Vidìt Neapol...
Vidìt Neapol a zemøít je rèení, které si dnes ka¾dý mù¾e vylo¾it po svém. Vypravíš se do Neapole a riskuješ ohro¾ení mafiány, v poslední dobì dokonce, ¾e tam èlovìk utone nikoli v moøi, ale v nahromadìných a neodvá¾ených odpadcích. Také Josef Hlinomaz za¾il svou Neapol, kdy¾ ho tam zcela nekøes»ansky okradli. Nejen o peníze, ale i o všechny doklady. Od té chvíle bylo staré rèení o kráse a nezbytnosti navštívit a vidìt Neapol, Hlinomazem ponìkud pozmìnìno.Ne¾ nám o tom poví on sám, poslechnìte si, jak se po èase lidu italskému pomstil.
Jednoho dne jsem navštívil milého Josefa, který si se zlomyslnou radostí mnul ruce. I vyprávìl mnì, jak si kterýsi Ital vybral jedno z Mistrových dìl. Dohodli si schùzku, ale proto¾e se Hlinomaz vzdával svých obrazù nanejvýš nerad, poøídil rovnou dvì kopie. Originál sòal ze zdi, ulo¾il kamsi na skøíò, a na stìnu povìsil kopii. Co¾ našinec pochopí. Do skøínì pak ulo¾il druhou kopii. Cizinec, milovník umìní, zazvonil vèas. Pepík pravil, ¾e má na stìnì pùvodní malbu, ale ¾e si poøídil i jednu další variaci, aby si zákazník mohl vybrat. Samosebou znalec sáhl po „originálu“, zaplatil, a pln štìstí z dobrého kupu odcházel. Nu a š»astný Josef Hlinomaz bleskovì povìsil na stìnu pùvodní dílo.
Josef Hlinomaz vypráví tedy o Neapoli takto:
Jak vzpomínám na Neapol? Jsem trochu v rozpacích - uvidíte hned proè. Jezdil jsem pøed èasem po Itálii sem a tam, naprosto bez zábran. Mìli jsme na celý mìsíc permanentky na všechny italské ¾eleznice, a tak jsme se pøes den koupali a v noci se pøepravovali. V Øímì jsme snad byli ètyøikrát, v Benátkách pìtkrát. Potloukali jsme se v sestavì: já, dívka a dva pøátelé, èili tøi dìdci a jedna dívka mì velice naklonìná, s ní¾ jsme si ještì furt sympatický. Tedy ve ètyøech jsme navštívili i Neapol - a nejednou. Kdy¾ jsme tam pøijeli poprvé, byl Vesuv v mlze, nevidìli jsme ho. A tak jsme se courali a courali, a¾ jsme šli kolem moøe a našli místo na koupání. Koupaly se tam jenom dìtièky, dítka ve vìku od pìti do patnácti let, øekl bych. A kupodivu samí kluci, nìkolik tisíc klukù, mo¾ná milionù. Co se dá dìlat, je horko, vedro a moøe je veliký.
A tak jsme šli mezi nì. Ale copak copak je to, vrhají se na dívku jako kobylky, sahají na ni ruèièkama nikterak dìtskýma, chtìjí jí pomoci pøi pøevlékání, smìjí se, chechtají, a hulákají, cizinka necizinka, to tu ještì nebylo. Domorodka by si mezi ty dìtièky netroufla, to je jasný. Taktak jsme utekli, pronásledovali nás jako vosy, èernovlasí pacholíci ji¾ního typu od deseti do patnácti, a ti mladší k tomu dìsnì øvali a všichni se smáli, div se neusmáli, jak stateènì jsme ochraòovali, tøi gentlemani, dívku vlastními tìly, celí spocený.
A pøece jsme se vykoupali o dva kilometry dál. Ujal se nás obr, Ital zápasnického vzezøení. Odpohlavkoval od nás další kopy nedospìlých erotomanù a ještì nám hlídal šatstvo, zatímco jsme si medili v pøeprùzraèné, sluncem prosvícené vodì. A poznali jsme, ¾e kdy¾ se ¾ena v Neapoli koupá mimo - pro nás neúmìrnì drahou - plovárnu, je to senzace, která rozbouøí pobøe¾í natolik, ¾e z mláde¾e stávají se ¾raloci.
Kdy¾ jsme pøijeli do Neapole podruhé, byl Vesuv zase v mlze. Mìli jsme zaplacenou loï na Capri. Ej, jak se nevyplácí v cizinì lakomství. Proè jen jsme nejeli taxíkem? To my ne, u¾ jsme v tramvaji a kam se pra¾ské tramvaje na neapolské hrabou co se týèe nabitosti, kdy¾ je špièkový provoz. Pracnì vylézáme v pøístavu. Jdu pøes koleje, sahám na zadní kapsu - a portmonka pryè, šedesát tisíc lir pryè, pìtset jinejch penìz pryè, dvì permanentky na ¾eleznice pryè, Capri pryè. Sicilie a Sardinie taky pryè, Italie pryè a na policii nám s nevšední ochotou dávají potvrzení, ¾e všechno je pryè.
A policista jde s námi ochotnì na nádra¾í a tam nám ochotnì vydávají zavazadla bez zaplacení poplatku, proto¾e poplatek je taky pryè. Jedeme do Øíma, ukazujeme potvrzení a prùvodèí velice zdvoøile sepisuje s námi protokol a pøedává nás nádra¾ní policii. Hledáme vyslanectví a kdy¾ ho najdeme, zvoníme tak dlouho, a¾ se v jednom z poschodí otevøe okno. Slyšíme èesky: "Tady nikdo není, pøijïte zítra!"
Spíme tedy na nádra¾í a dívka praví: "Pojedeme stopem, cestu z Jugoslavie domù máme u¾ naštìstí zaplacenou z Prahy. Bereme zavazadla a jdeme. S kuframa po Øímì se nechodí dobøe. A tak si myjeme nohy v tý fontánì, co ji známe ze Sladkýho ¾ivota. Tøi hodiny a déle hledáme výpadní silnici na Terst.
Poznáváme Øím z té jiné stránky. Je velikánský a celkem bez památek. Ulice, ulice, jedna jako druhá, ptáme se a vyptáváme, marnì, do Terstu netrefíme. Jsme vyøízeni a tu zastaví auto a Øíman se o nás zajímá. Odvá¾í nás na výpadní silnici smìr Triest.
Neapol je ovšem nádherná. Ale proè umøít? Jenom vás tu okradou, vaše vina. V Neapoli musí se dávat pozor, to by mìlo být naøízeno a zpovinnìno. A místo "uvidìt Neapol a umøít" by se mìlo øíkat "Neapol vidìt a honem pryè". Jinak vám v Neapoli nikdo neublí¾í. A ¾e v Neapoli je Vesuv poøád v mlze - jó to u¾ jsem øíkal.
