Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

PAN NASRAT
 
Nevím jak zaèít, ale je to tak. Zmínìný pán byl urèitou dobu zaujatý proti bezpráví, kterého se mu dostalo, a proto ta líbivá pøezdívka. Sám si ji vybral. Pøíbìh zaèíná tím, ¾e jedna smutná èeská maminka z Moravy hledala svého nezvìstného syna. Dlouho se neozýval a to ji rmoutilo. Poštìstilo se ji poznat man¾elovu maminku. Po zjištìní, ¾e má rodinu v Austrálii, poprosila ji, aby nám napsala. Nadìje, ¾e snad bychom mohli pomoci a jejího ztraceného syna vyhledat, ji høála u srdce. Dala mamince poslední adresu, na které její syn urèitou dobu bydlel, ne¾ se odmlèel. Neozývá se prý ji¾ nìkolik let.

Mùj samozvaný detektiv man¾el se pøípadu ujal a na zmínìnou adresu napsal dopis, vysvìtlil co a jak. Byl povìøený a chce syna té paní kontaktovat. Udal naši zpáteèní adresu a telefonní èíslo. Dva roky ubìhly a nikdo se nám neozval. Vladimíra mrzelo, ¾e neš»astné mamince z Moravy nemù¾e vyhovìt. Krátce nato nám zavolala paní jménem Líba, ¾e její syn Kamil dostal práci v Canbeøe, ale proto¾e tam nikoho nezná, napadli jsme ji my jako rodina. Líba? Líba? Známé dvì Líby, ale hlas této pani našim Líbám neodpovídal.

„Jak jste se, pani Líbo, o nás dozvìdìla?“ ptal se Vladimír. Pøipomnìla nám pøíbìh ztraceného syna, na kterého jsme u¾ za ty dva prošlé roky dávno zapomnìli. “Jsem nezvìstného man¾elka”, prohodila ledabyle Líba. V krátké dobì po rozhovoru Kamil naší rodinu navštívil. Mìli jsme z návštìvy ohromnou radost a vyptávali jsme se na všechno mo¾né. Chtìli jsme si situaci v jeho rodinì pøiblí¾it.

Z vlasti odešli pøibli¾nì v té samé dobì jako my. Osmdesátá léta minulého století. Pan N…… není Kamilùv biologický otec, ale proto¾e si ho osvojil a vychoval je to vlastnì jeho táta. Sestra Ella se Líbì a panu N…… narodila u¾ v Austrálii. Kamila jsme si moc oblíbili. Naši chlapci  v nìm našli ú¾asného, upøímného kamaráda. Inteligentní milý Kamil se zajímá o vìci, které zajímají i Vladimíra, tak se i on obzvláštì na jeho návštìvy tìšil.

Otázce Kamilovi „Proè se tatínek nehlásí rodinì ve vlasti?” se pousmál a øekl, ¾e a¾ rodièe poznáme, máme si udìlat sami názor. Pøijeli ze státu N.S.W., kde ¾ili, za synem nìkolikrát a byla tedy pøíle¾itost je osobnì poznat. První návštìva u nás byla jednoho podzimního dne. Vrátila jsem se z práce domù a u¾ jsme je tam mìli sedìt v obýváku. Usmìvaví lidé, takový pravý hipísáci, jak jsem si je podle prvního dojmu klasifikovala.

Pøedstavili jsme se a já nemohla odtrhnout zrak z jejich nohou. Oba byli bosí, i kdy¾ byl chladný den. Kdepak zima, jsou navyklí chodit bosí za ka¾dého poèasí. Vyprávìli nám, ¾e zkoušeli všelijaké diety jako napøíklad vegetariánskou (mají svojí organickou zahrádku), stravu frugetariánskou (to se údajnì jí pouze ovoce). Mìli pøeèteno mnoho knih Nového vìku. Nìkteré jsme také znali.

