Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
 
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
 

Probuzené vzpomínky
 
Dnes v té obtí¾né dobì jsme pøevá¾nì stále doma, s rodinou se zatím setkávat nemù¾eme a tak sledujeme televizi a to hlavnì èeské filmy a seriály a pøed nìkolika dny jsme otevøeli program o hledání rodokmenu pana Karla Šípa. Sledujeme jeho Všechnopárty, ale tento program mìl neèekané pøekvapení. Pan Šíp má mezi svými pøedky také „Psohlavce“. ®e uvidím zábìry pana Šípa v Klenèí bylo víc ne¾ pøekvapení. Já jsem toti¾ také „Psohlavec“ a to dokonce ještì a¾ za moøem. Bohu¾el je tomu ji¾ nìkolik let, kdy jsem naposled navštívila Chodsko.
 
Moje maminka mnì a pozdìji i mé mladší sestøe v¾dycky øíkala, ¾e rodina její maminky, naší babièky Anny z rodu Benešù a Sladkých, pochází z Kozinovské vìtve. Otec naší babièky František Beneš byl zahradník na Trhanovském zámku a jeho matka byla Barbora Sladká z Pece pod Èerchovem. Maminka to tak øekla a my jsme to samozøejmì pøijaly. Vìdìly jsme, ¾e máme na Chodsku pøíbuzné, a kdy¾ skonèila druhá svìtová válka, zaèali jsme k nim celá rodina pravidelnì jezdit na prázdniny do Trhanova.

Hned po válce, ještì v roce 1945, jsem tam jela  s maminkou poprvé. Bylo mi právì sedm let a pamatuji si velmi ¾ivì tu první pováleènou slavnou pou» u sv. Vavøeneèka na Veselé hoøe. Samozøejmì, ¾e jsem byla v právì novì ušitém chodském kroji.

Do Trhanova na prázdniny jsme ale jezdili i po tom smutném únoru, stále ještì tam byli další pøíbuzní. To u¾ také jezdila i moje mladší sestra Renatka. Rychlíkem do Plznì, odtud dále vlakem do Doma¾lic a pak lokálkou do Trhanova. Z Trhanova jsme všichni všude chodili pìšky. Do Klenèí to bylo blízko, krásnou lipovou alejí od Trhanovského zámku, do Kozinova „Houvìzda“ jsme chodívali pøes Trhanovskou horu a Hrádek s Kozinovou sochou, ale i do Doma¾lic jsme èasto chodili pìšky. Právì tak k rybníku na Šnajberku a dále i na Babylon. Jenom po únoru se ji¾ nesmìlo na Èerchov, tam hlídali místo Chodù naše socialistické hranice bdìlí pohranièníci. V¾dy kdy¾ jsme se z kleneèského høbitova vydali k Baarovì soše na Výhledy, vracívali jsme se pøes pole a louky vesnièkou Chodovem zpìt do Trhanova. Trhanovem protékal potok a v nìm jsme chytali raky. Kousek za Trhanovem smìrem na Pec pod Èerchovem je staøièký høbitov. Tam jsme chodívaly s maminkou s kvìtinami na hroby.

Mìla jsem a pozdìji i moje sestra to štìstí, pro¾ívat nìkolik let letní mìsíce v této pìkné vesnici.
Pomáhaly jsme sklízet obilí, nosit na pole obìdy i pøi práci kolem hospodáøství. Jedna z odmìn byla, ¾e jsme na pøíklad ráno v chlévì mohly s hrníèkem èekat na èerstvé kravské mléko. Stará teta Dodla (Dorota) potom také dìlala vlastní máslo. Zapomeòte na cholesterol, takové máslo u¾ nikdy neochutnám. Do Prahy jsme si ho vozili zabalené v køenovém listu. A co teprve všechny ty fantastické lesní plody – jahùdkami poèínajíc, potom maliny, ostru¾iny a ještì jsme v¾dycky stihli houby. Vracely jsme se se sestrou z prázdnin a stále mluvily „bulaèinou“. Vozily jsme si z Klenèí pìknou chodskou keramiku a ka¾dý rok nìjaké nové písnì.
Potom to jednou skonèilo.
 
