.jpg)
Projdu tímto svìtem jen jednou
Projdu tímto svìtem jen jednou;
proto a» ka¾dé dobro,
které mohu vykonat, ka¾dou laskavost,
kterou mohu prokázat èlovìku
nebo zvíøeti, vykonám teï.
A» jí neodkládám ani nezadávám,
nebo» touto cestou
znovu nepùjdu.
John Galsworthy
Mìsíc záøí tohoto roku byl poznamenán dvìma smutnými událostmi - úmrtím dvou významných umìlcù Jana Tøísky a Kvìty Fialové.
Stále nemohu uvìøit tomu, ¾e tato skvìlá ¾ena nás nav¾dy opustila. Vzpomnìl jsem si, ¾e jsem se kdysi s paní Kvìtou sešel a uskuteènil s ní rozhovor pro èeskou komunitu v Austrálii. Napadlo mì, ¾e bych mohl dnes toto interview nechat otisknout na stránkách SeniorTip, jako pietní vzpomínku na vzácnou ¾enu, a tak pøi ètení tohoto textu ji o¾ivit aspoò na chvilku mezi námi.
Motto, které jsem si nyní dovolil uvést na zaèátku svého pøíspìvku, bylo souèástí novoroèního pøání, je¾ jsem kdysi dostal od paní Kvìty Fialové a jejího mu¾e Pavla Háši. Zaujalo mì tím, ¾e bylo jakoby napsané pro paní Kvìtu. Vyjadøuje všechno, co v sobì tato vzácná ¾ena mìla a za co sklízela u veøejnosti všech generací úctyhodný obdiv.
Sešli jsme se jedno ètvrteèní odpoledne pøed dvanácti léty v kavárnì na Národní tøídì v Praze dvì hodiny pøed pøedstavením, abychom si mohli spolu v klidu popovídat.
* * *
„Asi nebudete vìdìt, ¾e u našich protino¾cù na jihozápadním pobøe¾í Austrálie v mìsteèku Perth vychází moc hezký èasopis s názvem „Klokan“, který vydávají pro èeskou komunitu tam ¾ijící man¾elé Èechoaustralané Eva a Emil Peškovi. Zajímavá shoda jména Pešek se jménem našeho velkého herce Ladislava Peška jako by rozhodla u paní Evy o jejím nevídaném zájmu a psaní o èeských hercích, zvláštì pak starší generace. A právì tahle paní mne poprosila, abych s vámi uskuteènil pro jejich èasopis rozhovor. Vìøím, ¾e vy, coby velká milovnice zvíøat, mi ho pro èasopis s takovým názvem neodmítnete!“
Po tomto mém úvodu se na mì paní Kvìta Fialová velmi mile usmála a nemusela mi u¾ vùbec odpovídat, nebo» její krásné oèi, plné nìhy a lásky, odpovìdìly za ni. Pochopil jsem, ¾e se mohu klidnì ptát dále.
Pochybuji, ¾e by vás nìkdo z èeské komunity v Austrálii neznal, tak¾e zaènu otázkami z úplnì jiného konce, ne¾ je herectví. Vím o vás, ¾e jste nesmírnou milovnicí všech zvíøat a zvíøátek. Mohla byste našim ètenáøùm z tohoto „šuplíèku“ ¾ivota nìco prozradit?
Zvíøátka miluji strašnì moc. Napøíklad chodím do zoologické zahrady v Chomutovì, kde jsem køtila tchoøíka, potom tulenì, také sovu pálenou, a teï na Velikonoce takového malého beránka. Tady v Praze v zoologické mám ¾irafu. Víte, já mám zvíøata tak ráda, ¾e se dovedu pøenést, kdy¾ se na nì dívám v televizi, napøíklad do opic, vlezu do té opice a skákám s tìmi druhými po stromech. Mám úplnì fyzický pocit, kdy¾ vejdu do toho zvíøete, které si pøedtím vyberu, ¾e jsem to já - v té chvíli jsem nesmírnì š»astná. Zvíøata jsou ú¾asná, jak ti medvìdi v zoologické pùsobí mile, ¾e bych nejradìji ke ka¾dému vezla do klece, ale oni jsou prý zlí.