®ijí na farmì blízko mìsta Tenterfield. Všechno, co stojí na pozemku, man¾elé vlastnoruènì vybudovali a upravili sami. Nejdøíve se mnì tito lidé zdáli velice podivní, jiní, ale urèité názory mìli zajímavé a inspirující. Zvali nás, a» je na farmì navštívíme. Nemohli jsme se k tomu odhodlat. V¾dy, kdy¾ jsem si párek pøedstavila, nìco mì zrazovalo tuto návštìvu uskuteènit. Zdáli se mi trochu bohémští, vlastnì a¾ moc bohémští a já nevím, co ještì jsem si vymýšlela. Pak mnì bylo hanba, ¾e je kritizuji podle obleèení, upravenosti a podobnì. Podívej se radši do nitra, neodsuzuj, èlovìk nikdy neví, co jiného èlovìka k tomu èi onomu vede? Proè si vybrali takový zpùsob ¾ivota?  Kdy¾ opomenu mé kritikou zakalené myšlení a všelijaký pochybný názor, musím pøiznat, ¾e Libušku jsem si moc oblíbila a nìco mì k ní pøitahovalo. Asi ta svoboda myšlení a jiný zpùsob ¾ivota. Po tøech letech se nám Kamil z Canberry odstìhoval. Usadil se v Brisbane ve státì Queensland. Zùstali jsme E-mailovými dopisy a telefonáty stále v kontaktu.

Líbu s man¾elem jsme nìjakou dobu nevidìli, a¾ jsme dostali avízo, ¾e Líba je vá¾nì nemocná a projevila zájem nás vidìt. „Pøijdìte se koneènì za námi na farmu podívat. ”Vládí! Musíme jet, to je vá¾ný dùvod, hlavnì kdy¾ si to nìkdo pøeje a je vá¾nì ohro¾en nemocí. Taková pocta, ¾e si na nás nìkdo jako je Líba, v krušné chvíli vzpomnìl!" V krátké dobì po nemilé zprávì jsme se vypravili do Tenterfieldu na návštìvu. Pan N… nám poslal plánek, jak farmu najdeme, a podrobné instrukce.

Dobøe udìlal, jinak bychom to místo nenašli. Urèitou èást se jelo polem, kde neexistovala cesta, potom prašnou kamenitou cestou a¾ pøed bránu pozemku. Za bránou zuøivì štìkali dva nìmeètí ovèáci. Mám pejsky v oblibì, ale k tìmto bych se nemohla pøiblí¾it. Byli to opravdoví hlídaèi, ne jako ti naší dva rozmazlení povaleèi Mont a Manic! A¾ dorazíme k bránì, máme zavolat a pan N… psy uvá¾e. Vše se odehrávalo jako ve filmu podle scénáøe. Následovali jsme poslušnì všechny pokyny. Nejdøíve nás udivila strašná cesta k pozemku. Mìli jsme obavu, ¾e se tam nìkde zasekneme a u¾ nikdy nevyjedeme. Pak nás vydìsili psi. Uvidíme, co nás ještì èeká.

Po uvázání psù jsme došli k domku, který si postavili (pøevá¾nì døevo) a vítali jsme se s Libuší. Netušili jsme, ¾e je na tom tak špatnì. Nemohli jsme ji ani poznat. Byla vyhublá, zesláblá a man¾el jí z postele na ¾idli pøenášel. U¾ ani nemohla chodit. Ta zákeøná nemoc, které se ka¾dý bojí, ji dodìlala. Nejhorší se nám zdálo, ¾e není v tomto stavu v nemocnici. Prý byla, ale mu¾ si ji dovezl domù, ¾e se postará.

Neuvìdomili jsme si, ¾e tito lidé nevìøí na chemoterapii a š»ourání se v lidském organismu. Prostì se sna¾í z problému dostat pøirozenou, alternativní léèbou, co¾ však nemusí zaruèit v¾dy úspìch. Bylo nám jí moc líto, i to, ¾e nemá odbornou péèi. Byla však stále rozesmátá, nìjak se svým osudem smíøená. On stále opakoval: ”Je to všechno jinak a to byste nepochopili!” Mìl pravdu. Nic jsme nechápali. Veèer jsme filozofovali a dozvìdìli jsme se víc o zpùsobu ¾ivota, kterým se rozhodli ¾ít.  Litovali jsme Ellu, ¾e asi v blízké dobì ztratí maminku. V té dobì ji bylo šestnáct let.

Dívka nechodila do školy. Uèila se pøes radiokomunikaci, jak je to v Austrálii zvykem pro dìti ¾ijící v odlehlých místech na farmách. Rodina nevlastnila TV. Elektøinu jim vyrábìl malý solární panel. Zmohl se pouze na šero v baráku. Tenterfield byl pouze 10 km vzdálen od farmy, tak jsme si mysleli, ¾e Ella mohla klidnì chodit ve mìstì do školy a stýkat se s druhými dìtmi. Jak pan N…..døíve prohlásil: „To byste nepochopili, je to všechno jinak”. V jejich pøípadì to jinak bylo. Ten veèer Ella sedìla na štokrdleti u kamen a støíhala košili. Ústøi¾ky házela do ohnì. Divili jsme se, co to provádí? Vysvìtlila nám, ¾e neperou, ¾e vìci urèitou dobu nosí a pak pálí.