Ztracené prázdniny
 
Buèení krav po ránu
a teplo letní návsi
ochraptìlý zvonek do krámu
nad prašnou cestou zvoníval si.
 
Medem lip voní vzpomínka
a hladí tichem hory lesnaté
zas za ruku mì vede maminka
a u rybníka vyplašíme èápy nohaté.
 
Ztracené prázdniny hledám vás
vra»te mi kousek toho léta
jen jednou chtìla bych potkat zas
mír toho krásného kousku svìta.
 
Jak najít cestu podle potoka
ten potok s raky u¾ tam není
pozdì se vracet do dne èi do roka
co bývalo je na høbitovì psáno na kameni.

 
Na moje milované Chodsko, které mi do duše i srdce zasela moje maminka, jsem potom po letech pøijela a¾ s man¾elem, nedlouho po naší svatbì. Kam jinam bych ho bývala mìla vzít?
 
Pak to trvalo mnoho let, ne¾ jsem Chodsko mohla opìt navštívit. Maminka mi posílala do Austrálie pohledy, kní¾ky a dokonce i keramiku. Nìkteré vìci jsou dokonce ji¾ více jak sto let staré. A¾ koneènì nám bylo dovoleno domov navštívit po roce 1989. V roce 1994 jsme tam pøivezli i syna Jindøicha, jeho australskou man¾elku a dvì vnouèata. Provezli jsme je po Chodsku, prochodili lesy a dìti se probìhly po loukách. Ukázali jsme jim vše, co bylo mo¾né.
V roce 2000 jsme se tam koneènì také vypravily i se sestrou a švagrem, kteøí ¾ijí v Praze.

Chybìla nám tam ale ta „bulaèina“, proto¾e maminka nás uèila básnì Antonína Klášterského a èetla nám chodské pohádky, a tak my jsme si Chodsko pamatovaly, tak se tam pøeci mluvilo.

A tehdy znovu jsem zaèala pøemýšlet o tom, zda je opravdu Jan Sladký Kozina náš pøedek. A¾ o nìkolik let pozdìji pøes poslední pøíbuznou, která tehdy stále v Trhanovì vlastnila rodinný dùm, jsme navázaly kontakt s dnes ji¾ pøáteli, v Peci pod Èerchovem. Pøes nì jsme našli cestu do Plzeòského archivu a další pøátelé v Plzni nám potom pomohli najít tu správnou osobu, která nám podle archivních dokumentù dolo¾ila naše zbývající dvì mezery v rodokmenu, který se nám zatím pracnì podaøilo sestavit. Dnes tedy máme úøednì potvrzeno, ¾e obì se sestrou patøíme do Kozinovské vìtve. A tím spíš mnì nikdo nevymluví, ¾e jak mi maminka kdysi vyprávìla, jsem se nenarodila v ¾ádné porodnici, ale ¾e mì našla pod kamenem na Èerchovì. Jak jistì víte, tak na Chodsku, snad ještì dodnes, nenosí holèièky vrána a chlapeèky èáp, ale maminky nacházejí „dìcka“ na Èerchovì pod kamenem. No mo¾ná, ¾e se to zmìnilo, proto¾e za toho bolševismu se na Èerchov chodit nesmìlo. ®e by to bylo mìlo špatný vliv i na tu „bulaèinu“?
®e by vám mohla být snad bulaèina k smíchu?

„Jaký pa to øeèi, tuto pravda není,
pøijte na voraèky, na pou» nebo pøástky,
šudýš vztahujou se ruce zez stavení
k tím, co dou k nám hyjtu, z pøátelstva ha z lásky.“ (A. Klášterský)

 
Chodsko mám hluboko v srdci. Chodskou èítanku, básnì A. Klášterského a mnoho dalších pamìtihodností jsem vìnovala muzeu v Peci pod Èerchovem. Vìøím, ¾e tam jsou na správném místì.
Já jsem rozhodnì Psohlavec ¾ijící sice daleko za moøem, ale nikdy tím Psohlavcem být nepøestanu.
 
Jana Reichová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 27.04.2020  12:44
 Datum
Jméno
Téma
 27.04.  12:44 Jarmila