Kdy¾ jsem nemocná, tak v¾dycky øíkám, ¾e miluji i své nemoci, a ¾e si s ka¾dou nemocí poradím. Své bacily veèer oblíkám do py¾ámka, pak je ulo¾ím, oni spinkají a ráno vstanou, zase na mì hupnou, nìkdy víc, nìkdy ménì mì pøes den potrápí a vycházíme spolu moc dobøe, tak jako se všemi mými nemocemi. Kdy¾ jste vnitønì hodný, ale vìøte mi, na cokoliv, tak se k vám i ty bacily dobøe chovají. I ty bacily jsou mí pøátelé.
Jednou mi polo¾ili od novin otázku, co bych si vzala s sebou na opuštìný ostrov, a já na to øekla, ¾e kocoura, a ¾e bych s ním mìla dìti. Jinak doma jsme mìli sedmnáct let pekingèíka a dnes máme kocoura.
Z vašich krásných memoárù, které vyšly pøed tøemi lety a já je pøeèetl jedním dechem, jsem se dovìdìl, jak hluboce duchovnì jste zalo¾ená. Jistì by ètenáøe zajímalo, jak a kdy se stalo, ¾e jste pøehodnotila smysl svého ¾ivota a dostala se a¾ k tomuto poznání.
To je samozøejmì léty a také tím, ¾e moje maminka byla velmi duchovnì zalo¾ená. U mì to vzniklo tak, ¾e ona malovala velké mediální obrazy a také nás dìti do svých maleb zasvìcovala. Kdy¾ jsme ¾ili na Slovensku, tak dìlala sochy, bytosti jako vodníky nebo skøítky, a tak jsem byla obklopena tìmito nadpøirozenými vìcmi. Nebo jsem milovala èarodìjnice jako takové, všechno to bylo pro mì pøíjemné, bylo to jako normální ¾ití. Ono je v¾dycky lepší ¾ít v tomhle svìtì.
Mùj tatínek byl ¾ivý, toho jsem se bála, tak jsem si vytvoøila svùj vlastní svìt a své bytosti, které jsem mìla ráda. Maminka, kdy¾ si namalovala obraz bytosti, která se jí zjevila tím, ¾e vedla její ruce a ty malovaly za ni, s ní pak mohla i komunikovat.
I já samotná jsem mìla údobí, ¾e mi ruka sama odepisovala na otázky, tak¾e pro mne je ¾ivot nìco jako Neviditelný, ale je stejný nebo daleko kvalitnìjší a slušícnìjší ne¾ ten, co je nám pøedkládán stranou a vládou. Takhle si mù¾ete stvoøit svùj nádherný svìt a tam je všechno samozøejmì pozitivní. Kdy¾ si èlovìk ráno udìlá kolem sebe takovýto ochranný kruh, tak k vám nevniknou takoví, kteøí mohou narušit váš duševní klid a pohodu.
Maminka ¾ila v Rusku do 18 let na jednom šlechtickém sídle, její otec tam byl jako lesní rada. Pozdìji tam všichni byli vyvra¾dìni, a jeliko¾ nebyli Rusové, tak je zavøeli a podaøilo se jim pøe¾ít. Maminka pøišla o nohu, a tak musela nìkde najít záchytný bod. Ten našla ve víøe. A proto¾e v tom Rusku je buddhismus, tak to bylo jasný. A jeliko¾ jsem k ní mìla blí¾e ne¾ k otci, tak jsem ji pozdìji následovala.
Jste povìrèivá?
Velmi. Ale nejsem ortodoxní - v nièem! Jako ¾e mnì je to milý, kdy¾ jdu tøeba na jevištì, tak mám svùj rituál, ve kterém si pohovoøím s bytostmi. Mám takové vìci jako sloneèka, tak mu dám pusu. Jsem povìrèivá na rùzné jiné vìci, ale jen takové, které jsou mnì milé.
Mezi vaše nejlepší pøátele patøí i paní Naïa Konvalinková, která je o více jak jednu generaci mladší. K vašemu krásnému pøátelskému vztahu vzájemného porozumìní jistì pøispìl její smysl pro humor. Co si ještì u paní Nadi ceníte?
