Humor a upøímnost Èáry, máry, fuk – a je tu Èáryfuk! Není nic snadnìjšího, ne¾ udìlat rozhovor s nìkým, kdo krásnì a vtipnì èaromaluje. Mùj plán zní takhle: zatímco já polo¾ím pár zcela primitivních otázek, Èáryfuk se bude vaøit a sma¾it, aby ze sebe vykøesal inteligentní a zajímavou odpovìï a ještì k tomu bude muset nakreslit obrázek, proto¾e ho o to poprosím. Napsala jsem Èáryfukovi, ¾e se tìším, jak spolu ten rozhovor sfouknem – a on na to:
Taky se tìším, i kdy¾ kvùli hósipu u¾ nevím na co, ale urèitì se tìším na ka¾dé nové ráno a doufám, ¾e se ještì probudím, tìším se na ka¾dý ¾enský úsmìv a mylnì se domnívám, ¾e patøí právì mnì. Na rozdíl od Tebe se netìším na rozhovor, nebo» bude zveøejnìn a sebere mi duši i dobrou povìst. Co¾ nemá naprostou spojitost s Tebou, naopak bych prokecal u sklenièky (kdyby nebylo metanolu) v Tvé pøítomnosti klidnì celý veèer. Jen¾e ten rozhovor nebude s Tebou, ale prostøednictvím Tebe s novinami, co¾ je tøetí osoba, a to nemám rád. Já nejsem ani známej, ani krásnej a inteligenci jsem ztratil u¾ pøi porodu. Proto nevím, proè psát zrovna o mnì. Navíc si o mnì pøeèteš nìjaké ty drby a pak do mne zaèneš š»ourat. No, nevím, zda se po takovém bezkontaktním š»ourhovoru ještì budu na Tebe tìšit. Ale doufám, ¾e po pøípadném otištìní a kritice se ještì budu tìšit na ka¾dé nové ráno.
Hmm, docela mì prokoukl s tím š»ouráním, tak zaènu radìji s nìèím jednodušším. Kdy jsi vlastnì zaèal malovat? ptám se.
To vím najisto pøesnì, velmi skoro. Mamìnka pravila, ¾e som byl eštì v postýlce a u¾ nevìdìla, èím òa tenkrát napchala, ale já byl zosraný jak latrína. Máèal som v tom ruky a šmáral po postýlce. Mamìnka spráskla ruky a pravila: marjapanno, co to šmáráš? A já na to hov… A tehdy u¾ bylo zasíté seménko po druhé (po prvej dy¾ sem vzniknul) a od tej doby sa òa to dr¾í. Aj onehdy sa òa známý ptá: co to tvoøíš, a já ¾e ho… Tak to sù moje zaèátky. No ale to tam asi nedáme, co?
Ale jo, dáme, ¾ádný strachy, lidová tvoøivost. Ale kdy¾ u¾ jsme u tìch dìtí, prý nerad poèítáš ty svý, to mì zajímá, proto¾e èást Tvé tvorby je urèená právì jim. Našla jsem tøeba texty urèené Tvým dcerám. Kolik je té nejmladší?
O dìtech Ti psát nebudu. Ty bys to pou¾ila a nevím, esli by sa jim to zamlùvalo, ¾e sa píše o nich bez nich. A dyby jim to vzalo dušu, tak jak mnì, tak by sa o nás potom pravilo, ¾e sme bezduchá rodinka. Nìkdo by pravil, ¾e zme hlùpí, ale moje dìcka sù velmi chytré, a¾ si pravím, esli sù moje – no, ale musíja by» moje, dy¾ sem na nì platíl, no ne? O dìtech Ti povím enom tolik, ¾e sù to jediné, na co su pyšný. A také na jejich matky, ¾e je vychovaly aj beze mne. Jako otec su nanic. Kamoši mi pravili kukaèka, snesu a ulétnu. Najmladší Amirah je desa» rokou, Amirah sa znaèí v arabštinì princezna a nikde sem nenašel, kdy má svátek, tak ho slaví s o rok starší Sarah. Ale zase som zjistil, dy¾ sem tak hledal, ¾e je jediná v republike so jménem Amirah. Dy¾ tak nad tým premýšlám, tak je to vlastnì jediná u nás v republike úradom potvrdená princezna. Do rici, bude problém zo ¾enichom!
A na své kresby pyšný nejsi, aspoò na jednu, úplnì trošièku, v koutku dušièky?
Dìvèico, ka¾dý deò sa uèím nìco nového. A¾ sa nauèím šecko, tak budu pyšný pytel a budu mìt nafuèený pysk.
Dobrá, tak tedy obrácenì, co jsi tedy v kreslení nejvíc podìlal?
