vyrostlo nìkolik budov, jejich¾ výška nepøesahuje deset pater – to proto, aby zùstal zachován architektonický pohled na mìsto a kopule tohoto sídla byla viditelná i z dalekého okolí. V dalším pásmu jsou pak rodinné domky se zahrádkami, vìtšinou staršího typu, které zde postupnì pøibývaly podle situace, jak byla tato zemì osídlována. To vše dnes tvoøí vlastnì centrum mìsta. A s pøíchodem dalších obyvatel zaèala vyrùstat obchodní centra, kolem nich¾ se vytváøely takové satelity rodinné zástavby, které byly postupnì propojovány ètyøproudovými silnicemi. U komunikací musely být postaveny èerpací stanice a kolem nich zákonitì rùzná obèerstvení. K tomu pøibyly zase nové domky, budovy s rùzným druhem slu¾eb a celé komplexy podnikatelských center s velkým mno¾stvím pracovních pøíle¾itostí. A tak se mìsto rozrùstá mezi krásnými jezery stále do vìtší a vìtší šíøky. Dnes u¾ má nìco málo pøes jeden milion obyvatel.”
Struènì, ale myslím ¾e výsti¾nì, mì seznámila Dana s Medisonem.
“Kam zahýbáš? V¾dy» Capitol je vlevo.”
“Neboj, bratøe. Do centra se ještì podíváš, dnes jedeme nakupovat. A já nakupuji tam, kde dostanu vše bez velkého bìhání a za relativnì nízké ceny.”
Mezi tím, co se mi ve zpìtném zrcátku vzdaloval støed mìsta, projí¾dìli jsme novými a novými ètvrtìmi, které si byly hroznì podobné. V¾dy obrovské parkovištì, obestavìné prodejním komplexem, nìkolik kanceláøských budov, benzinová pumpa a nìkolik desítek rodinných domkù. Vše pak bylo propojené sítí šestiproudových komunikací s podjezdy, nadjezdy, svìtelnými køi¾ovatkami, po kterých se, jako voda v øece, valily nekoneèné øady automobilù. Výlet se skuteènì, jak Dana pøedpokládala, protáhl do veèerních hodin. Na obìd mì vzala do nìjakého mexického obèerstvení, svým stylem podobné Mc Donalds. Jeho jméno mi ani neutkvìlo v pamìti. Kdo by ochutnal, ani by se nedivil. Suchá tenká placièka, podobná indickému chlebu, plnìná masovou smìsí se zeleninou.
“Prosím, u¾ nikdy více. Zùstaòme vìrni ,,mekáèi…”
“Chtìla jsem ti jenom, Honzo, dát ochutnat jiný styl stravování, který má urèitý okruh Amerièanù oblíbený.”
Mìl jsem bìhem svého pobytu mo¾nost ještì mnohokráte ochutnat charakteristickou americkou kuchyni. Nalezl jsem v jejích pokrmech i mnoho dobrých jídel, jejich¾ recepty jsem si pøivezl.
Doma je dnes zkouším na návštìvách, které k nám zavítají. Jejich pøípravu jsem si nacvièil ještì v Americe, a i kdy¾ potøebné suroviny jsou u nás u¾ bì¾nì dostupné, pøesto mì ještì nikdo nepo¾ádal o recept. Potvrdilo se mi opìt to, co jsem slýchával. Pestrosti a rozmanitosti èeské kuchynì se nevyrovná ¾ádná na svìtì – a ¾e jsem mìl mo¾nost ochutnat mnoho jídel v rùzných státech Evropy. Dnes je u nás velká móda pøebírat od západních státù zdravou, pestrou a vyvá¾enou stravu, která nepøidá na váze a její¾ slo¾ení má všechny slo¾ky, dùle¾ité pro správný chod našeho organismu. Já se však domnívám, ¾e k obdobné, dávno ji¾ odzkoušené kuchyni našich babièek nám stále nìco chybí. A» u¾ jsou to zdravotní rozbory, peníze na reklamu a strojní vybavení výrobcùm, èi více odvahy a zøejmì i trochu sebedùvìry. Pøekonáním tìchto pøeká¾ek bychom pak nejen sobì, ale snad celému svìtu mohli dokázat, ¾e s èím dnes svìtoví výrobci pøicházejí na trh, u nás se u¾ dávno vaøilo. Vše, co nám naše babièky dokázaly pøipravit, rùzné druhy úprav luštìnin, rùzných salátù, zeleniny, maximálnì dvakrát a¾ tøikrát týdnì masitá jídla (i kdy¾ to bylo pøevá¾nì z finanèních dùvodù), to všechno dnes se na svìtový trh uvádí jako super novinka zdravé vý¾ivy. Je otázka, jak jsou taková jídla opravdu zdravá, kdy¾ v mnoha pøípadech jsou výrobky chemicky ošetøené a mají “témìø nekoneènou záruèní dobu”.
