Pohled z okna
Stále více se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je tak na místì, kdo chce (není podmínkou), pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity, zá¾itky atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to vzpomínka na vùni chleba.
Chleba
Vùnì chleba je vùnì všech vùní, je to prastará vùnì našeho pozemského ¾ití, vùnì harmonie, pokoje a domova.
Jaroslav Seifert
Ty verše jsem znala. Vidìla jsem je dokonce v italštinì, v nádra¾ní pekárnì švýcarské Bellinzony. Na regálu le¾el poslední bochník bílého chleba. Chleba mám ráda a vím, jak jsem se tehdy tìšila na ten èeský, na vùni a chu» obyèejného chleba. Supermarkety chrlí èerstvý chléb, tedy dopékaný, tedy nejprve zmrazený, tedy pøedpeèený kdesi daleko a dovezený jako polotovar. U všech jiných potravin jsem nìjak chápala nutnost pøísad zlepšujících kvalitu èi chu» nebo trvanlivost. Ale chleb, který mìl sestávat jen z mouky, vody a soli, má na etiketì i u tzv. èerstvého nebaleného chleba tolik pøísad, ze jsem se zatvrdila. Na pamìti jsem mìla ty verše o vùni všech vùní a na chu» krajíce chleba s máslem, který jsem dostávala do školy k svaèinì. Vzpomnìla jsem si i na pekárnu v Jilemnici, kde otevírali brzy ráno a zavírací doba byla: "kdy¾ u¾ chleba není", co¾ bývalo nìkdy ji¾ brzy dopoledne. Ta vùnì všech vùní mì tak lákala, ¾e jsem se rozhodla péci si chleba vlastní. Tøeba se pletu a je to jen romantická vzpomínka?
Chléb upeèený z dro¾dí byl sice lepší ne¾ ten kupovaný, ale stále to nebyl chleb, který by si zaslou¾il Seifertovy verse nebo mì vrátil o desítky let zpìt. ®e jsem propadla kvásku u¾ jsem se nedávno zmínila. Mezitím mám v lednici ji¾ nìkolik sklenièek a pekaøský um neustále vylepšuji. Co bochník, to nová zkušenost. Ovìøuji a testuji si mouky, v kuchyni mám oddìlený pekaøský koutek, k první jsem si ještì poøídila další ošatky. A obyèejný kvásek u¾ mi nestaèí, postupuji na kváskovém ¾ebøíèku stále výše, pou¾ívám ji¾ zaparku i mother dough a pronikám tak do svìta pekaøských mistrù, kterých si vá¾ím èím dál víc a pøed jejich práci hluboce a uctivì smekám.
Peèení chleba je alchymie a zázrak. Zázrak z mouky a vody. Je to mystické; mám dojem, ¾e a¾ teï, kdy¾ si upeèu sama chléb, jsem úplný èlovìk. Jakoby mi doposud nìco chybìlo. Kdy¾ mì stejnì zapálený pekaø amatér pozval na nedìlní peèení v jeho domácí venkovské peci, nemohla jsem odolat. Ve ètvrtek veèer jsem odebrala kvásek a postavila na rozkvas. V patek dopoledne jsem se pustila do práce. S budoucím chlebem jsem si povídala, hladila tìsto, pøekládala ho, válela si ho láskyplnì po valu, kochala se jeho pru¾ností, zkoumala barvu a vùni a posílala ho do lednice na odpoèinek, sledovala co dìlá (zvìtšilo se mu bøíško? O kolik cm? Co udìlá, kdy¾ ho opatrnì stlaèím?).
Poslední pøekládání bylo dnes v poledne, pak jsem ho zabalila, domluvila mu, aby nezapomnìl rùst i bìhem jízdy, nastavila v autì tu správnou teplotu a frèeli jsme k majiteli pece. Ještì dostal pøed vsazením poslední po¾ehnání a u¾ zapadl spolu s ostatními pecny do ¾áru pece...
Cestou domù vonìl tak nádhernì, ¾e bych byla jela klidnì i dál. Západoèeskou krajinou se tak linula seifertovská vùnì všech vùní a prastará vùnì našeho pozemského ¾ití. Domácí chléb, peèený s láskou od samého poèátku a v opravdické peci jak ji známe ji¾ jen z pohádek a vyprávìní, je báseò básní. A Seifert to dobøe vìdìl.
Mechová mìkouèká støídka se rozplývá na jazyku, kùra je provonìna døevem a i kdy¾ mi z pece vylezl trošku pøipálený šišák, nevymìnila bych ho za nic na svìtì. Samou láskou ho sním. A s ka¾dým soustem se tìším na pøíští pecen.
Pohled z okna