Ty sa, cérko, ptáš jak nejaká reportérka. Co je to za hlùpù otázku, co sem podìlal za kresbu? Copak su CNC automat? Ka¾dý den nìco pos…!
Opravdu? To by mì tedy moc zajímalo, jak vlastnì vypadá takový Tvùj prùmìrný den…
Ráno sa obudím asi tak ve dvanáct. Vyndu pred jaskyòu a du sa oprat do studánky. Osuší òa vìtr. Pak si vezmu kùru zo stromu a z ohniš»a uhlíky a du malova». Po cestì zbîrám bobule ke snídani. Na obìd zajdu k trpaslíkom, tam dycky neco ostane. Pøitem píchnu Snìhurce sérum proti jedovatým jabkom. Pak zajdu za dìdù Vševìdù šmárnùt mu zlatù tøi poslední vlasy, co mu ostaly. Potem zajdu k Hastrmanovi našmárat mu hrnéèky. Naveèer sa zastavím na blatoch, gde hodím za spìvu Hejkala taneèek z rusalkama a du spat. No a tak vypadá mùj den.
To u¾ rovnou mù¾eš bydlet s medvìdama.
Za medvìdama nepudu. Poslednì du lesem a v køáku si to rozdávajù dva medvìdi. Jak òa zmerèili, chceli òa zabi», abych to nerozkecal. Toš uháòám a vletím do rybníka, abych sa tam schoval. Medvìdi šmátrajù pod bøehem, chytíja rybu a ptajù sa: rybo, nevidìlas Èáryfuka? A ryba: ne, ty buzerante. Ne, ne, já nemo¾u za medvìdama.
Aha. Hmm, zajimavé. Tak teï u¾ mì asi vá¾nì nemù¾e pøekvapit Tvá odpovìï na následující otázku: Jaká byla Tvoje nejpodivnìjší zakázka èi zákazník?
Toš nevím, kerá zakázka byla najpodivnìjší, u nekerých aj sranda bola. Jednùc tøebas sem došél šmárat jednu robu jako akt. No, roba, ona to byla poøádná roba, dobrých sto padesát èistej váhy. Vím to dobøe, lebo mi stùpila na nohu a rafièka sa nì zastavila na sto padesáti. Baba byla samá prèa a hneï mi zaèala naléva». Majster, dajte si jednu, dajte si druhù a majster, nezakùsnul byste neco? Tebe bych zakùsnul, babo, pravím si, ale doktor mi zakázal tuèné. Dy¾ u¾ sem byl nacimbaný, ¾e sa nì pomalu zaèala lùbyt, došlo k temu, kvùlivá èemu mi tak nalévala. Donésla obrázek, u¾ ani nevím od keho, ale èuju, ¾e to bylo od Hynaisa. Drobuèká víla na tenuèkej vìtvy. Pán majster, takto by som chcela. Slatká, co do òa nalévala, sa razem pøemìnila na Fernet. No, ale jest sa mosí a bez penìz si chleba nekùpíte, tak sem maloval. No, maloval, nakonec som ju našmáral jako flaxu na prkénku. Cérko, èakal som, ¾e òa bude ¾alova» a mám po penìzoch. Dy¾ to pozrela, zaèula sa øehonit tak, a¾ som sa bál, aby ju nešvihlo, lebo nemala havarijnù pojistku na šlaka a já si povinné ruèení za svoje šmáranice také neplatil. Nakonec sa šak z baby zrodila fajná dìvucha, co ¾ádnù prèu nepokazí. Zaplatila vjac, ne¾ zme boli dohodnutý. Skamarádili zme sa a eštì som ju párkrát šmáral a ani sa neptaj jak, ale srandy kopec.
Já u¾ se bojím zeptat, co z toho zase vznikne. Tentokrát by to ale mohlo vyjít, jen nahodím udièku… Nìjaký èas jsi pracoval jako kastelán, to také není moc obvyklé povolání.
A toš kastelán, to bylo tak, robil sem v mùzeu také to konzervování a reštaurování a na Úsov bolo treba nového kastelána, lebo tam robila kastelánku roba, co tam slù¾ila eštì za Lichtenštejna. No a ponìváè Úsov je plný vycpanin a òa jako ka¾dého èarodìja bavili š»ùøi, hadi a jiná havì» pozemská, toš tam dali òa.
No, vidíš, jak nám to pìknì jde, koneènì nìco z reálu… A jak vùbec zaèala Tvá práce “na volné noze”?
Toš z mojim odchodom na volnù nohu to bylo tak: jednoho dòa som si praví¾, dy¾ s tù poctivù pracù neco neurobím, tak eštì umøu bohatý a po svej smrti budu neslavný. A jak tak pøemýšlám, jak to s tù chudobù a slávù urobím, napadla òa velká myšlénka: opustím istoty a dám sa na volnù nohu, kterù som mìl za týmto úèelom schovanù. A jak sem praví¾, tak sa aj stalo a do dneskáj su peknì chudý a tìším sa na posmrtnù slávu. Enom abych sa teho doèkal.