No jistì, ona je taková. Je neješitná, nekonfliktní, vstøícná a pøitom nemá na rù¾ích ustláno. Naïa je tak trpìlivý èlovìk, nìco jako Matka Tereza - má sociální cítìní, které je dùle¾ité. Nedoká¾e odøíct lidem. Stává se v našem povolání, ¾e za vámi pøicházejí lidé, nìco chtìjí, tøeba se s vámi vyfotit. Neexistuje, ¾e by se nìjak zle zatváøila. Pøitom 70% kolegù se tváøí - kdy¾ se s vámi vyfotí - jako ¾e je zneu¾íváte. Já si myslím, ¾e èlovìk má mít pocit, ¾e je ten poslední z nejposlednìjších, a ka¾dý má udìlat pro druhé víc, ne¾ chce. Naïa má naštìstí takovéhle cítìní.
Všichni vaši pøíznivci obdivují dobrotu a krásu vašich oèí. Musím se pøiznat, ¾e já taky.
Øeknu vám, ¾e to jedno oko mám u¾ slepé a dìlali mi ho ve Švýcarsku.
Øíká se, ¾e u¾ podle oèí poznáme povahu èlovìka – jestli jde o èlovìka zlého nebo dobrého. A u vás, paní Kvìtuško, ta dobrota z vaší duše a z vašich oèí srší na všechny strany. Dá se z nich poznat, ¾e milujete vše, èím nás Matka Pøíroda obdaøila. Zcela urèitì máte i bezpeèný zpùsob, jak poznat dobrého èlovìka od špatného. Nebo máte jen ten správný instinkt? Prozradíte nám to?
No, tak to je pravda, ¾e v¾dycky skuteènì vycítím to záøení èlovìka, jako jsem uvedla pøed nedávnem v mém rozhovoru pro Lidovky, ¾e nìkteøí lidé jsou jako Snìhové královny. Myslela jsem na jednoho vysoce postaveného pohlavára. Samozøejmì jsem nechtìla, aby to tam napsali, ponìvad¾ byla nìkolikrát situace, ¾e mi podal ruku, anebo jsem byla asi dvì hodiny v místnosti, kde byl on. Tohle se stalo pìt let zpátky a tenkrát bylo vytvoøeno velice nepøíjemné fluidum, nìco jako Snìhová královna od Andersena. Kdy¾ potom pøijdete kamkoliv, kde je mnoho lidí, tak staèí, ¾e tam bude jen jeden takovýto èlovìk…
Øíká se, ¾e první láska je taková, ¾e se pamatuje na celý ¾ivot a od ní se vyvíjí další…
To, co vám teï budu vyprávìt, je taková veselá pøíhoda z mého dìtství. Já jsem byla s mojí sestrou v katolickém klášteøe v Dobšiné. Jinak já jsem evangelièka a naše maminka byla buddhistka. V tom èase vyšel Sekorùv Ferda Mravenec a já jsem se do nìho strašnì zamilovala. Ponìvad¾ jsem hyperaktivní, tak se mi u nìho zalíbilo, ¾e Ferda Mravenec - práce všeho druhu - všechno umí a všechno doká¾e. A tohle mi na nìm imponovalo a také se mi jevil - proti mému otci - ¾e je o hodnì hezèí, lepší, a ¾e s ním mohu být mnohem š»astnìjší. Rozhodla jsem se, ¾e se za nìho provdám. Bylo nás tam osm chovanek a všechny jsme šly do klášterní kaple.
Kolik vám bylo rokù?
Chodila jsem do tøetí obecné - tak kolik jsem mohla mít? Ještì jsem nemìla menses a nechystala jsem se mít malé mravence. Kdy¾ u¾ jsme stály pøed oltáøem, tak tam vbìhli, já mìla na sobì takový lajntuch, Ferdu Mravence mi sebrali a u¾ mi ho nikdy nevydali. Já jsem byla zoufalá, ¾e mi v kostele zabavili man¾ela. Pak jsem si mnohem pozdìji øíkala, ¾e by se tohle mohlo dìlat i normálnì a mo¾ná by bylo o mnoho více š»astných lidí, kdyby zabavovali man¾ele hned v kostele.
Jak to bylo s vaším prvním man¾elstvím? Vím, ¾e nebylo dvakrát š»astné.
Kdy¾ jsem ¾ila v Budìjovicích, tak jsem se vdala poprvé a bylo to pøíšerné. Pozdìji jsem odešla do Kolína a on mezitím odešel. Ještì pøedtím jsem nìjaký èas bydlela ve sto let staré márnici. Ta nebyla obsazená, u¾ se nepou¾ívala. Ne¾ bych ¾ila s ¾ivým chlapem, tak jsem radìji volila tenhle pøístøešek.
Ti mrtví, co tam kdysi „bydleli“, bylo úplné nic. Potom jsme se po tøech letech rozvedli, tak¾e to bylo ideální. Pøed vstupem do man¾elství jsem si myslila, ¾e to zkusím, ale bylo to stejné. Zase chtìl samozøejmì to samé, co¾ byla katastrofa. Pokud vás tyhle zále¾itosti baví, je to nìco jiného; a kdy¾ vás nebaví, tak je to nìco pøíšerného.
Také u vás obdivuji velmi harmonickou souhru v man¾elství s vaším mu¾em Pavlem. Jste pro mne nìco jako vzor, jak by mìlo správné man¾elství vypadat. Nechcete prozradit nìkterým mladým lidem, kteøí stojí pøed otázkou vzít se èi nevzít, jak na to, aby u¾ o pár týdnù pozdìji nelitovali, ¾e si slíbili vìrnost a¾ do hrobu?
Prostì - nejdùle¾itìjší je v ¾ivotì svoboda, ¾ádná závislost – tedy ani na tom chlapovi. Milovat ho, ale zachovat si pøitom všechno svoje, i myšlení. Já s mým mu¾em nemám spoleèného vùbec nic – dceru, vnuèku ani kocoura. Jsou ale výjimky, ¾e nìkteré vìci máme spoleènì rádi a jiné zase ne. On ète jiné knihy, dívá se na jiné vìci, já ráda cestuji, nejradìji na chalupì. Já mu zkrátka nevnucuji své a on zase mnì, ¾e s ním budu tøeba koukat na nìjaký debilní fotbal. Já si jdu èíst a je to v pohodì, anebo mám své kamarády. Je ú¾asné, kdy¾ oba partneøi nejsou stále v závìsu. Opaènì je to strašný. Buï se obìtovává jeden, nebo druhý a já si myslím, ¾e nikdy nemají ti lidi všecko stejný, ¾e by byli nadšení pro stejnou vìc. Kdy¾ to nìkdo tvrdí, tak je to blbost.
Ka¾dého èlovìka èeká døíve nebo pozdìji proces stárnutí. Ve vaší knize „Kvìta Fialová o sobì“ mì na tohle téma velice zaujala vaše moudrá filosofie. Mù¾ete ji nìjak pro naše ètenáøe zopakovat?
Jsem š»astná, ¾e jsem ho do¾ila a ¾e opravdu není lepší období lidského ¾ivota po všech stránkách. Jak nìkdo øíká: Být starý, ale zdravý! Ne, starý a nemocný, to patøí k sobì a právì to je na tom ú¾asný, ¾e to mù¾ete za¾ít, ¾e s tím umíte ¾ít, jednat, ¾e to je dobøe, ¾e jsou všechny tyhle choroby.
Kdy¾ jsem oslepla na jedno oko, to bylo na Slovensku o prázdninách, ani vteøinu mnì to nevadilo. Já si øekla, ¾e je to atribut stáøí a ¾e tuhle zále¾itost zas pøekonám. Bylo to tøi mìsíce špatné, ne¾ jsem šla na operaci. Jak nemáte to oko, tak nemáte úhel, a já jsem nechtìnì shazovala vìci ze stolu. Moje maminka mìla protézu, a jak dovedla ¾ít! Ona byla sama ve své chaloupce, mìla tam suchý záchod, musela si topit a øíkala mi: „Víš, to je strašnì dùle¾itý, aby èlovìk neustále nìco pøekonával. Jak se zhýèká, tak je to špatný. Nejenom na tìle, ale i na duši.
Jednou pøed Vánoci jsem si zlomila nohu, bolelo to zbìsile a já jsem si nevzala taxíka. Øíkala jsem si: “Ne, ne, musíš dojít domù!" Víte, ka¾dá úlitba vám vezme nìco, a jakmile si zvyknete, jako ti papaláši, na rùznou úlevu – mají auta, chtìjí víc a ještì víc, tak je to velice špatné. V èlovìku má zùstat pokora k ¾ivotu, aby dokázal všechno pøekonávat a najednou nastane èas, ¾e má peníze i moc, a to je pro nìho špatné, ¾e si takhle na svou škodu ulevuje.