Nejsme “národ pojídaèù knedlíkù” – je to naše specifická a ve svìtì ojedinìlá pøíloha k masitým pokrmùm. V jiné úpravì však slou¾í jako široká nabídka bezmasých jídel èi mouèníkù. Snad ka¾dý národ se vyznaèuje nìjakým lidovým jídlem èi typickou pøílohou. Jen tak namátkou uvádím: Nìmecko – rùzné úpravy brambor, Itálie – špagety, Indie – placky, Japonsko – rý¾e, Kuba- smìs rý¾e s fazolemi, USA – fazole… Ale nikdo, podle toho, co jsem naèerpal z literatury nebo mìl mo¾nost se pøesvìdèit na vlastní oèi, se nemù¾e pochlubit – snad kromì Francie – s tak rozmanitou a obsáhlou kuchyní. Jsem pøesvìdèen, ¾e pøi dodr¾ování zásad správné a zdravé vý¾ivy máme jednu z nejlepších kuchyní na svìtì. Jsem rád, ¾e tyto mé pøedstavy se na našem trhu u¾ zaèínají uplatòovat a ¾e dokonce i zahranièní výrobci, kteøí pochopili, ¾e jsme národ gurmánù, se zaèínají pøedhánìt v kvalitách k nám dová¾ených èeských specialit – mám teï na mysli napø. rùzné druhy sáèkových polévek a omáèek.
Musel jsem trochu odboèit od svého vyprávìní o USA, neb i na tomto vzdáleném kontinentì jsem mìl mo¾nost srovnávat a hlavnì se mnohokráte pøesvìdèit, ¾e naše kuchyò by zde slavila úspìch. V obchodním komplexu pod jednou støechou jsme strávili nìkolik hodin. Zde sestra kromì mìsíèního nákupu potravin pro tøíèlennou rodinu, za nìj¾ utratila pouze 116 dolarù, si u optika objednala dioptrické brýle, u cestovní kanceláøe vyzvedla prospekty na pøíští dovolenou a vyøídila splátku na auto. Pøesto¾e jsem nemìl mo¾nost si dnes prohlédnout Medison, byla naše exkurze do obchoïáku docela zajímavá. I kdy¾ nìkterý potravináøský sortiment mìl ve své nabídce více druhù v porovnání s námi, byl nìkdy atraktivnìji balený a v pøepoètu cenovì podobný našim cenám, líbily se mi komentáøe, kterými celou prohlídku Dana komentovala:
“Podívej, ceny kuøecích køidýlek u¾ jsou vyšší, ne¾ kuøecí stehýnka…”
“Skoro jako u nás.”
“Jedna paprika za dolar, to je hrùza, ještì vloni byly za dolar tøi. Tady máš celý regál s kávou. Co dóza, to jiný druh, jiná vùnì, jiná chu» …” – a já jich napoèítal padesát tøi. “Do pøipravených sáèkù si mù¾eš nasypat libovolné mno¾ství – vše za stejnou cenu.”
Vybrala pro mne asi tøi druhy na “tureckou kávu” a pro sebe vzala vakuovì balený pùlkilový sáèek nìjakých “mletých kaštanù”. “A tady, celý regál je jenom máslo. Musíš si ale na obalu pøeèíst, o co se jedná. Tady je napsáno: UHNI, MÁSLO – to není máslo, to je margarin, zde zase NEMOHU UVÌØIT, ®E TOTO NENÍ MÁSLO – také margarin. Máslo máš tady, jenom v tìchto pár druzích, ale bacha, zase èteš, které je slané a které normální. A zase je dra¾ší ne¾ pøed mìsícem. Je to tím, ¾e je horko a krávy nechtìjí dojit.”
Zase jako u nás. Na ka¾dé zvednutí cen se najde ten zdánlivì správný argument. Veèer jsme trávili sami a já se mohl trénovat v pøepínání televizních programù. Podaøilo se mi naladit americký film, který u nás ji¾ probìhl pøed pìti lety. Co však bylo zajímavé, ¾e jeho projekci, která u nás trvala i s reklamou sto minut, staèil jsem zde zhlédnout za devadesát minut a k tomu ještì s nevyèíslitelným mno¾stvím reklam, které v délce asi jedné minuty pøerušovaly dìj pravidelnì po tøíminutovém promítání.
“To je tady normálka,” prohlásila sestra, “kdy¾ jde nìco atraktivního, je to sestøíhané a nabouchané reklamou. Chceš-li vidìt celý film, zajdeš si do kina.”
Po filmu bì¾el velmi zajímavý poøad. Sledoval jsem jej pravidelnì pak ka¾dý týden v tuto hodinu. Zábìry byly poøízené v reálu z televizních kamer, kterými jsou vybaveny policejní vozy. Mohl jsem jednou týdnì sledovat “honièky” za rùznými gangstery, kteøí prchali pøed zákonem v odcizených nákladních èi osobních automobilech, v autobusech, na motorkách, a dokonce i v tanku. Zabrán do napínavých pøíbìhù jsem témìø nepostøehl, ¾e Dana odchází spát. Dnešní veèer jsem zakonèil vzpomínkami na domov tentokrát písemnou formou. Zaèal jsem své první dojmy, v podstatnì kratším provedení ne¾ jak jsem s nimi dosud seznámil ètenáøe, pøenášet na dopisní papír.
Další den jsem se mohl a¾ do odpoledních hodin, ne¾ jsem se vydal procházkou ke svému pracovišti, vìnovat pøípravì èeských jídel. Kuchyò se stala mým královstvím. Sestra byla v práci a za zády mi
nestál ¾ádný profesionál v kuchaøském oboru. Mytí špinavého nádobí mi bylo odpuštìno, tak jako doma, a já mohl pustit svou fantazii z uzdy. Tondu pak veèer èekal výbìr ze tøí chodù, vèetnì kynutých houskových knedlíkù z hrubé mouky, i kdy¾ je Dana dokázala vykouzlit klidnì z hladké. Hrubá mouka je zde pomìrnì drahá a v amerických receptech jsem se s ní vùbec nesetkal. Za vykonanou práci mì pak veèer èekala pøíjemná odmìna. Nápad se zrodil v Tondovì hlavì.
“Honzo, co bys øekl tomu, ¾e bychom zašli na spoleènou veèeøi?” promlouval ještì s plnou pusou guláše, a¾ mu lupalo za ušima.
“O.K., to beru. Já mám zítra dopoledne volno, Dana dìlá a¾ od devíti a ty, jak øíkáš, ráno zrovna tolik do práce nemusíš pospíchat.”
“Vezmeme tì do restaurace, kam rádi chodíme na rybí speciality. Ale kdy¾ budeš chtít, mù¾eš si dát ten pravý americký steak, po kterém u¾ týden tou¾íš.”