Kdy¾ se jim obleèení nedostává, jdou nakoupit do second hand obchodu (sekáèe) a pak vìci po èase zase spálí. Nechápali jsme opravdu nic. Copak se lidé musí zdobit pozemskými nicotnostmi? Posteskl si náš známý a také se nám sna¾il vysvìtlit, proè se rodinì v republice neozývá. Copak jim mohu napsat, jak tu ¾iji? Nic by nechápali, tak jako vy. Byli by mo¾ná víc smutní, ne¾ kdy¾ o mnì nevìdìli. Nevím, jestli jsme to byli my, kdo ho pøesvìdèil, anebo se rozhodl sám, ¾e po dlouhém èekání se mamince pøece jenom ozval. Urèitì byla v sedmém nebi a potìšena.

Psi mì ještì jednou vystrašili, kdy¾ jsem si šla pro nìco do auta. Zapomnìla jsem, ¾e tam jsou a ¾e kolem nich musím oklikou. Vyšla jsem z domku, míøím k autu a najednou mì hrùza pøimrazila k zemi. Oba psi vyskoèili a šílenou rychlostí se na mì hnali. Pùl metru pøede mnou se zarazili, nebo» jim øetìz, kterým byli pøipoutáni, nedovolil dál (k mému štìstí). To by tak scházelo, chtìli jsme se domù vrátit v poøádku. Nebylo divu, ¾e psi na samotì takto reagovali, byli zvyklí jenom na rodinu a hlavnì vycvièení hlídat. Pan N….. nám dokonce podotkl, ¾e si na jejich pozemku sami loví ¾rádlo. Hrùza mì jímala pøi pomyšlení. Pozemkem bìhaly divoké kozy, králíci a také klokani. Vzal nás na obchùzku jejich obrovskou farmou. Nesl si pušku a na zádech mìl takovou velkou nùši. Prý kdyby cestou nìco ulovil.

Došli jsme ke skalám a z vrchu dolù byla vidìt roklina, propast. Kdybychom tam spadli, tak nás tam dodnes nikdo nenajde.  Spali jsme tu jednu noc v autì.  Bylo nám nabídnuto spát v jiném domeèku, který postavili Elle, ale to jsme zavrhli s tím, ¾e ráno brzo vyjedeme k domovu. Ten veèer po zajímavé debatì a popíjení vína vlastnoruènì vyprodukovaném majitelem farmy, jsme se rozlouèili a šli do auta zaparkovaného za bránou pozemku spát. Nemohla jsem vzrušením zaspat. Hlavou mi lítaly neuvìøitelné myšlenky. V brzkých ranních hodinách jsem budila Vladimíra, a» u¾ radši jedeme domù. Byl zázrak, ¾e jsme se z toho labyrintu vymotali na hlavní cestu a nezabloudili.

Naše milá kamarádka do ètrnácti dnù po našem odjezdu zemøela. Nezemøela však v našich srdcích. Ka¾dá návštìva Kamila u nás nám jí pøipomíná. Pan N….. po smrti man¾elky farmu prodal, dcera ¾ije s pøítelem na jiné farmì a svobodnì myslící pán, se zmìnìnou E-mailové adresy ladící více lidskému sluchu, opustil Austrálii. S penìzi za prodanou nemovitost, se kterými se mu bude lépe daøit v rozvojových zemích, si vybral Kambod¾u. O¾enil se s mladou paní a mají spolu dvì dìti. Stále nás zve na návštìvu do nového pùsobištì, kousek od hlavního mìsta Phnompenhu. Na Velikonoce 2015 nás Kamil navštívil se svou pøítelkyni. ®ijí spolu v Sydney, tak¾e k nám u¾ ne tak daleko jak bylo z Brisbane.

„Kamilku, a¾ pojedeš navštívit tatínka, dej nám prosím vìdìt. Pojedeme s tebou!”

„Opravdu? To tatínkovi, hned jak bude pøíle¾itost, dám na vìdomí.“ Prý se u¾ moc tìší a bude nám Kambod¾ou dobrým prùvodcem.
 
Jana Gottwaldová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma