Zaèalo to všechno obyèejným telefonním rozhovorem jednoho únorového veèera roku 1998, kdy mì oslovila sestra Daniela, ¾ijící v USA ji¾ od roku 1968: ,,Ahoj, brácho, co øíkáš mému ztøeštìnému nápadu, ¾e bys k nám pøijel na 3 mìsíce s mo¾ností poznat americký styl podnikání a nauèit se vaøit nìkterá typická americká jídla? Pracoval bys v hotelu, jeho¾ majitelem je náš pøítel – ale bez finanèního ohodnocení – angliètina má pro takovýto druh práce, èi spíše výuky, speciální výraz ,,research”. ®e nemáš peníze? No s tím poèítám, s tím si nelam hlavu. ®e neumíš anglicky? Nevadí, tady se nauèíš. Máš ještì nìjaký problém? Ne? Tak zavolám za týden a ty mnì øekneš ano, abych mohla vše zaèít zaøizovat. Zdravíme tvou ¾enu a oba kluky, ahoj.” Nebyl to obyèejný telefonát. Nabídka sestry mi vyrazila dech a toho veèera úplnì znemo¾nila klidné usínání.
Po mém souhlasu s odletem 25. èervence pak zaèalo pìt mìsícù pøíprav, které nebyly nijak nároèné. Zajistit si vízum do USA, sehnat pár zajímavých receptù na klasická èeská jídla, zajistit si k nim dostatek koøení (sušené houby), koupit pár dárkù a pro švagra nìkolik piv. Daleko obtí¾nìjší bylo hledat odpovìdi na nepøedstavitelné mno¾ství otázek, které se stále honily mou hlavou.
Jaká bude cesta? Jak zapadnu do kolektivu lidí prosperujícího hotelu? Jak se s nimi budu domlouvat? Jakou práci budu zastávat, kdy¾ nejsem kuchaø? Jak se budeme snášet (se sestrou a švagrem), kdy¾ jsme se tøicet let nevidìli? Jak jim oplatím jejich nabídku? Jak se vyrovnám se steskem po rodinì? Jak se s odlouèením vyrovná moje ¾ena? Vyjde finanènì s penìzi, které doma zùstanou? Neztratím práci, i kdy¾ mnì poskytli neplacené volno? A mnoho dalších otazníkù… Nezodpovìzená po mém návratu domù zùstala pouze jedna otázka: “Vrátím se tam ještì nìkdy?”
V posledním týdnu pøed odletem pøípravy prolínající se s cestovní horeèkou vrcholily. Hlavnì péèe mé sestry byla tak veliká, ¾e jsem mìl nìkdy pocit, jako by mnì bylo tøináct let a starala se o mì maminka. Její pokyny, které pøicházely zejména v posledním týdnu pøed mou cestou dennì bud’ telefonicky nebo pøes e-mail, tento mùj pocit více umocòovaly. Ještì dnes, kdy¾ vzpomenu na pøípravné období, stále se mi vybavuje její starostlivost: ,,Do letadla si vezmi pohodlný odìv – nejlépe tepláky – nejlépe pantofle, v letadle se èasto procházej, a» ti neoteèou nohy, doklady a peníze – staèí ti 10.00 USD na limonádu – ty musíš mít v penì¾ence na krku. Odmítej nabízenou pomoc od rùzných individuí na letišti, nikde nekuø, ani v letadle, ani na letišti, je to zakázané a všude jsou citlivá èidla, poletíš s ÈSA, aby ses mohl domluvit a pøípadnì poradit s èesky hovoøícím personálem, volnì balené jídlo musíš sníst, ne¾ vystoupíš v New Yorku, nebo bys mìl problémy s celníky.
Pak následoval podrobný popis, jak se orientovat na letišti a správnì pøestoupit na letadlo do Chicaga, kde mì mìla má peèlivá sestra oèekávat. Hlavnì mi kladla na srdce: ,,Stále mìj po ruce dvì kartièky POSLEDNÍ ZÁCHRANY! Ty mi poslala napsané v anglickém jazyce a jejich obsahem bylo: mé jméno a adresa, její jméno, adresa a telefon, ke komu letím, jméno letecké spoleènosti a èíslo letu z New Yorku.
Pokraèováním pak byl krátký text s prosbou o pomoc èlovìku, který neumí anglicky a chce pokraèovat s uvedenou spoleèností do Chicaga. Text druhé kartièky byl urèen celníkùm, ¾e koøení, které pøevá¾ím, je jako dárek pro mou rodinu. Nevím, zda by mi jakoukoliv mou výmluvu tito dvoumetroví hoši v celním prostoru spolkli, neb jsem ho vezl více jak tøi kilogramy. Byla to jedna z mnoha otázek, která byla zodpovìzena po projití celním prostorem – prošel jsem bez problému.
Pøišla hodina ,,H”. Mne, kufry a man¾elku se synem nalo¾il do auta bratr ¾eny, obèanku jsem si vymìnil za pas, k desetidolarovce jsem pøidal pìtistovku (jako rezervu èeské mìny pøi návratu), do pøíruèní tašky pøidal pantofle a vyrazili jsme na letištì. Rozlouèili jsme se ještì pøed odbavením, neb všichni museli vyrazit za svými povinnostmi… a tak mi zde, v deset hodin dopoledne, zaèala má tøímìsíèní odluka.