A bylo rozhodnuto. Zanedlouho jsme sedìli v autì, abychom se pøesunuli do restaurace, vzdálené nìkolik desítek metrù od domova. Byla to “lidovka”, slušnì zaøízená. Vstupní místnost byla jakousi èekárnou, odkud byl host po uvolnìní míst v restauraèní èásti odveden obsluhujícím k volnému stolu. Ale nesmíte si pøedstavovat èekárnu jako u zubaøe, i kdy¾ jistì mnoho pacientù by takovéto uvítání za dveømi lékaøe pøivítalo. Byla to velká místnost, v jejím¾ støedu ve tvaru písmene “U” byl veliký bar. Kolem dokola plnì obsazeno a ka¾dý mìl pøed sebou nìjaký nápoj. Ne¾ jsem se poøádnì rozhlédl, u¾ se pøed námi uvolòovala místa.
“Pro mì pivo, Dana si dá martini a co ty, Honzo?”
“Prosím té¾ pivo. Dík.” Nenašel jsem v té obrovské nabídce nápojù ¾ádný známý. Rozhodl jsem se tedy, ¾e budu-li kopírovat švagra, jistì se doèkám i té pravé americké whisky. Hned zaplatil a pak na pult pohodil jednodolarovku. To je zde také zvykem. Ka¾dá naservírovaná objednávka se u baru platí okam¾itì a je slušností v¾dy ponechat malý tuzér. Nestaèili jsme ani dopít a u¾ si nás servírka odvádìla k volnému stolu.
“Zkus si pøelouskat jídelní lístek. My s Danou máme vybráno, jako v¾dy si dáme krevetky, k tomu peèenou bramboru a máslo.”
“Tady ten … biftek.” Bylo to jediné, èemu jsem v textu porozumìl.
“Chceš ho propeèený, nebo støednì, nebo syrový?”
Samozøejmì ¾e jsem si pøál pravý americký. ®e bude úplnì jiný, ne¾ jaký znám z domova, mì ani ve snu nenapadlo. První, co jsem mìl mo¾nost ochutnat, byla sklenice vody s ledem, která je ka¾dému hostu automaticky naservírována. Souèástí prostøení k jídlu je miska s máslem a s umìlým tukem a vìtšinou teplé houstièky. Ihned vám nabídnou nìjaký nápoj. Pokud si pøejete kávu, pøinesou ji souèasnì, a i kdy¾ je vám úètován šálek, obdr¾íte celou termo-konvici nebo vám ji bìhem jídla neustále dolévají. S tímto typem servisu jsem se setkal v ka¾dé restauraci, kterou jsem zde navštívil.
Pak pøinesli veèeøi. Dnes, kdy¾ svým známým pouštím natoèené videozáznamy z mé cesty, nedaøí se mi je pøesvìdèit, ¾e to, co tak krásnì vypadá na filmu jako americký biftek, nemìlo s dobrým jídlem nic spoleèného.
“Heleï, brácho, mìl sis dát s námi krevetky. Teï na nìj tak divnì nekoukej a bašti, máš pøed sebou americký steak, støednì propeèený.”
No, byl to vlastnì uøíznutý kus, snad pùlkilový, dorù¾ova upeèené roštìnky. Témìø dokola byl lemovaný, asi na tlouš»ku palce, lojovým prstencem. Nebyl solený ani jinak okoøenìný s malou oblohou a sma¾enými hranolky. Na barevném filmu je to pastva pro oèi. Teplé houstièky s máslem a k tomu káva se smetanou – na tom jsem si nejvíce pochutnal a vùbec mi nevadilo, ¾e káva byla cezená.
“Jestli chceš, mù¾eme tvoje jídlo odnést domù. Neboj, tady to nikoho šokovat nebude. V Americe jsou restaurace vybaveny obalovými miskami, do kterých ka¾dému hostovi, co nesní, rádi zbytek zabalí domù. V¾ilo se to zde pod pojmem “balíèek pro psa”. Kdy¾ se budeš pozornì dívat, takovýchto slu¾eb vyu¾ívá hodnì lidí, proto¾e porce jsou v ka¾dé restauraci v¾dy obrovské.”