Pro mì jste ryzím symbolem lásky a pøitom nenávidíte sex. Podle mého je v tom silná spojitost a jedno umocòuje druhé, a je, a» chceme nebo nechceme, silnou motivací v rozvoji a v tvorbì èlovìka. Jsou to prostì nepsané Zákony Matièky Pøírody. Pøijdou léta, kdy sex u stárnoucích lidí upadá, a u nìkoho døíve, u nìkoho pozdìji úplnì odchází. Podle mého je toto období tou nejlepší zkouškou spoleèného ¾ivota dvou partnerù, ¾e skuteèná láska setrvává dále a neprovozováním sexu nezaniká. Ovšem výjimkou je sou¾ití ze setrvaènosti a strachu zùstat sám.
Moje maminka nebyla takhle zalo¾ená, já taky ne, a ještì se mi staly takové pøíhody… Já se ráda zamilovávám, pokud je to na fázi takové nì¾nosti, jako se zvíøátky, ¾e se èumákujeme, ¾e se mù¾eme dr¾et za ruku, nebo pohladit èi obejmout. Ale já vím, ne¾ jsem se vdala poprvé, ¾e to tak øeknu, tak mne takhle pohladil, najednou se mì dotknul tady a u¾ ze mì spadlo všechno zamilování – oh, oh, to jsem se lekla.
Pak na konci vyvrcholení, kdy ten chlap zaène mít absolutnì dementní výraz, najednou pomine všecko, jakákoliv poezie, a on vypadá jako idiot. V tom momentì je to jen chtíè, je to jen fyzické, a duše jako by nìkam uletìla.
Jsem èlovìk, který se zajímá nejen o kulturu, ale i o politiku, a proto mi odpus»te mé další dvì otázky. V èase, kdy se zaèala sjednocovat Evropa, se náš Èeskoslovenský stát d¾entlmensky a co nejrychleji rozvedl. Teï se oba státy asi s velkou pravdìpodobností stanou èleny Evropské unie, kde se opìt sejdou u jednoho stolu. Co vy, jako zastánce plného porozumìní a lásky mezi lidmi, si o tom myslíte a jaký je váš názor na vstup Èeska do Unie?
Ale - ¾e nám nic jiného nezbývá, proto¾e kdybychom zùstali vyøazeni, tak to nejde, ponìvad¾ ta Evropa není zas tak velká, jen o nìco menší ne¾ Èína. Jediné, co mi hroznì vadí, ¾e z dùvodù komerèních jsou všude stejný kaufhausy a bauhausy, co¾ je odporný. Já jedu do Španìlska nebo jiný zemì, ¾e to tam bude jiné, ale ono je to tam stejné, stejný obchod, a já vím, kde je zelenina a kde dostanu i jiné vìci. Tohle všechno mi strašnì vadí, to individuální zbo¾í, ¾e je to všechno všude stejné. To bylo právì nádherný, kdy¾ èlovìk cestoval, ¾e byl v jiným svìtì, a tohle u¾ dnes není. Ale nic jiného se nedá dìlat, ponìvad¾ budeme vìtší a nikdo ještì vìtší nás u¾ nese¾ere. Tak¾e tohle je jediná mo¾nost.
Co byste ráda na závìr vzkázala ètenáøùm èasopisu Klokan?
®e jim pøeji, aby tam byli š»astní, a ¾e jsem tam mìla kdysi jet. Bohu¾el mi to nevyšlo, a ¾e snad v pøíštím ¾ivotì se tam mo¾ná podívám, nebo tam budu nìkde ¾ít.
Dìkuji vám moc, paní Kvìtuško, za váš velice milý a zajímavý rozhovor a dovolte, abych vám jménem svým i ètenáøù popøál do dalších let mnoho zdraví, stále nevyhasínající lásku ke všemu ¾ivému i ne¾ivému kolem nás, kterou pøenášíte svým záøivým pøíkladem také na nás.
Václav ®idek