Enom abych se já doèkala ještì nìjaké normální odpovìdi. A hele, u¾ dokonce chytám od Tebe tu prapodivnú hanáètinu! Je to vùbec hanáètina, není to spíš èáryfukovina?
Buï ráda, cérko, ¾es chytila hanáètinu, znám horší nemoce. Navíc to není hanáètina, to je øeè mojí babièky, kerá sem pøišla z Moravského Slovácka a na stáøí plantala šecko dohromady. Nì sa to lùbilo, toš som to rozvíjal dalej.
Ale kvùli Tvojí babièce Ti Èáryfuk neøíkají, ¾e ne?
Mó¾eš mi pravit aj zdrobnìlo Èurymury.
Dobøe, Èurymury, jak tahle pøezdívka vznikla?
Èáryfuk sa zrodil za mojho trojroèného pobývání ze šermíøama na hradoch, gde som chodil v mnišskom. Vìtšina z nás ani neèula, kdo co je v civile. Tam sme byli šici v jiné èasoprostorové dimenziji. Tam sme byli kováøi, øezbáøi, rytíøi, èarodìji, kurtizány, šlechtièny… Spoleèenstvo starých èasù a legend. Ludé kolem chodili, usmívali se a nikemu neprišlo, ¾e sa chováš jináè. Stáli v hlùècích kolem a dívali se, jak tvoøíš, diškutovali s tebù a byli to ludé rozdílných verstev a mnozí radi, i dy¾ jen na chvílu, s tebù zapadli do spoleèenstva. No a teï dy¾ si k tomu mému mniškému pridáš aj medovinu, rozcucháš vlas a naje¾íš bradu, kamaráti ti hned najdù pøezdívku. A to není jediná, èasto mi pravili taky Mrakomor, kvùlivá ko¾enému širáku, co sem nosíval, nebo Krakonoš, Templár a posledních pár let Gandálf. Ale mnì to nevadí, lepší dy¾ ti ludé vymýšlajù pøezdívky, ne¾ aby ani nevìdìli, ¾e vedle nich ¾iješ.
To je fakt. Jakých vlastností si na lidech nejvíc ceníš?
Humor a upøimnost. Je pøíjemnìjší, dy¾ »a nìkdo upøimnì pošle nìkam, neš dy¾ ti jiný s dùstojným výrazivem l¾e nebo ma¾e med kolem huby.
A to by, myslím, mohl být krásný závìr našeho š»ourhovoru. Jsem toti¾ u¾ celá oèáryfukovaná, ponìvad¾ se to nìjak zvrtlo a nakonec jsem se zpotila víc já ne¾ Ty. Zkrátka nemáš tu pøezdívku nadarmo, èlovìèe! Veškeré mé èarodìjnické kursy jsou na Tebe pøíliš krátké. A to jsem si øíkala, jak to s Tebou bravurnì zvládnu!
No, také sem znal jednu takù èarodìjnicu, hádala z gulí, enem¾e k temu potøebovala ka¾dý deò iného chlapa… A ja mám také gulu z køiš»ála a obèas do ní skùknu, co nového. To onehdá došel za mnù jeden, co mu pravíme Magor a hneï na òa: kukni, co òa èaká. Toš jak sa ftom zaène mlha válat, pravím, tak je to puštìné. Sedíme takto u krbíka a jak to fajrovalo, tak sa mu zaèaly paøi» fusakli. Jak tak ten jeho iperit stùpal kolem teho stola, zavøéskal: Miro, utìkaj sem, šak u¾ hrajù!
Èáryfuku, dost!
Èo to? Na miesto slov taká vyškéøená papula. Ale Ty máš peknuèkù papulku. To sem mì¾ kamoša a ten mìl robu, co na Mikuláša chodila bez masky namísto èerta strašit velké décka (malé by to zabilo a staré rodièe také pøed òù zamykali do komory, bo sa báli, ¾e pøídù o jejich dùchod). A dy¾ pak tuto krakaticu, jak zme jí pravili, vpustili na ty najhorší grázle, tak eštì pol roka neceli na kùøení ani poèut. Pravda, bolo aj takých pár, co po pro¾itom šoku aj kùøit doma dostali povolené.