Sestra mìla pravdu. Mnohokráte jsme si po návratech z výletù veèer pochutnávali na nedojedených dobrých jídlech. Dnešní nepodaøený steak byl opravdu výjimkou.
“Teï popojedeme na malý drink do baru do restaurace, kde pracuješ.”
Sotva jsem pootevøel vstupní dveøe u recepce, dostavilo se takové pøíjemné zašimrání v zátylku. To kdy¾ jsem slyšel kolem sebe sestru s mu¾em štìbetat èeštinu a z restaurace znìla píseò “Èervený šáteèku …” Sním nebo bdím? Jsem opravdu tak daleko od domova?
Sedli jsme k baru a Tonda objednal americkou whisky. Kdy¾ ale spustili “Škoda lásky”, to u¾ se nedalo vydr¾et. Nabídl jsem sestøe rámì a zaèali jsme se na parketu pìknì vytáèet – a pìknì po našem! Polku hráli øíznì, ale figury, co pøedvádìli taneèníci, mìly k ní daleko. Jejich taneèní kroky byly smìsí klasického “šlapáku” a “westernového tance”, který jsem vídal v amerických kovbojkách. Bìhem chvilky bylo kolem nás spousta místa a zaèali jsme se, jako za mladých let, tak trochu pøedvádìt. Chvilku doprava, chvilku doleva, mezi to pár krokových variací a vše zakonèeno piruetou. Parket jsme opouštìli s velkými ovacemi.
“Tak teï jsme jim to ukázali. Vìø tomu, brácho, ¾e to tu ještì nevidìli. A všiml sis vùbec, ¾e se sebìhl celý personál hotelu i s Hansem a tleskali nám do rytmu?”
To jsem si opravdu nevšiml. Byl jsem tak zabrán do tance a mo¾ná víc jsem byl myšlenkami doma ne¾ zde, ¾e jsem okolí nevnímal. Ten veèer byl opravdu hezký, bohu¾el krátký. Zde tì z hospody vyhazovat nemusí. Hosté jsou natolik ukáznìní, ¾e kolem desáté se sami zaènou vytrácet k domovu. A v jedenáct hodin u¾ celé mìsteèko spí. Mohu to zodpovìdnì tvrdit, neb kdykoliv jsem se vracel veèer z práce domù, nebo jsme pøijí¾dìli v noci z nìjakého výletu, ve všech domcích byla ji¾ tma. Na ulici nebylo ¾iváèka, sem tam projelo auto, a kdyby Amerièané nemìli zabudované klimatizace, museli by vìtrat okny. Pak by se snad z ka¾dého domku rozléhalo sborové chrápání.
Následující den odpoledne jsem odcházel do práce o nìco døíve. Podaøilo se mi koneènì v tom ka¾dodennì nabitém programu dokonèit dopis domù a cestou se zastavit na poštì. První kontakt s poštmistrem, to byl jen zvídavý výraz v jeho tváøi: odkud asi je tento cizinec, co se sna¾í o anglickou konverzaci ? S pøibývajícím èasem a pravidelným odesíláním korespondence domù se stal mým “styèným bodem” pro procvièování anglické konverzace. Byl jedním z mých pøíjemných pøátel, který se o mém vztahu, jaký jsem k nìmu choval, nikdy nedozvìdìl. Nebyla k tomu nikdy pøíle¾itost a nikdy jsme toho spolu moc nenapovídali. Oproti mnoha jiným, s kterými jsem èastokrát pøicházel do styku, mìl tu výhodu, ¾e od prvního setkání vìdìl moji pøesnou adresu domova. Mùj první dopis, kdy¾ si dnes s odstupem èasu na nìj vzpomínám, byl spíše profesionálním pohledem na restauraèní provoz ne¾ popisem mých prvních zá¾itkù z krajiny za “velkou lou¾í”.
Pokraèování pøíštì…
Jan Kurka