Smìju se tak nahlas, ¾e sousedùv pes z toho zaèal škytat, nebo mo¾ná štìkat, ale u nìj se to nepozná, proto¾e je menší ne¾ grapefruit, ka¾dopádnì to dìlal tak nahlas, ¾e teï je celý náš panelový dùm vzhùru, pøesto¾e u¾ je k pùlnoci a já se kvùli tomu budu muset zpovídat na schùzi vlastníkù jednotek. Tak¾e ne¾ to dopadne ještì hùø, díky za rozhovor, Èurymury, ale pro dnešek u¾ opravdu konèíme. A jeliko¾ z Tebe solidní informaci prostì nevymáèknu, pøidám o Tobì pár svých vlastních slov, aby ètenáøi mìli mo¾nost pochopit, ¾e kromì té roztomilé úchylky s moravskoslováckým humorem bys mohl být naprosto normální, nebýt té neuvìøitelné kombinace obrovské kreativity a skromnosti.
Èáryfuk se vyuèil jako skláøský výtvarník, ale v praxi vyzkoušel mnoho jiných více èi ménì oborù. Byl a je mj. restaurátorem, konzervátorem, sochaøem, malíøem, šperkaøem, básníkem, humoristou, pìstitelem bonsají. Pracuje s papírem, døevem, kovem, sklem i pøírodními materiály, virtuálnì té¾ zvládne 3D grafiku. Zkrátka je to kreativec tìlem i duší, a kdy¾ nìco dìlá, tak poøádnì. Jeho práce se nejen¾e mnohokrát vystavovaly, ale mnoho se jich prodalo do celého svìta, jen o tom nerad mluví. Je toti¾ natolik nefalešnì skromný, ¾e se zuby nehty bránil i tomuto rozhovoru, který by mìl ostatním ukázat, ¾e tady je a ¾e velice rád pøijme objednávku na obraz, sochu èi tøeba ilustrace do knihy. Nesnáší toti¾ reklamu! Je svùj, je to opravdový, pracovitý a vtipný Èáryfuk, kterému kdysi v roce 1955 pøidìlili v Šumperku svìtské jméno Miroslav Šesták.
Èáry, máry, fuk – a je tu Èáryfuk! Není nic snadnìjšího, ne¾ udìlat rozhovor s nìkým, kdo krásnì a vtipnì èaromaluje. Mùj plán zní takhle: zatímco já polo¾ím pár zcela primitivních otázek, Èáryfuk se bude vaøit a sma¾it, aby ze sebe vykøesal inteligentní a zajímavou odpovìï a ještì k tomu bude muset nakreslit obrázek, proto¾e ho o to poprosím. Napsala jsem Èáryfukovi, ¾e se tìším, jak spolu ten rozhovor sfouknem – a on na to:
Toš nevím, kerá zakázka byla najpodivnìjší, u nekerých aj sranda bola. Jednùc tøebas sem došél šmárat jednu robu jako akt. No, roba, ona to byla poøádná roba, dobrých sto padesát èistej váhy. Vím to dobøe, lebo mi stùpila na nohu a rafièka sa nì zastavila na sto padesáti. Baba byla samá prèa a hneï mi zaèala naléva». Majster, dajte si jednu, dajte si druhù a majster, nezakùsnul byste neco? Tebe bych zakùsnul, babo, pravím si, ale doktor mi zakázal tuèné. Dy¾ u¾ sem byl nacimbaný, ¾e sa nì pomalu zaèala lùbyt, došlo k temu, kvùlivá èemu mi tak nalévala. Donésla obrázek, u¾ ani nevím od keho, ale èuju, ¾e to bylo od Hynaisa. Drobuèká víla na tenuèkej vìtvy. Pán majster, takto by som chcela. Slatká, co do òa nalévala, sa razem pøemìnila na Fernet. No, ale jest sa mosí a bez penìz si chleba nekùpíte, tak sem maloval. No, maloval, nakonec som ju našmáral jako flaxu na prkénku. Cérko, èakal som, ¾e òa bude ¾alova» a mám po penìzoch. Dy¾ to pozrela, zaèula sa øehonit tak, a¾ som sa bál, aby ju nešvihlo, lebo nemala havarijnù pojistku na šlaka a já si povinné ruèení za svoje šmáranice také neplatil. Nakonec sa šak z baby zrodila fajná dìvucha, co ¾ádnù prèu nepokazí. Zaplatila vjac, ne¾ zme boli dohodnutý. Skamarádili zme sa a eštì som ju párkrát šmáral a ani sa neptaj jak, ale srandy kopec.
No, také sem znal jednu takù èarodìjnicu, hádala z gulí, enem¾e k temu potøebovala ka¾dý deò iného chlapa… A ja mám také gulu z køiš»ála a obèas do ní skùknu, co nového. To onehdá došel za mnù jeden, co mu pravíme Magor a hneï na òa: kukni, co òa èaká. Toš jak sa ftom zaène mlha válat, pravím, tak je to puštìné. Sedíme takto u krbíka a jak to fajrovalo, tak sa mu zaèaly paøi» fusakli. Jak tak ten jeho iperit stùpal kolem teho stola, zavøéskal: Miro, utìkaj sem, šak u¾ hrajù!